Baroková, Terezie

Biskup a starosta

Assiský biskup a starosta města se velmi pohněvali. Biskup starostu exkomunikoval a starosta občanům zakázal cokoliv prodávat biskupovi. Když se to František dozvěděl, byl velmi smutný. „Bratři, hněv v naší blízkosti, a k tomu u takových lidí, nás musí bolet. Nesmíme to nechat bez povšimnutí.“

„Co v té věci můžeme udělat?“ ptali  se bezradně bratři.

„Nejdřív se za ně budeme modlit. Ty, Humile, bys mohl jít ke starostovi poprosit ho mým jménem, aby se svými rádci přišel dnes večer k biskupovi.“

Starosta si Františka velmi vážil a ani ho nenapadlo nevyhovět jeho žádosti. U biskupa ho už čekala skupina bratří: „Posílá nás František.“ usmál se na všechny Lev. „Je mu líto, že nemohl přijít, protože je nemocný. Všechny vás pozdravuje a přeje si, abychom vám jeho jménem zazpívali píseň, kterou složil a nazval ji Píseň bratra slunce.“

Biskup, starosta i ostatní přítomní se  z překvapení nezmohli ani na slovo. S bratři začali zpívat:

Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,

tobě buď chvála, sláv,. čest a všechno dobrořečení.

Patří tobě jedinému, Nejvyšší,

a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,

zvláště pak bratr slunce,

neboť on je den a dává nám světlo,

je krásný a září velkým leskem,

vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.

Všichni se bezděky podívali na zářící zapadající slunce. Někteří se potichu přidávali ke zpěvu.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,

stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr

a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,

kterým živíš své tvory.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,

která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc

a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,

která nás živí a slouží nám

a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávou.

Oči přítomných se obracely k obloze, k řece, k zemi, podle toho, o čem bratři zpívali. Při následujících verších však stáli se skloněnými hlavami a sklopenýma očima:

Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku

a snášejí nemoci a soužení.

Blažení ti, kdo je snesou v pokoji

neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.

Chvalte Pána, dobrořečte a děkujte mu

a služte mu s velikou pokorou.

Dozněla poslední slova. Biskup uvažoval: „František tvrdil, že nechce být knězem, protože toho není hoden. A co dělám já, biskup? Často působím pohoršení.“

A starosta přemýšlel: „František jednou řekl, že má velkou úctu ke kněžím a že i před  nejhříšnějším by se pokorně sklonil. Já, který bych měl dávat dobrý příklad občanům města, se takto chovám ke svému biskupovi.“   Přistoupil k biskupovi: „Chci váš veřejně poprosit o odpuštění a chci napravit všechno zlo, které jsem vám způsobil.“

Biskup ho objal: „ Měl bych být příkladem pokory, ale mám prudkou povahu. Také já tě prosím o odpuštění. Všechny vás zvu na malé občerstvení a při něm si v pokoji pohovoříme o problémech, které nás tak rozdělily,“ obrátil se biskup k ostatním.

Bratři zůstali jen krátce. Nemohli se dočkat chvíle, kdy tuto  radostnou událost budou vypravovat Františkovi.

 

 

Sestra smrt

František stále více chřadl. Nemohl chodit, protože rány na nohách ho velmi bolely. Kromě toho měl nemocný žaludek, slezinu a oči – málo jedl a skoro neviděl. Nepomohlo ani, že nějaký čas ležel v biskupském paláci v Assisi, kde mu léčili oči. Oslepl úplně. Přes všechny bolesti si však  často zpíval, až mu bratr Eliáš vyčítal: „Františku, vypadá to, jako bychom klamali lidi, že jsi nemocný, když tě slyší zpívat.“

Ale František mu odpověděl: „Bratře, musím zpívat a radovat se, protože Kristus mi řekl, že dostanu za své bolesti takovou odměnu, že kdyby se celá země i vesmír proměnily ve zlato, nic by to proti ní nebylo. Proč  se nemám radovat? Vždyť mám tak dobrého Pána. Ale jestli chceš, přeneste mě do Porciunkuly. Tam mě nikdo neuslyší kromě vás. Kromě toho už nebudu dlouho na tomto světě a já bych se chtěl právě tam s vámi rozloučit.“

Bratři ho položili na nosítka  a nesli ho kam chtěl.

„Zastavte se na chvíli,“ poprosil František v půli cesty. Vyhověli mu.

„Assisi, město, které je mi drahé,“ modlil se František. „Nebeský Otče, požehnej toto město, nevšímej si jeho nedostatků, ale pro své milosrdenství je zahrň milostmi.“ Požehnal je a pokračovali v cestě k Porciunkule.

Bartoloměj chvílemi pozoroval Františka a nakonec to nevydržel: „Františku, popros Boha, aby zmírnil tvé bolesti, vždyť je to hrozné, jak trpíš.“

„Co to říkáš,“ polekal se František. „Copak já mohu posuzovat Boha? On sám ví, co mi má poslat a já chci přijmout všechno, co se jemu líbí.“

Když se přiblížily Františkovy poslední chvíle života, svolal k sobě všechny bratry. S pláčem přistupovali k jeho lůžku a František každého zvlášť požehnal.

„Nebuďte smutní, bratři,“ hovořil k nim. „Já sice tělesně odcházím, ale neopustím vás. Raději se radujte se mnou, že jdu k tomu, koho tolik miluji. Prosím vás, zazpívejte mi Píseň bratra slunce, kterou mám tak rád. Přidáme k ní ještě jednu strofu o smrti.“

Lesem se nesly zvučné hlasy bratrů na oslavu Stvořitele:

„Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane…“

Před poslední verše František přidal zpěv o sestře smrti:

„Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,

žádný člověk jí nemůže uniknout.

Běda těm, kdo zemrou v smrtelných hříších.

Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,

neboť  druhá smrt jim neublíží.“

„Vítej, sestro smrti!“ opakoval František pomalu, dokud neskonal. Bylo to 4. října 1226. 5. října ho slavnostně přenesli do Assisi do kostela sv. Jiří, kde ho pohřbili. Jak František slíbil, nikdy na své nezapomněl. Jeho pomoc byla vždycky při nich a cítí to všichni, kdo ho o ni prosí. Řehoř IX. ho již roku 1228 prohlásil za svatého.

(konec)

Ze slovenštiny přeložila Olga P. Šotolová

ilustrace P. Michal Pometlo OFM

Od příštího, srpnového čísla začneme otiskovat životní příběh sv. Kláry z Assisi.