Gryń, Stanislav OFMConv.

 Ježíš Kristus v Getsemanské zahradě se modlil: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Takto se modlil, protože miloval svého Otce a chtěl splnit jeho vůli. Tady jsme v centru řeholní poslušnosti. A to je náboženská poslušnost.

Dekret   Perfectae Caritatis II. vatikánského koncilu postavil  zasvěcený život na poslušnosti.

Tajemství spasitelné poslušnosti Krista a chápání života v poslušnosti jako zralé svobody Božích synů nám zdůrazňuje cenu aktivní a zodpovědné poslušnosti a také službu těch, kteří jsou představení. Stejný impuls lásky povzbuzuje představeného a podřízeného k upřímnému hledání spasitelné vůle Boha. Řídit a poslouchat znamená službu společenství bratří, dát se k dispozici, abych byl užitečný všem lidem.

Tento koncilní pohled pro nás, syny sv. Františka, byl jakoby znovuodkrytím evangelní poslušnosti podle učení a   příkladu zakladatele.

Poslušnost z lásky v tajemství spasitelné poslušnosti Krista

František se dívá na všechno ve světle následování Krista chudého a ukřižovaného. Žít v poslušnosti pro něho znamená nejvyšší formu vyvlastnění pro lásku ke Kristu a vrchol chudoby vnější i vnitřní, kterou převyšuje jen mučednictví.

Stejně jako sv. Pavel uvažuje, že skutečnost hříchu je spojena s neposlušností prvních lidí a spása je ovocem spasitelné poslušnosti Ježíše Krista. Kdo klade svou  vůli nad vůli Boží, ten následuje hřích Adama a přivlastňuje si nejvyšší dar, kterým je svoboda. A naopak, kdo se zříká své vůle z lásky k Bohu, ten opravdu jde cestou Ježíšovou.

Motivem svobodného zasvěcení se v poslušnosti je účast na kněžské poslušnosti Spasitele. Proto řeholní poslušnost je nástrojem spásy světa. Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,5-8).

Bratřím shromážděným na kapitule František připomněl, aby zachovávali řeholi a nádherně to zdůvodnil:… protože náš Pán Ježíš Kristus vydal svůj život, aby neporušil poslušnost vůči svému nejsvětějšímu Otci (List generální kapitule 6).

Tedy: františkánská poslušnost překračuje požadavky mnišské disciplíny, závazku a nějakého pořádku. Je odpovědí na volání Ducha svatého otevřeností k Božímu působení: je závazkem věrnosti svému povolání: Nyní však, když jsme opustili svět, nemáme jinou povinnost, než horlivě plnit vůli Páně a líbit se jemu (NŘ 22).

Právě proto františkánská poslušnost je tak namáhavá a tolik vyžaduje. Bratr menší poslouchá nejen pro přikázání, ale z lásky ke Kristu, pro kterého se zřekl sám sebe. Tuto duchovní dispozici sv. Bonaventura nazve poslušností řízenou láskou (Opera omnia IV, 322).

František vždycky chtěl mít představeného, kterého poslouchal, aby se nezbavil zásluhy poslušnosti (srov. Odkaz).

Když se ještě postupně formovalo společenství bratří kolem Františka, byl on považován více za duchovního vůdce než za představeného. Vždy, dříve než se vydali na cestu, volil jednoho, který byl vedoucím na cestě. A nebylo to jen asketické gesto, ale plná dispozice zřeknutí se sám sebe, aby se tím zapojil do Božího díla spásy.

Poslušnost – bratrská služba

Abychom dobře pochopili styl františkánské poslušnosti, je třeba si připomenout, jaké bylo první bratrství. Byla to radostná zkušenost křesťanské svobody, svobody Božích dětí, která byla doprovázena zralostí v Kristu skrze Ducha svatého. Sv. Pavel píše: Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou (Gal 5,13).

Je tu ještě jeden základní biblický text pro porozumění definice františkánské poslušnosti. V tomto světle František vidí vztah mezi tím, kdo poroučí, a tím, kdo poslouchá v bratrství: je to závod služby a vzájemné poslušnosti pod impulzem duchovní lásky.  V Nepotvrzené řeholi píše: A žádný bratr ať nedělá ani neříká druhému něco špatného, spíše ať si ochotně slouží v duchovní lásce a poslouchají se navzájem. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista (NŘ 5).

Opravdová láska je společenstvím úmyslů a srdcí a předpokládá překonání svého „já“ („ztratit své tělo“, jak říká sv. František). Když se formovalo první opravdové bratrství, všichni se snažili co nejlépe vyjádřit svou laskavou pohotovost. A tím v této skupině shromážděné ve jménu Krista, kde všichni chtějí sloužit, se zrodila autorita jako  diakonie (služba), nezbytná pro organizování služeb. V poslušnosti bratr slouží bratru a je k dispozici všem.

Mohli bychom říci, že taková poslušnost, která „uspokojuje“ Boha a bližního, si zaslouží, aby byla kvalifikována jako „opravdová a plná lásky“. Poslušný bratr posiluje bratrství, bratr neukázněný ničí svým egoismem společenství bratří, „je vrahem“, říká sv.  František  v 3. napomenutí, „protože svým špatným příkladem zahubí mnoho duší“.

František velmi tvrdými slovy odsuzuje bratry, kteří nežijí v poslušnosti:  A všichni bratři, kteří „sejdou z cesty přikázání Páně“, jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečení, dokud se tohoto hříchu nezbaví (NŘ 5).

V asketice poslušnost je spojovaná s pokorou. Teologové ji spojují se spravedlností. František, v určitém  slova smyslu, ji pozvedá na úroveň teologickou a spojuje s láskou: Paní svatá Lásko, Pán tě ochraňuj tvou sestrou Poslušností. (…) Svatá Láska utišuje všechna
ďábelská a tělesná pokušení a všechen tělesný strach. Svatá Poslušnost odráží všechny tělesné a hmotné touhy a udržuje tělo umrtvené, aby poslouchalo ducha i svého bratra, a vede člověka, aby byl poddán všem lidem na tomto světě, a nejen lidem, ale i všem nerozumným a divokým zvířatům, aby s ním mohli dělat, co chtějí, pokud jim to bude dáno shůry, od Pána (Chvála ctností).

František chce, aby bratři byli poslušní nejen římské církve, ale aby byli sluhy všech. Učil vidět ve znameních doby, událostech a celém stvoření nástroj Božího plánu spásy. Byl vždy pozorný, aby poznal a naplnil vůli Nejvyššího Pána.

Autorita – úkol služby

Poslušnost se vztahuje jak na podřízené, tak na představené. Jedni i druzí jsou povinni nechat se vést „duchem Páně“.

Každý bratr, v podřízení představenému, hledá jistoty, záruky a potvrzení Božího vnuknutí, osobní milosti. Možno říci, že úkol představeného je především: odkrýt Boží vnuknutí v bratru a pomoci mu je naplnit společně s jinými bratry.

František měl živou víru v přítomnost Ducha svatého v bratrstvu a v každém bratru. Doufal, že všichni jsou  pohotoví přijmout pomazání Ducha svatého, který je poučí o všech věcech (Zrcadlo dokonalosti 23). Proto se bál omezovat jejich svobodu pedantskými předpisy. Příkladem toho je list bratru Lvovi: Bratře Lve, tvůj bratr František ti přeje spásu a pokoj. Tak ti to říkám, můj synu, jako matka, a všechno, co jsme mluvili po cestě, shrnuji krátce v tomto listě jako radu, abys už nepotřeboval chodit ke mně poradit se – tedy říkám ti toto: Jakým způsobem se ti kdy bude zdát lepší líbit se Pánu Bohu a následovat jeho šlépěje a jeho chudobu, učiň to s Božím požehnáním a z poslušnosti vůči mně. A myslíš-li, že je třeba, abys za mnou přišel pro pokoj své duše nebo pro povzbuzení, přijď, Lve, kdykoli chceš.

Život v poslušnosti je cvičením osobní iniciativy, i když vždycky platí zřeknutí se vlastní vůle z lásky k Bohu a také poslouchat více Boha než lidi (srov. Sk 4,19). Právě z toho vyplývá právo na odpor představenému, který by chtěl znásilnit v bratru volání Ducha svatého.

Sv. František připomíná ministrům, že jejich autorita je omezena ve dvou případech: co je proti svědomí bratra a věrnosti evangelnímu povolání (srov. PŘ 10).

Bratři ministři a služebníci ostatních ať své bratry navštěvují a napomínají. Ať jim domlouvají pokorně a laskavě a nepřikazují  jim nic, co by bylo proti jejich svědomí a naší řeholi (PŘ 10).

Aby zdůraznil evangelní charakter poslušnosti, František nazývá představené  ministry, tedy sluhy. V tomto způsobu života ať se nikdo nenazývá „převor“, ale všichni ať se nazývají prostě „menší bratři“ (NŘ 6).

Proto naši představení se od počátku nazývají generální ministr, provinciální ministr, kustod a kvardián.

Zřeknutí se vlastní vůle a osobní svoboda

Na jedné straně František se bál neevangelního autoritářství a činil všechno, aby se tomu vyhnul, na druhé straně vyžadoval úplnou poslušnost ve všem, s výjimkou neshody ze svědomí bratra a věrnosti řeholi. Pro Františka východisko a konečný důvod poslušnosti je v následování Krista.

Poslušnost však  neosvobozuje nikoho od zodpovědnosti, ani představeného, ani bratra.

František nikdy neřekl, že zodpovědným před Bohem je jen představený a že bratr je jen povinen poslouchat bez uvažování, zda rozkaz je rozumný, nebo ne. Františkánská poslušnost není ani „slepé“ podřízení, o jakém mluvili otcové z pouští, ani prostředek pro „fractio voluntatis“ – „zlomení vůle“, jak bylo u mnichů, aby nečinil více nebo méně anebo jinak, než mu bylo rozkázané (sv. Bernard).

I když všichni bratři mají dobrou vůli, mohou vzniknout konflikty. Třeba je řešit s pokorou, která nepřeruší společenství bratra ani s představeným, ani s bratrstvem. Tento problém František pojednává v 3. napomenutí. Pravá poslušnost je:

-         Když bratr ví, že cokoli dělá anebo mluví, že to není proti vůli představeného, jen když to, co dělá, je také dobré.

-         Vidí-li někdy podřízený něco, co by pro jeho duši bylo lepší a užitečnější než to, co mu přikazuje představený, ať to, co poznal, přinese dobrovolně Pánu jako oběť a ať se snaží pečlivě vykonat to, co si přeje představený.

-         Kdyby však představený přikázal podřízenému něco, co je proti jeho svědomí, ať od něho neodejde, i když ho nemůže poslechnout. A i kdyby si na něj proto zasedl, ať ho pro Boha tím více miluje. Neboť kdo spíše snese pronásledování, než by odešel od svých bratří, ten zůstává v pravé a dokonalé poslušnosti.

O přirovnání dokonalé poslušnosti k mrtvole, které se nachází ve Vita II Tomáše z Celana, je těžko říci, nakolik se shoduje se smýšlením a spisy sv. Františka. V Druhém životopisu Tomáš z Celana často dodatečně  vkládá do úst Františka různá pravidla a asketická poučení, která ve spisech sv. Františka nenacházíme.

Stanislav Gryń OFMConv.