Baroková, Terezie
Když se František jednou vrátil z dlouhé cesty po okolí Assisi, zatoužil být sám se svým Pánem: „Chci strávit čtyřicet dní v postu a modlitbě,“ oznámil bratřím.
„Vyhledám ti vhodné místo, Františku,“ ochotně se nabídl Lev.
„Dobře, jdi spolu s Masseem a Angelem,“ souhlasil František.
Bratři se po několika dnech vrátili a vypravovali: „Potkali jsme pana Orlanda a řekli mu, co potřebuješ. Pan Orlando si tě velmi váží a chtěl, abychom mu o tobě vypravovali.“
„Nabídl nám horu La Vernu,“ oznamoval Angelo. „Byli jsme si ji prohlédnout. Představ si, Františku, že s námi poslal padesát vojáků, aby nás doprovodili a chránili před lesní zvěří.“
„Myslím, že se ti tam bude líbit“, dodal Masseo. „Hora je daleko od lidí, jako stvořená pro modlitbu. Postavili jsme tam už tři příbytky a jeden vzdálenější pro tebe.“
František byl spokojený. Před svátkem Nanebevzetí Panny Marie se čtyři bratři vydali na cestu. Zastavili se u pana Orlanda.
„Jsem velmi rád, že vám mohu posloužit,“ řekl jim. „Nechci, aby vám něco chybělo. Obstarám všechno, co budete potřebovat. Pošlu vám vojáky a zásoby potravin.“
„Ale to ne,“ protestoval František. „Vždyť já se tam jdu postit a modlit.“
„Kdyby vám přece jen něco chybělo, přijďte mi to říct,“ prosil pan Orlando, když je vyprovázel.
Po několika hodinách cesty si sedli do stínu dubu a odpočívali. Koruna stromu tiše ševelila, brzy přiletěli ptáci a zpívali.
„Pán Bůh je s námi jistě spokojený, že jsme tady, když bratři ptáčci z toho mají radost,“ zaplesal František. „Děkujeme ti, Bože, za pěkné přivítání.“
Na La Verně František bratry pochválil: „Překrásné místo jste vybrali. Já se ale půjdu modlit trochu dál, až za tamtu skálu.“
„Ale jak se tam dostaneš, Františku? Skálu od nás dělí obrovská propast,“ upozorňoval Angelo, který si už prohlédl okolí.
„To je maličkost,“ mávl rukou Masseo. „Položíme na skály tento kmen a po něm se bude chodit jako po mostě.“
Když si František na druhé straně vybral jeskyni, obrátil se k bratřím: „Bratři, od této chvíle zůstaňte ve svých příbytcích, které jste si postavili, a nikoho ke mně nepouštějte. Jen bratr Lev mi může jednou za den přinést chléb. Bratře Lve, ovečko Boží, když přejdeš most, zavolej na mne, a když ti odpovím, přijď ke mně a spolu se pomodlíme. Když ne, buď tak dobrý a nevyrušuj mě."
„Ano, Františku, uděláme všechno, jak si přeješ,“ přikývli bratři a vzdálili se.
Nedaleko Františkovy jeskyně hnízdil sokol, který ho každé ráno budil svým křikem. František z něho měl velkou radost, zvlášť z jeho ohleduplnosti. Když byl totiž mimořádně unavený, sokol byl zticha a nechal ho spát.
Jednoho dne, když se už čtyřicet dní jejich pobytu chýlilo ke konci, šel Lev jako obvykle s chlebem a vodou přes most.
„Františku, Františku!“ volal, ale nikdo mu neodpovídal. „Snad se mu něco nestalo, vždyť jsem ho už několik dní neviděl a také chléb tady leží netknutý,“ přemýšlel Lev. „Snad se nebude hněvat, když se přeci jen na něho půjdu podívat.“
František však nebyl v jeskyni. Lev prochodil okolí, až ho našel. Klečel a modlil se: „Bože můj, jak velký a krásný jsi ty a jaký ubohý člověk jsem já.“
Lev, spokojený, že je František v pořádku, se chtěl vzdálit, ale jen udělal několik kroků, uviděl velké světlo sestupovat k Františkovi. Ulekl se a zůstal stát jako přikovaný.
„Můj Pane, nikdy nepochopím tvou lásku, krásu a dobrotu,“ modlil se František. „Co je moje ubohá láska, kterou ti mohu nabídnout, proti té tvé? Dávám ti všechno, i když jsem zahanben, že se odvažuji ti nabídnout tak málo.“
Vtom se stalo něco, co nebylo Lvovi dovoleno vidět. Viděl jen velké světlo, ale neslyšel nic.
Jen František viděl, že se k němu shůry přibližuje muž v podobě serafa, který měl šest křídel. Dvě byla rozepjata k letu, dvě zakrývala tělo a dvě měl zdvižené nad hlavu.
„Chceš, aby naše láska byla věčně zpečetěná?“ zeptal se Františka.
„Víš, Pane, že po ničem jiném na tomto světě netoužím a na ničem jiném mi nezáleží. Jestli ty přijmeš moji ubohou lásku, bude to pro mne největší milost.“
Po chvíli se Ukřižovaný začal vzdalovat. František se za ním toužebně díval, až ho vyrušila ostrá bolet na rukou a nohou: měl je proražené hřeby přesně tak jako Ukřižovaný a řinula se z nich krev. Později zjistil, že i v boku má ránu.
Lev se konečně vzpamatoval: „Jistě jsem viděl, co jsem neměl vidět,“ pomyslel si a chtěl odejít. Ale František ho zpozoroval a zavolal na něho: „Bratře Lve, ovečko Boží, proč jsi sem přišel? Nezakázal jsem ti to?“
„Odpusť mi, Františku,“ prosil Lev na kolenou a se slzami v očích.
„Řekni mi, cos viděl a slyšel?“
„Viděl jsem velké světlo sestupovat na tebe a slyšel jsem, jak ses modlil: Bože můj, kdo jsi ty a co jsem já? Ale nevím, co to znamená.“
„Nic víc jsi neviděl?“
„Nic, Františku.“
„Dobře, vysvětlím ti to, ale nikomu o dnešním dnu nic neříkej. Bůh mi ukázal dvě světla. V jednom jsem poznal Boží velikost, dobrotu, lásku a krásu a v druhém svoji ubohost. Ale teď mě nech samotného, bratře Lve, ovečko Boží. Sám Bůh ti dovolil vidět něco z toho, o čem nikdo neměl vědět.“
Když Lev odešel, František utrhl kus látky z hábitu a pokoušel se ovázat rány na rukou a nohou, protože nechtěl, aby o nich někdo věděl. Ale nešlo to pro velké bolesti.
Druhý den, když Lev přišel s chlebem, František na něho zavolal: „Počkej, bratře, povím ti dnes další tajemství. Potřebuji tvou pomoc.“
Od té doby Lev pomáhal Františkovi převazovat rány.
Po svátku Michaela archanděla šel František za bratry: „Je čas vrátit se domů.“
Když ho bratři viděla vyhublého a slabého, polekali se: „Františku, půjdeme za panem Orlandem, aby nám dal pro tebe oslíka.“
„Ne,“ protestoval František. „Nejprve to zkusím sám.“
Šlo to však velmi těžko, Z lesa ještě s pomocí bratří vyšel, ale do domu pana Orlanda to bylo velké utrpení. Tam se už František nebránil, když ho vysadili na oslíka.
Rány se mu však nepodařilo před bratry dlouho ukrývat. Tekla z nich krev, bolely ho a bylo třeba je často převazovat.
Od té doby měli bratři k Františkovi ještě větší úctu. Tak velkým projevem lásky Bůh ještě nikdy žádného člověka nevyznamenal, aby měl na těle rány, jaké měl Kristus na kříži – stigmata.
(pokračování)