8. Už v prvních staletích se v církvi objevovaly nesprávné způsoby modlitby, jak o tom podávají svědectví některé novozákonní texty (srov. 1 Jn 4, 3; 1 Tm 1, 3 - 7; 4, 3 - 4). Následně můžeme rozlišit dvě základní úchylky, jimiž se zabývají církevní otcové: jedná se o pseudognózi a messalianismus. Z této původní křesťanské zkušenosti a z postoje otců se lze naučit mnohému, co může posloužit při řešení otázek, jež klade naše doba.
Proti úchylce pseudognóze[1] otcové učí, že hmota je stvořena Bohem, a proto nemůže být zlá; dále učí, že milost pocházející od Ducha svatého není vrozeným dobrem duše, a proto je o ni třeba Boha prosit jako o dar. Osvícení a vyšší poznání (řecky gnóze) Ducha nečiní víru zbytečnou. Podle církevních otců je pravým znakem vyššího poznání, které je plodem modlitby, vždy křesťanská láska (caritas).
9. Jestliže dokonalost křesťanské modlitby nelze posuzovat na základě výjimečnosti gnostického poznání, nelze ji posuzovat ani podle zakoušení božství, jak to činili messaliáni.[2] Falešní charismatici ze čtvrtého století ztotožňovali milost Ducha svatého s psychologickým zakoušením jeho přítomnosti v lidské duši. Proti jejich názorům otcové zdůrazňovali skutečnost, že sjednocení modlící se duše s Bohem se naplňuje v tajemství, zejména pak prostřednictvím svátostí církve. Toto sjednocení se může uskutečňovat i prostřednictvím smutku ba dokonce i hlubokého žalu, což však rozhodně nemusí znamenat, že Duch svatý by duši opustil, jak se messaliáni domnívali. Naopak, podle toho, co vždy tvrdili duchovní učitelé, mohou tyto stavy představovat pravou účast na opuštěnosti našeho Pána na kříži; On zůstané vždy modelem i prostředníkem pravé modlitby.[3]
10. Pro hříšného člověka jsou ustavičným pokušením oba zmíněné bludy, protože jej ponoukají k tomu, aby se pokusil překonat rozdíl mezi tvorem a Stvořitelem, jako kdyby se jednalo o cosi nepatřičného; aby pohlížel na Kristovo pozemské putování, jímž nás chce přivést k Otci, jako na cosi překonaného; aby to, co je darováno jako čirá milost, považoval pouze za přirozenou psychologii, jakousi >>vyšší formu poznání<< či >>zkušenosti<<.
Tyto nesprávné způsoby modlitby se v dějinách objevovaly jaksi na okraji modlitby církve a dnes se zdá, jako by křesťany znovu silně zaujímaly tím, že se jim nabízejí v podobě psychologického či duchovního léku nebo jako rychlý způsob nalezení Boha.[4]
11. Tyto bludné způsoby modlitby, ať už se objevují kdekoli, je možno identifikovat velice snadno. Křesťanská meditace se pokouší ve spasitelských skutcích, jež Bůh vykonal v Kristu, objevovat vtělené Slovo; v daru jeho Ducha se pokouší zahlížet Boží hlubinu, jež se stále zjevuje v Kristu prostřednictvím jeho lidství a jeho pozemské existence. Naproti tomu ve zmíněných způsobech meditace, i když jejich východiskem mohou být Ježíšova slova a jeho skutky, je patrná snaha co nejvíce odhlížet od všeho pozemského, smysly uchopitelného a pojmově vymezeného, aby tak člověk vystupoval nebo se nořil do božské sféry, která sama o sobě není pozemská, ani smyslová, ani pojmově uchopitelná.[5] Tato tendence byla přítomna již v pozdní řecké religiozitě, především v neoplatonismu, a je patrná v náboženském myšlení mnoha jiných národů od okamžiku, kdy si tyto národy začaly uvědomovat, jak neuspokojivé jsou jejich představy božství a jejich pokusy o přiblížení se mu.
12. Současné rozšíření orientálních metod meditace v křesťanském světě a v církveních komunitách představuje pokus směšovat křesťanský a mimokřesťanský způsob meditace, což však není prosto rizik a omylů. V dané oblasti existuje celá řada více či méně radikálních postojů: někdy je orientálních metod využíváno pouze jako psychofyzické přípravy k pravé křesťanské kontemplaci; jiní jdou dále a pokoušejí se pomocí různých technik přivádět člověka k mystickým zážitkům, které se podobají těm, o nichž hovoří někteří katoličtí mystici;[6] další dokonce bez obav kladou nepředstavitelné a pojmově nevyjádřitelné absolutno, jak o něm hovoří buddhismus,[7] na místo v Kristu zjeveného Božího majestátu, který převyšuje všechno konečné, a proto stoupenci zmíněného směru využívají vyhraněné >>negativní teologie<< odmítající jakoukoli slovní výpově_ o Bohu, a tak popírají, že věci tohoto světa by mohly představovat nějakou stopu odkazující na Boží nekonečnost. Z těchto důvodů navrhují, aby byla opuštěna nejen meditace spasitelských děl, jež vykonal Bůh jak ve Starém, tak v Novém zákoně, ale dokonce i samotnou ideu trojjediného Boha, který je láska (caritas), aby se tak vytvořil prostor pro ponoření se >>do nezměrné propasti božství<<.[8]
Tyto a jim podobné pokusy o sladění křesťanské meditace s orientálními technikami modlitby bude třeba vždy pečlivě prověřovat jak co do jejich obsahu, tak co do jejich metody, aby se vyloučil zhoubný synkretismus.
Josef kardinál Ratzinger
[1]Pseudognóze pohlížela na hmotu jako na cosi nečistého a zkaženého, co duši uvězňovalo v nevědomosti, z níž se měla osvobozovat modlitbou, a tak se pozvedat k pravému vyššímu poznání a k čistotě. Pochopitelně toho nebyli schopni všichni, ale pouze skutečně duchovní lidé. Prostým věřícím měla postačovat víra a zachovávání přikázání, jež dal Kristus.
[2]Messaliány odsuzoval již Efrém syrský (Hymni contra Haereses 22, 4; ed. E. Beck, CSCO 169, 1957, str. 79) a dále Epifanius ze Salamíny (Panarion nazývaný též Adversus Haereses, PG 41, 156 - 1200; PG 42, 9 - 832) Amfilochius biskup z Ikónia (Contra Haereticos, G. Ficker, Amphilochiana 1, Leipzig 1906, 21 - 77).
[4]Ve středověku existovaly na okraji církve některé extrémistické proudy, jež nikoli bez nádechu ironie popisuje jeden z velkých učitelů křesťanské kontemplace, Jan van Ruysbroek z Flander, který rozlišuje v mystickém životě tři druhy úchylek (srov. Die gheestelike Brulocht, 228, 12-230, 17; 230, 18-232, 22; 232, 23-236, 6) a uvádí rovněž jejich obecnou kritiku (srov. 236, 7-237, 29). Podobné techniky zkoumala a zavrhla i svatá Terezie od Ježíše, která velmi správně říká, že >>totéž úsilí vynaložené na to, aby se nemyslilo na nic, probouzí intelekt k tomu, aby myslel mnoho<< a že opomíjet při meditaci Kristovo tajemství představuje vždy určitý druh >>zrady<< (srov. Sv. Terezie od Ježíše, Život, 12,
[5]Učení svaté Terezie z Avily, jež ve své době musela zavrhnout určité způsoby modlitby, které opomíjely Ježíšovo lidství a upřednostňovaly neurčité ponoření se do propasti božství, dává celé církvi za příklad papež Jan Pavel II., jenž v kázání ze dne 1. 11. 1982 říká, že volání Terezie od Ježíše po modlitbě, která se plně zaměřuje na Krista >>je stále platné i dnes v souvislosti s metodami modlitby, jež se neinspirují evangeliem a jež se prakticky snaží o odsunutí Krista ve jménu nastolení určité pro křesťanství nesmyslné mentální prázdnoty. Každý způsob modlitby je natolik platný, nakolik se nechá proniknat Kristem a nakolik přivádí ke Kristu, který je cesta, pravda a život.<< (srov. "Homilia Abulae habita in honorem Sanctae Teresiae", v AAS 75 (1983) 256 - 257).
[6]Jako příklad lze uvést spirituální dílo - Oblak nevědění (The Clowde of Unknowyng) od neznámého anglického autora ze čtrnáctého století.