Buď veleben, můj Pane, bratrem ohněm. Světlem svým zahání temnotu noci, plane z něj síla Tvé vítězné moci. Když pohaslo všechno, září nám Betléma okna. Ó hory, ó vrchy, zas bohatší je naděje naše, v praskotu svící ráj srší v zrak dětí a hanba, jež stihla mě, skvěje se vyvoleností (Zahradníček).
…v hodinu jídla zasedli společně svatý František a svatá Klára a jeden z druhů svatého Františka a družka svaté Kláry; potom všichni ostatní druhové zaujali pokorně místo. Při prvním chodu jal se svatý František mluvit o bohu s takovou lahodností a s takovým povznesením, tak obdivuhodně, že na ně sestoupila v hojnosti Boží milost a všichni upadli v Boží vytržení. A zatímco byli takto u vytržení, assisští a bettonští obyvatelé a ti z přilehlé krajiny viděli, že Panna Maria Andělská a celý klášter a les, který byl vedle kláštera, byly zcela v plamenech. Avšak když přiběhli ke klášteru a nic hořet neviděli, vnikli dovnitř a nalezli svatého Františka se svatou Klárou a se vší jejich družinou u vytržení v Boha, jak sedí kolem toho pokorného stolu. I pochopili s jistotou, že tamto byl božský oheň a ne hmotný, kterým Bůh zázračně ukázal a představil oheň božské lásky, jímž hořely duše těch svatých bratří a oněch svatých řeholnic. I odešli se srdcem naplněným velikým potěšením (Kvítky 15).
Světlo s ohněm sestoupilo za zem, aby zahnalo temnoty hříchu a osvítilo nás, sedící ve tmách smrti. Oheň přinesl na svět a chce, aby v nás hořel. V podobě ohnivých jazyků sestoupil na své učedníky, když zakládal dům církve. Přebývá v hlubinách našeho srdce podobně jako onen oheň v keři před Mojžíšovýma očima. Přijď, ó Duchu přesvatý, a oheň své lásky v nás rozněť.
Chvalte a slavte mého Pána, dobrořečte a služte mu, oddáni v pokoře.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc,
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.