Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Setkání s mormony

Vždycky když mám co dělat s mormony, nemohu se zbavit dojmu, který popsal v roztomilé knížce „Plná slávy“ onen zpovědník, když mu jedna z jeho oveček při zpovědi sdělila, že zcizila řetízek a opomenula doložit, že na konci toho řetízku byla přivázaná kráva. Ať jsou příjemní a zdvořilí jak chtějí, mám neustále pocit, že něco skrývají. Nemohu ten pocit přesně popsat, ale Theresa se cítila přesně tak, když byla v Moskvě, jako se já cítím v Salt Lake City. Chtěl jsem si koupit šálek kávy, ale nemohl jsem ji ani dopít. To přeslazené, násilně nenápadné posunování zákazníka jedním směrem mně šlo prostě na nervy. Chcete-li navštívit jejich „temple“ v Salt Lake City, zjistíte, že je hermeticky uzavřen a nikdo do něho nesmí, ani řadoví mormoni ne, pouze ti výjimeční. Místo toho smíte navštívit informační centrum, kde vás přehnaně zdvořilí informátoři ujišťují, že vaše návštěva jejich „svatyně“ jistě nebyla náhodná. Zeptáte-li se přímo na jejich doktrínu, jsou úhybní, s líčeným úsměvem vás přesvědčují, že jsou „real“ křesťané. Podívám-li se jen zběžně do jejich Knihy mormonů, mám dojem, že jsou všechno možné, jenom ne křesťané.

Ovšem jejich děti jsou nesmírně zdvořilé, pilné, poslušné a dobře se učí. To nápadně vyniká, zvláště když to srovnáte s žalostnou úrovní dnešních amerických školáků. Stejně tak je příkladný jejich rodinný život, čímž se odlišují od mnohých amerických rodin, jejichž mravní situace je upřímně řečeno zoufalá.  V tomto ohledu mohou být mormonské rodiny příkladem. Jejich věčný konflikt s vládou spočívá v mnohoženství. Je sice ve státě Utah oficiálně zakázané, ale přesto mnoho mormonů žije v šikovně zastírané polygamii.

Jako kolegové v práci jsou mormoni dobří, zdvořilí, kooperativní, ochotní, ale dovedou se obratně vyhnout, mají-li před sebou nějakou tíživou situaci, např. nasazení v Bosně, Somálsku apod. Potom se vymlouvají na „call“ (zavolání). Dodnes jsem nepochopil, co to znamená.

S vášnivou přesností sledují své rodokmeny i rodokmeny ostatních. Pro rodinu mé ženy vypracovali rodokmen její francouzsko-kanadské babičky až do 17. století.

Jejich „edlers“ (starší) pozná člověk na sto honů: černá saka, bílé košile, černé kravaty,  černé  kalhoty, černé lesklé boty, v náprsní kapse plnicí pero a tužka, na kapse štítek se jménem, aktovka, bicykl, všechno stejné jako ve vojenském magazínu. A vždycky ve dvou, ve věku tak 18 – 20 let, stále uspěchaní. V získávání nových členů jsou hystericky aktivní. Vloni jsem cestou letadlem do Texasu nechtěně vyslechl debatu dvou mormonských „starších“. Bylo to  nudné a suchopárné opakování statistik: kdy, kde a kdo koho ulovil a udělal z něho mormona. V poslední době zesílil jejich vliv v Mexiku. Není divu, zoufalé životní podmínky nízkých vrstev ve Střední Americe nutí zbídačelé lidi dostat se do USA za každou cenu. Mnohdy nevědí, co na ně čeká. Tento příliv emigrantů do státu Utah je asi také příčinou zvýšené kriminality, která dříve u mormonů prakticky neexistovala.

Knihu mormonů jsem se pokoušel přečíst, ale není to ke čtení – a to jsem na něco zvyklý, studoval jsem přece na školách v době marxismu-leninismu! Snad byl mladý Smith duševně chorý, nebo kouřil s Indiány „poiotte“ (omamné drogy) a měl halucinace. Bývalo to běžné (a někde ještě je) u indiánských kmenů.

Jaroslav J. Pechatý OFS