Alexa, Petr OFS
„Sekulární františkáni ať hledají v bratřích ... živou a působící Kristovu osobnost“ (Řehole 5).
Sv. Ludvík byl synem francouzského krále Ludvíka VIII. a jeho manželky Blanky Kastilské, františkánské terciářky. Narodil se 25.4.1215 v Poissy. Jeho otec umírá v roce 1226. V roce 1234 se Ludvík ujímá vlády a zasnubuje se a pak žení s Markétou Provensálskou. Má s ní 11 dětí. Umírá 25.8.1270 v Tunisu během křížové výpravy.
To, že věnoval značnou část dne modlitbě a skutkům zbožnosti, se nelíbilo mnohým jeho dvořanům. Vytýkali mu, že plýtvá drahocenným časem, který byl měl spíše věnovat státním záležitostem. Ludvík na to říkal: „To jsou prapodivní lidé. Pokládají za zlé, když se modlím. Kdybych s nimi celé dny a noci hodoval, hrál a jezdil na hony, tak by mi nevytýkali, že mařím čas.“ Přesto nebo právě proto vykonal jako panovník mnoho dobrého: rozdělil království na kraje, reformoval státní správu, zavedl řádné soudnictví (královské soudní dvory) a vydal první sbírku zákonů. Jistě rád bude v této oblasti naším přímluvcem. Je pro nás také příkladem aktivní přítomnosti ve světě, jak o ní mluví Konstituce SFŘ (čl. 18 -
Jednou za ním přišli se zprávou, že v hradní kapli je zjevení a všichni se tam už utíkají podívat. Ludvík nešel. Když se tomu divili, řekl jim: „Kdo nevěří, ať se tam jde podívat. Já věřím.“ (Jakou roli hrají v mém životě různá zjevení? Potřebuji je ke své víře? Kolik času jim věnuji? Neměl bych podle vzoru sv. Ludvíka raději „mařit čas“ modlitbou a skutky zbožnosti?)
Ludvík byl vzorným otcem a modlil se s dětmi. (Jaké místo má společná modlitba v našich rodinách?) Jeho duchovní závěť synovi můžeme považovat za jeho odkaz každému terciáři:
Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu; raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích.
Jednou u cesty uviděl spolu se svými dvořany malomocného, plného vředů. Zeptal se svých dvořanů: „Co byste volili: malomocenství, nebo hřích?“ Jeden dvořan mu odpověděl: „Raději bych chtěl mít 1000 hříchů na duši než malomocenství na těle.“ Ludvík ho pokáral: „Opravdu nevíš, co je hřích. Jediného hříchu se máme bát víc než každého jiného zla.“
Dopustí-li Bůh na tebe nějaké utrpení, musíš to ochotně snášet, děkovat za to a chápat, že je to k tvému dobru a že sis to snad zasloužil. A dopřeje-li ti Bůh nějaký úspěch, musíš mu pokorně děkovat a dávat pozor, aby tě přitom nezkazila pýcha nebo něco jiného, neboť nesmíš to, cos od Boha dostal, obrátit proti němu nebo ho tím urážet... Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, a podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu.
Byl dobročinný a laskavý k trpícím. Každodenně živil sto chudých. Když dostavěl nemocnici v Compiegne, donesl tam sám se svým zetěm prvního nemocného. Sedl si k jeho lůžku a i když měl ten nemocný hnisající vředy, krájel mu hrušku a dával do úst.
Za všechna dobrodiní, která ti Bůh udělí, mu vzdávej díky, aby ti Bůh mohl dát ještě více... Buď poslušně oddán naší matce římské církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci...
Ludvík rád četl Písmo sv., spisy sv. Augustina, sv. Ambrože a jiných církevních otců. Často zval k sobě sv. Tomáše Akvinského a žádal ho o radu. (Jaké místo má četba Písma sv. v mém životě? Seznamuji se také s dokumenty učitelského úřadu církve - s koncilovými dokumenty, s papežskými encyklikami, jak mi to připomínají Konstituce v čl. 44.2?)
Nejdražší synu, nakonec ti dávám požehnání, jaké může dát milující otec synovi. Svatá Trojice a všichni svatí ať tě chrání od všeho zlého. Ať ti dá Bůh milost, abys konal jeho vůli, a tím mu sloužil a vzdával čest, abychom po tomto životě společně dospěli k němu a mohli ho vidět, milovat a chválit bez konce. Amen.