Houška, Petr Alk. OFM
„Nebeské království je podobné pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji“ (Mt 13,44-46).
Slyšíme-li výraz „nebeské království“, odpovídá tomu patrně nějaká neosobní představa. Ta se poněkud upřesní, uvážíme-li, že Židé se varovali vyslovit jméno „Bůh“, „Jahve“, a proto používali opisných forem. Nebeské království je tedy vlastně království Boží – Pán Ježíš se ve svém vyjadřování přizpůsobil dobovému vyjadřování. A snad nic nebrání tomu, abychom šli ještě dále a ono „nebeské království“ chápali ne jako „něco“, ale jako „někoho“. Sám Ježíš může být přirovnán k ukrytému pokladu a vzácné perle. Obojí má takovou hodnotu, že stojí za to všechno obětovat, abychom ji získali. Pro mnoho lidí je Kristus „skrytým“, velikým Neznámým, a přesto na něm závisí spása všech. Pole, které jej ukrývá, jsou evangelia, sice dostupná takřka všem, ale ne všemi chápaná, reflektovaná. Každá konverze je objevem pokladu.
Život Bohu zasvěcený by měl znamenat, že už jsme Ježíše objevili a zřekli se všeho, co by nám bránilo jej podržet, jej vlastnit. Spisovatel Dostojevský, jehož celým dílem se vine jako červená nit tzv. bogoiskatělstvo – hledání Boha, napsal: „Není nic krásnějšího, hlubšího, sympatičtějšího, rozumnějšího, mužnějšího a dokonalejšího nad Krista, a nejen že není – s žárlivou láskou si říkám, že ani být nemůže.“
Rozjímání nad evangeliem uchvacuje naše srdce, ale zároveň osobnost Bohočlověka je působivou inspirací pro naše mravní cítění a jednání. To plně prožil sv. František. Na Ježíšovi není nic, co bychom nemohli následovat, máme-li na mysli jeho lidskou přirozenost. On je vlastně naším jediným vzorem.
A jaké jsou význačné rysy jeho osobnosti, které by nás měly inspirovat v našem smýšlení, mluvení i konání?
Především je to láska k jeho nebeskému Otci a ochota ve všem naplnit jeho vůli. „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34). Ten, který o sobě řekl, že je tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29), když šlo o čest jeho Otce, neváhal vyhnat prodavače a penězoměnce z chrámu. A pro zákoníky a farizeje, kteří uzavírali Boží království lidem a sami do něho nevstupovali, měl přísná slova odsouzení.
Ježíšovu srdci byla dále vlastní touha po spáse lidí. Přišel povolat hříšníky, hledat ztracené ovce, volal ke spáse celníky a nevěstky, kterými ostatní pohrdali. „Jdi a už nehřeš“ – to bylo pokání, jež ukládal kajícím. Bylo mu líto zástupu, když byli jako ovce bez pastýře, a proto je začal učit mnoha věcem. Prosí za Šimona-Petra, aby nepřestala jeho víra, posledním napomenutím hledí zachránit Jidáše, dává velké rozhřešení kajícímu lotrovi. Nepřišel duše zahubit, ale spasit. Jeho zvolání na kříži: „Žízním!“ nebylo, jak dovozují svatí otcové, jen výrazem fyzické vyprahlosti, ale také žízně, touhy po spáse všech lidí.
Odtud plyne i láska k nepřátelům. „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).
Soucit s trpícími je jakýmsi základním motivem evangelií. „Všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“ (Acta 10,38). „Moc z něho vycházela a uzdravovala všechny“ (Lk 6,19).
Kristus byl člověk pro druhé, jak píší někteří současní autoři. Jeho další charakteristickou vlastností je vydání se pro druhé, a to maximální.
A konečně přijetí kříže a vše, co s tím souviselo. Také proroci byli pronásledováni, avšak ukamenovat někoho – to byla ještě svým způsobem čestná smrt. Jinak tomu bylo s ukřižováním. To byla smrt vyvrhele společnosti, smrt zločince nejtěžšího kalibru, to byla smrt spojená se zlořečením vyřčeným nad odsouzencem. „Prokletý je ten, kdo visí na dřevě,“ platilo v té době. Proto apoštol Pavel v listě Filipanům píše o ponížení Božího Syna – o tzv. kenozi – o poslušnosti až k smrti. Kenoze, to je sestoupení až na dno, do nejhlubší propasti ponížení, je to něco jako sebezmaření, vyprázdnění. Kristova láska, s kterou přišel, aby nás zachránil, musela narazit v tomto světě ovládaném hříchem, a zároveň se nemohla zastavit ani před těmi nejzazšími důsledky. „Miloval své, kteří byli ve světě, a projevil jim lásku až do krajnosti,“ píše sv. Jan (Jan 13,1).
Ale po tom všem „Bůh ho povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“, jak čteme v listu Filipanům (2,9).
Evangelium není ideologie ani filozofická nauka, ale živé slovo Bohočlověka, který mluvil jako ten, kdo má moc. Mluvil a oslovoval i celým svým konáním. Jeho slova a skutky zaznamenali inspirovaní autoři, kteří nejprve se vnitřně zžili s Kristovými slovy a jeho život promeditovali v rámci prvokřesťanských společenství, kde mělo živý ohlas apoštolské kázání.
Evangelium působí na náš mravní cit, abychom dovedli vytušit, jak jednat především ve složitých či problematických situacích. Vždy je na místě otázka: „Jak by nyní jednal Ježíš?“
Žijeme v době jakési záplavy soukromých zjevení. To by mohlo vyvolat dojem, že mimořádné zážitky a projevy jsou vrcholem duchovního života. Ale ono je to úplně jinak. Duchovní život má směřovat ke sjednocení s Bohem, a k tomu vede zcela jiná cesta. Cesta oproštěnosti od všeho. Koná-li někdo úkony zbožnosti nebo kajícnosti pro své potěšení, uspokojení, nebo si na nich zakládá, jsou to kroky mimo cestu. U začátečníků je sice normální, že duchovní úkony jsou provázeny jakousi libostí a útěchou, to je možné, ano nutné připustit, ale jde o to, nedělat ty úkony kvůli nějakým sladkým pocitům. Dělat je kvůli sjednocení s Bohem. Začátečník potřebuje sladkost a útěchu, protože jinak by u duchovního života nevydržel. Tyto útěchy jsou něco jako mateřské mléko pro kojence. Ale přijde čas, kdy Bůh útěchy odejme, a to je pak období tuhého solidního pokrmu. Duše by už měla být natolik utvrzená v lásce, že ani vyprahlost a neútěcha ji neodradí od úkonů zbožnosti. Je to doba vnitřní očisty od jemných odstínů zbožného sobectví, od duchovního mlsání, kdy duše koná vše jen pro Boha z čisté nezištné lásky. Sv. Jan z Kříže používá termínu „noci“. V těchto obdobích Bůh duši chrání zvláštním způsobem a skrytě v ní působí a zatímco ona prožívá svůj stav bolestně, dostává se jí hlubšího poznání věcí Božích, což zpočátku není schopna vnímat. Jediným přemostěním propasti, která zeje mezi člověkem a Bohem, je víra ve své nahosti, oproštěná od smyslových vjemů a spekulativní zátěže. A v tomto stavu může Bůh duši vlít dar kontemplace, což je určité nazírání Božích skutečností. Pro kontemplaci se člověk může jedině disponovat, ale nemůže si ji zasloužit nebo ji získat vlastním úsilím. Kontemplace je čirý dar.
V čem záleží disponování duše pro sjednocení s Bohem? Je to odstraňování překážek očišťováním smyslů a vnitřních mohutností, jako je rozum, vůle, paměť, fantazie. S Bohem se může sjednotit jen ten, kdo nelpí na ničem, co není Bůh. Je třeba se odpoutat ode všeho a toužit jedině po Bohu. Tato očista je jednak aktivní že strany člověka – askezí, jednak trpně je zakoušena, když Bůh duši tříbí neútěchou a temnotou.
Sjednocení duše s Bohem je vlastně jejím zbožštěním, to znamená eminentní účastí na božském vnitřním životě Nejsvětější Trojice. A to je vlastně cíl, pro který jsme byli stvořeni. „Pro sebe jsi nás stvořil, Bože,“ píše sv. Augustin, „a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“
Ukázali jsme si cílovou oblast, kde ještě nejsme, ale kam bychom měli intenzivně toužit dospět. Jak důležitá je touha v duchovním životě, nás poučuje sv. Bonaventura. V touze po nějakém dobru je už jakoby v zárodku to dobro obsaženo. Zde se jedná o dobro nejvyšší, výlučné.
I zde platí: skrze Krista v Duchu svatém k Bohu Otci. Bůh nám vše velmi usnadnil, že se můžeme sjednocovat s Bohem skrze přesvaté lidství Ježíšovo podstatně spojené s jeho božstvím. „Já a Otec jedno jsme.“ A Filipovi říká: „Jak můžeš říci: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“) (Jan 14,9.10)? Proto jsme si přirovnali Ježíše ke skrytému pokladu a k drahocenné perle. Prodat všechno, abychom ji získali – to je proces očišťování. Rozjímáním evangelia pronikáme do hlubin Ježíšovy lásky a těšíme se ze vzácného pokladu. Člověk, nálezce pokladu, o němž mluví podobenství, byl opatrný, měl strach, aby o poklad nepřišel. Měli bychom i my si osvojovat podobnou opatrnost. Vždyť ztratit Ježíše znamená přijít úplně o všechno.
Podle pramenů zpracoval Petr Alk. Houška
(První část druhého tématu rekolekce u sester františkánek)