Reusová, Klára OFS

Středoafrická republika je v samém středu černého afrického kontinentu a nám Evropanům je téměř neznámá. A právě sem směřovala naše malá misijní výprava. Všechno to začalo více než rok před naším odjezdem. Ve své farnosti, kde sídlí bosí karmelitáni, jsem se dověděla o možnosti práce v misiích. Nápad odjet do Středoafrické republiky ve mně stále hlodal a když se ke mně (celkem) nadšeně připojily má kolegyně z fakulty Hanka a zdravotní sestra Maruška (také „Jezulátkovská“), bylo rozhodnuto. Jedeme. Pak začal kolotoč příprav – očkování, shánění víz, pojištění a dalších „drobností“. Náš den D byl stanoven na 13. října 1997. Nastoupily jsme do letadla a vzlétly ve směru Paříž – Libreville – Bangui. První kontakt se Středoevropskou republikou byl drsný. Nejdříve se na nás vrhl voják hlídkující na letišti a pokusil se získat Hančin fotoaparát, poté se do nás pustila horda domorodců chtivých našich zavazadel a peněz. Pak jsme konečně nalezly našeho otce Renata a společně jsme vyjeli směrem  ke karmelské misii Bozoum. První hodinu v Africe jsem si připadala jako bílý vykřičník na černém pozadí.

Středoafrická republika má rozlohu větší než Francie (asi 600 000 km2), ale žijí zde pouze tři miliony obyvatel. Řadí se k asi dvaceti rasám, nejpočetnější jsou Gbayové, Karré a Bantu (to znamená, že tito naši afričtí přátelé jsou všichni  úplně černí až na kočovníky Mbororo). Vzhledem k tomu, že jižní část země začíná asi 5 °  nad rovníkem, jsou tu tropické pralesy, vysokotravnaté savany a na severu i suché, téměř pouštní oblasti.  V této části Afriky dominují dvě barvy: zelená a červená. Zelené pralesy, zelené savany a k tomu domy, cesty a půda výrazně červené. Když vylezete na nějaký megalit nebo kopeček, uvidíte pod sebou až k obzoru jako vlnící se moře zalesněnou savanu. A sem tam nějakou vesničku z nepálených i pálených cihel se střechami z banánového nebo palmového listí. Obdivovaly jsme nádherně kvetoucí keře ibišků  zářících všemi barvami a spoustu dalších rostlin, které u nás seženete v zakrslé formě a za drahý peníz. Ovšem nejvíce mě okouzlily ženy nosící s úplnou samozřejmostí a elegancí na hlavě i několik kilogramů vážící náklady. Bez držení! K tomu ještě na zádech dítě a třeba pletení v ruce.  Prostě koráby savany. Další úžas ve mně vzbudily fantastické ženské účesy – copánky, bambulky, anténky apod. Lidé jsou dost přátelští, každý vás pozdraví a odpoví na pozdrav, jsou bezprostřední a uvolnění. Prostě jsou v pohodě.

A  jak vypadá takový misijní den? V šest hodin ráno se začínalo mší svatou, pak byla snídaně, od osmi hodin práce, kolem jedné hodiny oběd, pak krátká společná rekreace, siesta do tří hodin, do pěti opět práce a pak volno, protože v šest hodin už je tma (ve Středoafrické republice je totiž celoroční rovnodennost). Kolem osmé hodiny je večeře a po ní večerní společná rekreace. V deset hodin se vypíná elektřina (funguje od  18 hod. do 22 hod.), celé Bozoum včetně misie se ponoří do úplné tmy a tedy nejlepší věc, jakou člověk může udělat, je jít spát.  Tak to chodí šest dní v týdnu. Neděle je volný den. V devět hodin dopoledne začíná ve farním kostele sv. Michala nefalšovaná africká mše. V čele průvodu tančí WA – DODO, což jsou velice šikovná děvčata – tanečnice,  všechny oblečené  ve stejných splývavých šatech. Za nimi tančí ministranti v sytě zelených, oranžových nebo červených „komžích“. Nakonec kráčí pomalým důstojným krokem kněz s jáhnem nebo katechetou. Africká mše trvá kolem dvou hodin, je přímo naplněná zpěvy, tleskáním, tancem – žádná divočina, ale  pečlivě nacvičené taneční kroky -, a zvukem bubnů a xylofonů. Na rozdíl od našich kostelů tam je skutečný obětní průvod – celý kostel se zvedne a lidé darují alespoň trošku z toho mála, co mají. A hlavně není proč spěchat – neděle je neděle a mše v ní má své hlavní místo.  Čtení při bohoslužbě slova doprovázejí různé komentáře pro  lepší pochopení čteného textu. Celá  liturgie probíhá v tamním jazyce, tedy v sangu, do kterého je přeložena i Bible.

A ještě něco o naší práci: Hanka, znalec počítačů, pracovala přímo v misii. Vyfasovala skutečně mravenčí práci – přepsat do počítače přes pět tisíc matričních lístků se záznamy o křtech, biřmováních, sňatcích a úmrtích prakticky od počátku bozoumské misie. Tyhle lístečky byly pro nás nejednou zdrojem pobavení. V křestních jménech se vyskytovaly takové kuriozity jako Pontius Pilát junior. Zadní stranu lístečků zase vyplňovaly svérázné poznámky typu „žije jako pohan“.  Dobrým hlavolamem byly pro Hanku i rukopisy otců, který se za ta léta (jenom karmelitáni jsou v Bozoum už 25 let) už pár vystřídalo a téměř všichni měli značně nečitelný rukopis.

Maruščiným královstvím byla bozoumská nemocnice, konkrétně pediatrie, kde pracovala pod vedením sestry františkánky Christiane.  Každý den je přivítala čekárna narvaná maminkami s dětmi  nejčastěji  s malárií, meningitidou, parazity a anémií.  Některé děti doplácely na nedostatek peněž či nezodpovědnost rodičů, kteří své dítě přinesli až po několika dnech  trvající horečce a nemoci.  Dalším problémem nemocnice byl personál rozkrádající léky, který potom načerno prodával.  Tím si kompenzoval dluh státu za asi šestiměsíční mzdu.

Moje práce byla rozdělená mezi školství a zdravotnictví. Tři dny v týdnu jsem pracovala ve škole, pomáhala jsem sestře Christrine s výukou ručních prací. Ženy a děti se učily šít, vyšívat, háčkovat, plést. Mnohé držely poprvé v životě jehlu v ruce. Protože šicí stroj je pro většinu lidí věc zcela nedostupná, mnoho žen šije pro sebe i pro své děti ručně. Další tři dny jsem pracovala v misijní ambulanci, která se specializovala na staré a nemocné lidi, epileptiky a malomocné. Specialitou ambulance byla rehabilitace dětí po tuberkulóze kostí, meningitidě a poliomyelitis. A jak se pracuje v africké ambulanci? Podobně jako u nás, protože bolesti a nemoci lidí jsou skoro stejné u nás jako v Africe. Rozdíl byl ve vybavení a v dostupnosti vhodných léků. Po stanovení diagnózy se tablety nasypou do papírového kornoutku, stará plátna a prostěradla se stříhají na obvazy, stříkaček a jehel je málo a používají se dokud se hrot neotupí a pak se ještě špička přibrousí pilníkem… Ale i s těmito nedostatky se dá pro místní pacienty udělat mnoho.

Musím se ještě zmínit o polské komunitě kapucínů, kteří nám byli velkou oporou a stali se z nás docela dobří přátelé. Sídlí  hlavně ve městě Bocaranga asi 130 km od našeho Bozoum, což je při afrických rozlohách „za bukem“. To víte, potkat v daleké Africe mladé, nadšené a radostné lidi,  navíc jejichž řeči  rozumíte, to jednomu dodá optimismus.

 Je ještě spousta věcí,  o kterých by bylo možno psát, například o dětech, o pověrách, o africkém náboženství, o skautech a cestování po prašných cestách, ale to by bylo na další tři nebo čtyři stránky. Často si připomínám výrok jednoho známého před naším odletem: „Kdo se jednou dostal do Afriky, vždycky bude toužit vrátit se tam zpátky.“ Zkrátka tahle země plná paradoxů se člověku zadře až pod kůži.

Klára Reusová OFS