Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Boha Otce IV)

     Když nás Ježíš z Nazareta vybízí, abychom v modlitbě říkali "Otče náš", neučí nás tím zároveň vyznávat pravý monoteismus? Vždyť se zdá být zcela evidentní, že každý člověk může mít biologicky pouze jednoho jediného otce.[1] Otec je jediný, Otec nás všech je jeden jediný Hospodin a je to Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův a Bůh Otec Ježíše z Nazareta, Bůh stvořitel a spasitel. V tomto smyslu by se prostřednictvím Ježíšovy Modlitby mohli spolu s námi obracet k jedinému Bohu i naši starší bratři ve víře židé a také další vyznavači jediného Boha - muslimové. Je podivuhodné, jakou univerzalitu v sobě skrývá celé Ježíšovo učení a jak se tato úžasná otevřenost všem lidem i všem kulturám skrývá i v modlitbě Otčenáš.

     Tři velká světová náboženství se odvolávají na Abraháma jako na svého praotce. Židé[2] a arabští muslimové[3] pojímají toto praotcovství dokonce i jako pokrevní pouto. My křesťané se považujeme za dědice Abrahámovy víry v jediného Boha a za ty, na nichž se naplňují úžasná zaslíbení, kterým tento velikán lidských dějin uvěřil.[4] Při této příležistosti je snad vhodné připomenout jednu z ilustrací, již Salvator Dalí vytvořil na základě biblických textů. Napříč bílou plochou se táhne černá boční silueta mužské tváře s plnovousem. Nevidíme do očí tohoto muže, není nám dopřáno zahlédnout vnitřní rysy obličeje, zůstává pro nás tajemný. Víme však, že je třeba dělit dějiny lidstva na období před ním a po něm, stejně jako jeho tajuplná silueta rozděluje plochu obrazu. Prosté a geniální vyjádření tajemství a jeho dodnes trvajícího významu. Na tom se jistě s bratry židy a muslimy shodneme. Věříme tedy společně v jednoho jediného Boha, Boha stvořitele, Boha Abrahámova.

     Nesmíme se však domnívat, že starozákonní monoteismus byl již od počátku v každém ohledu naprosto dokonalý. Podle Jz 24,2 a Jdt 5,8 je zřejmé, že Abrahámovi předci byli polyteisté. I Jákob vyzýval členy své rodiny, aby odstranili všechny cizí bohy (srov. Gn 35,2). Bůh je tím, kdo praotce osobně vyvolil, kdo jim dal přísliby, Bůh, který ochraňuje pasteveckou velkorodinu v čele s praotcem. Kult není ještě vázán na určité místo, zásadním rysem abrahámovského monoteismu je hluboký osobní vztah na základě smlouvy mezi Hospodinem a praotcem. Putování z místa na místo jen zdůrazňovalo prvořadost tohoto osobního vztahu. S tímto životním stylem spojená existenciální nezajištěnost a vydanost do Hospodinových rukou je patrná i na Ježíši z Nazareta, který si v době svého veřejného působení jistě ne náhodou vyvolil životní formu putujícího kazatele. Cosi ze zmíněného <> abrahámovské víry poutníka a cizince v tomto světě se pak stane nedílným rysem křesťanské spirituality (srov. 1 Pt 2,11).

     Nezapomínejme, že podle Lukáše Ježíš učí své žáky modlitbě Otčenáš během svého putování k Jeruzalému, svého putování na velikonoční svátky (srov. Lk 9,51; Lk 11,2-). Navíc se podle téhož evangelia Ježíš na své cestě před výukou Otčenáše sám modlil (srov. Lk 11,1). Otčenáš je tedy modlitbou poutníka, který jako Abrahám uvěřil zaslíbení a koná ve všem vůli jediného pravého Boha, modlitbou učedníka, který je spolu s Kristem na cestě k velikonočnímu vyvrcholení. To věděl i svatý František a také v jeho životě se velmi silně projevuje poutnický styl života, ke kterému vybízí také své bratry. Poutnictví pak bylo velmi úzce spjato s chudobou.[5] 

     Vraťme se však do doby praotců. Osobní nebo existenciální monoteismus patriarchů[6] ovšem ještě nevyhnutelně neimplikoval teoretické popření existence jiných bohů. Abrahám a jeho potomci se bezvýhradně nechávají vést Hospodinem, na němž závisí celý jejich život a především budoucnost. Možná by v této souvislosti bylo přesnější hovořit o monolátrii - výhradním kultu prokazovaném Hospodinu, než o vyhraněném teoretickém monoteismu. Je velmi zajímvé, že výslovné popření existence cizích bohů se nevyskytuje ani v prvních čtyřech knihách Mojžíšových. Základním pravidlem je: "Nebudeš mít jiného boha mimo mne"(Ex 20,2).

     Izrael vstoupí do Zaslíbené země na přelomu třináctého a dvanáctého století a dostane se do přímého kontaktu s Kananejci a jejich náboženskými představami. V dějinách náboženství je zcela běžné a bývá to i pravidlem, že změna životního stylu s sebou nese i změnu v oblasti náboženství.[7] Když se kočovník usadí a začne obdělávat půdu, přizpůsobuje se tomu i jeho náboženství. Období od vstupu do Zaslíbené země až do pádu jeruzalémského chrámu v šestém století je tedy obdobím velkého pokušení k odpadu od víry praotců a zápasů o monoteismus. O tomto boji vydává na mnoha místech svědectví kniha Soudců. Možná nebude na škodu jeden takový typický výrok si připomenout.

         „Izraelci se dopuštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Zapomněli na svého Boha Hospodina a sloužili baalům a ašerám. Proto Hospodin vzplanul proti Izreali hněvem a vydal jej napospas ..."[8]

     Izrael spolu s vírou v jediného Boha ztrácel smysl své existence a také svobodu. Hospodin ale posílal svému lidu soudce, kteří byli vybavováni silou Božího ducha, aby Izraele osvobozovali jak z cizího područí, tak z nevěry Pánu.

     V tomto nadlidském boji proti přirozeným zákonitostem náboženského úpadku pokračovali v královské době proroci. Jak tragická bývala reálná situace a jak lidsky téměř beznadějná bývala úloha proroků ukazuje například příběh proroka Elijáše. Jeho působení spadá do devátého století před Kristem. Již jeho jméno představovalo provokaci pro všechny, kdo uctívali Baala - Elijáš totiž znamená >>Jahve je Bůh<<. Velmi jasný příklad vypjatosti tehdejší situace nalézáme v 1 Kr 18, kde je popsána Elijášova oběť. Přes všechny těžkosti víra v jediného Boha přetrvala a Boží zjevení se rozvíjelo.

     Teprve v knize Deuteronomium, která byla sepsána někdy kolem sedmého století před naším letopočtem, nacházíme výslovné popření existence cizích bohů.

         „Tobě bylo odhaleno poznání, že Hospodin je Bůh; kromě něho není žádný jiný (Dt 4,35). ... Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebi i dole na zemi; žádný jiný není (Dt 4,39)."

     Jestliže Dekalog prostě a jednoduše zakazoval kult cizích bohů, na které bylo určitou dobu pohlíženo jako na bezmocné a opovrženíhodné ve srovnání s JHWH, nyní začíná další etapa  starozákonnho monoteismu. Tito bohové prostě a jednoduše neexistují,[9] jsou výmysl, výtvor lidských rukou.

     To, že si Izrael udržel za cenu nepředstavitelných obtíží víru v jednoho Boha, v Boha Abrahámova, Izákova, Jákobova, Mojžíšova a Elijášova, patří skutečně k jednomu z největších zázraků v dějinách náboženství. Na tomto místě je snad vhodné se zamyslit nad tím, zda obrovský přerod společnosti v moderní době i změny, jež zažíváme na vlastní kůži dnes, jestli to všechno nepředstavuje obdobné pokušení k odpadu od víry otců.[10] Boj o ryzí monoteismus přece trvá i nyní, a být prorokem jediného Boha v tomto světě s sebou nevyhnutelně nese určitý typ elijášovského disidentství. I to se skrývá v opravdu s přesvědčením vyslovovaném začátku Modlitby, kterou nám Ježíš odkázal, tedy ve slově "Otče".

     Zázrak udržení víry v jediného Boha se v dějinách Izraele opakoval vícekrát. Musíme si uvědomit, že v tehdejších lidových náboženských představách bohové měli moc nad tím územím, kde se viditelně projevovala moc krále, který je uctíval. Tato vazba mezi zemí a božstvem se projevuje například v příhodě Naamana syrského. Ten se po zázračném uzdravení chce oddat pouze Hospodinu. Aby se mu mohl klanět ve své vlasti, bere si s sebou hlínu ze země, která patří tomuto mocnému Bohu (srov. 2 Kr 5,17). Když tedy nějaký cizí král dobyl nové území, tak to pro tehdejší lidi znamenalo, že domácí bohové prohráli boj s bohy vítězů. Často pak poražení přebírali cizí a silnější božstva. Když v roce 587/6 před naším letopočtem padl Jeruzalém a byl vyvrácen chrám, víra v Hospodina zástupů tím však rozhodně nekončí. Naopak, otevírá se nebývale plodné období očisty a prohloubení této víry. Na prvním místě si Izrael jasně uvědomuje, že Hospodin je Bohem celého světa (srov. např. Iz 44,24-45,8), všeho stvoření; velmi zřetelně se objevuje univerzální rozměr zjevení a poslání Izraele. Dále Vyvolený národ odhaluje, že to hlavní nejsou oběti a honosná chrámová bohoslužba, ale Boží slovo. Skvělým způsobem to dokládá jedna z nejnádhernějších knih Starého zákona, tak zvaný Deuteroizajáš (Iz 40-), v níž nacházíme úchvatné texty o trpícím Služebníkovi Hospodinově, které představují vrcholné starozákonní proroctví o budoucím Mesiáši. Dále se formuje dnešní podoba pěti knih Mojžíšových, objevuje se instituce synagogy. Izrael vychází z nesmírně těžké zkoušky nábožensky obnoven. To, co dnes známe jako judaismus, vlastně spatřilo světlo světa v porodních bolestech babylónského exilu.   

     Třetí velice obtížné období bojů o víru v Hospodina představuje střet Izraele s helénskou kulturou a s mocí nástupců Alexandra Velikého, jak je popisují dvě knihy Makabejské. V nich se také setkáváme s vyznáním víry ve vzkříšení, v projev Boží věrnosti a spravedlnosti po skončení běhu tohoto života (srov. např. 2 Mak 7,13-14). Tato zkušenost se objevuje v souvislosti s věrností až za hrob, s věrností mučedníků (srov. 2 Mak 7), kteří byli vždy považováni za prvořadé svědky pravé víry. Není nezanedbatelné, že se tu setkáváme také s jasným výrokem o stvoření světa z ničeho (srov. 2 Mak 7,28).[11] To je další velmi významný krok v prohlubování monoteistické víry.

     Podobně jako v předešlých rozjímáních nezbývá než uzavřít, že celé toto úchvatné dědictví, celé dějiny bojů o pravou víru v jediného Boha stvořitele a spasitele, to všechno se odráží v zrcadle Modlitby, která začíná slovem "Otče". V tom nejsladším jménu se skutečně skrývá "celý zákon i proroci".

         Ctirad Václav Pospíšil OFM