Čech, Zdirad

20. května                    + 1444

V životě se člověk dostává do tolika odlišných situací, že bývá nesnadné zachovat se vždy správně. Jedno pravidlo nestačí a mnoho pravidel všechno jenom zkomplikuje. Zkrátka není nad to, mít v hlavě všechno pořádně srovnané. Několik dobrých příkladů nám dává svatý Bernardin Sienský.  Tak třebas jednou, když chodil na začátku svého řeholního života po almužnách a kluci  po něm a jeho průvodci házeli kameny a bláto, uklidňoval  bratra: Dopřej jim tu trochu radosti a buď rád, že se můžeš cvičit v trpělivosti. A jindy, to také sbíral almužny, a jakási ženština ho obtěžovala tělesnými žádostmi a hrozila skandálem, když jí nevyhoví. Tak sáhl do rukávu pro důtky a nařezal jí. A po letech, když už potřetí odmítl nabízený biskupský stolec a někteří lidé mu vytýkali, že se pyšní svou skromností a pokorou, se smíchem odpovídal, že skromnost  s tím nemá co dělat. Takhle ho jako biskupa vítá celá Itálie a ne jen jedno město. Na zvlažnělou víru  reagoval misiemi, kázáním a zaváděním nové zbožnosti ke Jménu Ježíš, na zvlažnělou kázeň v řádu  horlivou péčí a zachovávání původní řehole. Vlastně je to podivuhodně jednoduché: osvěcoval a zapaloval jiné, protože sám planul. A z jeho stromu máme ovoce i u nás. Observantky do českých zemí přivedl Bernardinův žák a horlivý ctitel  sv. Jan Kapistránský. A protože je přivedl i do polských zemí  a zakládal tam kostely s titulem svého svatého učitele, říkají v Polsku observantům Bernardini.

Kresbu světcovy postavy provází znak Sieny, znakové štíty papežů Martina V. a Evžena IV., kteří se pokoušeli  vysvětit Bernardina na biskupa, a znak papeže Mikuláše V., který ho už v šestém roce po jeho smrti dal zařadit do seznamu svatých.

Zdirad Čech