Baroková, Terezie

                       úvod

Roku 1182 se v italském městě Assisi, v rodině bohatého kupce Petra Bernardona a jeho manželky Piky narodil syn, kterého sice pokřtili Jan, ale říkali mu František.

O jedenáct let později, roku 1193 se ve stejném městě o několik uliček dál, v bohaté šlechtické rodině Favarona di Offreduccio a jeho manželky Ortolany narodila dcera Klára.

Jejich mládí se rozvíjelo velmi odlišně. František se rád bavil v kruhu veselé bezstarostné mládeže. Po večerech a nocích  s nimi zpíval po Assisi. Toužil po slávě, a proto se zúčastnil vojny s Perugií. Takto žil do svých 24 let, kdy náhle objevil jiný smysl života. Začal hledat Boha a pro něho se zřekl všeho. Obrátil se k němu celým srdcem. Brzy se k němu přidali jeho bývalí přátelé i další mladí muži. František vytvořil nové společenství lidí, kteří hledali Boha a chtěli žít podle jeho vůle a přikázání. Nazývali se Menší bratři, protože chtěli být ze všech nejmenší a sluhy ostatních. Brzy je lidé začali nazývat podle Františka: františkáni.

Klára se již odmalička ubírala jiným směrem. Netoužila po zábavách, nevyhledávala veselou společnost. Přitahoval ji Bůh a ona ho milovala. Čím byla starší, tím rozhodněji chtěla jít za ním a věnovat mu celý svůj život. Také ji, jako mnohé mladé dívky  a mladé muže, nadchly Františkovy myšlenky. Proto odešla z rodného domu, aby celý svůj život zasvětila Bohu. Následovaly ji její rodné sestry a další dívky. Pod Františkovým vedením založila řeholní společenství, které se nazývalo Chudé paní. Později je podle Kláry nazvali: klarisky.

František a Klára měli stejnou touhu po Bohu a oba mu chtěli sloužit. Tato touha je spojovala. Vzniklo mezi nimi tak hluboké, pevné, čisté a nezištné přátelství, jaké se v životě málokdy vyskytne. Oba je přijímali jako jeden  z nejkrásnějších Božích darů, jaké dostávali.

František byl pro Kláru ztělesněním Boží lásky. On jí ukazoval cestu i cíl. Klára byla Františkovou žákyní, důvěrnicí i přítelkyní. chápala že všech nejlépe jeho touhy a uváděla je do života svým vlastním ženským způsobem. Rozuměla jeho cestě.

Vyprávění o sv. Kláře se začíná sv. Františkem. Není možné psát o Kláře bez Františka. Jejich životy se tak ovlivňovaly, že je už není možné oddělit. Kromě jiného jsou nám příkladem přátelství v celé jeho hloubce, kráse a štěstí, které v něm je a které často nejsme schopni prožít, ale ani objevit. Oni je prožili. Na nich můžeme objevit krásu, která hodně žádá. Neboť jen dobrý a zralý člověk je schopný prožít skutečné přátelství.

                          Jasné světlo

Ve světnici patrového domu na náměstí sv. Rufína, v jeho ženské části, ve které se zdržovaly – jak bylo zvykem ve šlechtických rodinách – všechny ženy, klečela před křížem žena. Ortolana, manželka šlechtice Favarona di Offreduccio, se vroucně modlila. Každý den, možná každou chvíli mělo přijít na svět její první dítě.  I když v domě bylo hodně služebnictva připraveného jí kdykoliv pomáhat, přece se Ortolana cítila sama, odkázaná na pomoc Toho, který je nám vždy blízko.

„Pane,“ šeptaly její rty, „ty víš, že chci žít tak, jak nám ty radíš a doporučuješ. Vím, že lépe a užitečněji se žít nedá. Ale teď mám strach…“

Ortolana chtěla pokračovat, ale cítila, že se náhle cosi změnilo. V srdci pocítila hluboký pokoj a celou její bytost pronikla slova: „Neboj se. Dítě, které se narodí, bude jasným světlem, které způsobí, že na světě bude jasněji.“

„Děkuji,“ zašeptala. Celá její bytost vyjadřovala vděčnost, která se slovy nedá vyjádřit. Když se narodilo děvčátko, na památku této události a ve víře, že se splní to, co cítila, mu dala jméno Klára, to znamená světlo, jasnost.

Klára vyrůstala v něžné děvčátko, které svou povahou, krásou i skromností získalo srdce každého. Narodily se jí ještě dvě sestřičky, Kateřina a Beata. Vyrůstaly ve šťastné rodině a přátelství s dětmi svých příbuzných, především Bonou a Pacifikou.

                    Nový les

„Děvčata, vstávejte!“ budila je jednou matka časněji než jindy.  „Rychle, za chvíli odcházíme! Teplé mléko máte na stole.“

„Kam jdeme?“ první se probrala Klára.

„Do nového lesa, který otec právě koupil.“

„On jde také s námi?“ zaradovala se Klára a rozběhla se do kuchyně, kde otec snídal. Sedla si mu na kolena a povídala: „Jsem moc ráda, že jdeme spolu ven.“

Otec ji za chvíli postavil na zem: „Teď se pěkně umyl, obleč a půjdeme. Koně nás už čekají.“

Klára vběhla do jizby a vykřikla: „Kateřino, Beátko, pospěšte si! Pojedeme kočárem, už stojí před domem!“

Sestrám nebylo třeba víc povídat. Za chvilku byly připravené. Jako vždy, když Klára něco řekla. Její mladší sestry ji následovaly a poslouchaly bez toho, že by to cítily jako rozkaz.

koně cválali voňavým zeleným lesem prozářeným vycházejícím sluncem. „Je skutečně pěkný,“ řekla Ortolana svému muži. „Ráda si sem vyjdu s děvčaty i častěji. “

„To ještě nevíte všechno, paní Ortolano,“ usmál se Favarone.

Kočát zastavil u velkého jezera, na louce plné květin. Děvčata nevěděla, co dříve obdivovat. Jestli divoké kačeny na jezeře, nebo žáby, nebo snad ještěrky v trávě, nebo pestré květiny na louce. Nejdříve běžela k jezeru a pokoušela se přilákat kačeny kousky chleba, které házela do vody.

Klára se za chvíli rozběhla na louku a natrhala velkou kytici květů. Když s nimi běžela k matce, z plného náručí jí padaly na zem. „Mami, to je pro vás,“ přitulila se k ní. „Za to, že je tady tak pěkně a že mě všichni máte rádi. Jsem šťastná, že mě také otec má rád, také Kateřina a Beátka, ale i všechny kamarádky, které k nám chodí.“

„Víš, kdo nás tomu naučil, Klárko?“ objala ji matka. „Náš Pán Ježíš, který nás jako první má rád.“

„Tak hodně  jako vy?“ podívala se na ni  Klára.

„Ještě víc, má drahá,“ řekla matka.

„Tak natrhám také jemu květiny. Plnou náruč.“

Kateřina a Beata k ní přiběhly a podle jejího příkladu se daly do trhání květin.

„Komu je dáme:“ ptala se Beata.

„Maminka dostala od Kláry, tak já je dám otci,“ odpověděla Kateřina.

„A ty, Kláro?“

„Já? Já je chystám pro Pána Ježíše. Za to, že mě má tak rád.“

Když měly děti plné ruce květin, rozběhly se za matkou. „Mami, dejte je Pánu Ježíši,“ podávala jí  Klára  kytici květů, a po ní obě sestry.

„Nechcete mu je dát samy?“ usmála se matka. „Doma jimi ozdobíme jeho obraz. Uvidíte, jak bude s vašimi květy pěkný.“

„Bude z nich mít radost?“ rozzářily se Klářiny oči.

„Aby ne. A jakou!“ matka se sklonila a objala všechny tři dcery.

Otec se tvářil, že prohlíží stromy, a šťastně se usmíval.

(pokračování)