Slotwiński, Tadeusz OFM

Hlavním přáním, největším cílem a nejvyšším úsilím Františkovým bylo zachovávat ve všem a za všech okolností svaté evangelium a dokonale následovat učení, skutky a jednání Ježíše Krista. A podle toho se choval a to konal se vší bdělostí a horlivostí, s celou touhou ducha a s celým zápalem srdce, s vírou a láskou stále se oddával rozjímání Kristových slov a bystrými úvahami promýšlel jeho činy (srov. 1 Cel 84). Chtěl, aby stejně tak to dělali jeho bratři a sestry a všichni křesťané.

Na začátku svého veřejného působení řekl Ježíš Pokušiteli: "Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst" (Mt 4,4). K spokojenosti a štěstí nestačí naplněný žaludek, módní šaty a mahonový nábytek. Kromě těla má člověk i duši, která také má svůj život a svůj hlad. A jestliže hlad, potom i pokrm. Tímto pokrmem je každé slovo, které vychází z Božích úst.

Bůh se nám svým slovem i slovem svých služebníků (proroků, biskupů, kněží) projevuje jako milující Otec, Bratr a Přítel bohatý na milosrdenství, jenž zeširoka otevírá svou náruč a povolává nás k věčnému životu. Evangelium dýchá obšťastňující nadějí, ba víc - jistotou. Tato jistota plynoucí ze slov evangelia je pokrmem, který může nasytit milující duši a učinit ji šťastnou dokonce v takových situacích, v nichž nepomáhají ani nejlepší prostředky současné techniky, vědy a civilizace.

Jestliže nám dnes někdo nabízí "chléb a hry" a nic víc, a současně nám brání sytit se Božím slovem, ten chce v našem životě hrát úlohu Pokušitele z pouště. Takovému je třeba odpovědět slovy Ježíšovými: "Nejen z chleba žije člověk..."

Nechceme se utíkat do světa iluzí. Ten, kdo následuje Ježíše, dokáže ocenit a podporovat všechno, co je potřebné pro naše tělo k důstojnému životu. Dokáže však také ocenit a být vděčný vůči těm, kteří nám podávají Boží slovo a tak naplňují naše srdce mocnou a radostnou nadějí? Nedivme se církvi, když nás povzbuzuje a dokonce nám přikazuje číst, poslouchat a rozjímat Boží slovo. Chce nám tím dát, a naším prostřednictvím celému světu, to, co vedle "chleba a her" chybí ještě lidem k pokoji, dobru a štěstí. Abychom mohli hojně rozdávat, starejme se sami o síly a zdraví našeho ducha.

Sv. František připomíná všem svým následovníkům: "Nyní však, když jsme opustili svět, nemáme jinou povinnost než horlivě plnit vůli Páně a líbit se jemu. Mějme se bedlivě na pozoru, abychom nebyli půdou vedle cesty, nebo skalnatou, či trním zarostlou zemí, o níž mluví Pán v evangeliu" (Nepotvrzená řehole 22). Když František připomíná podobenství synoptiků o rozsévači, předkládá své učení na téma půdy srdce člověka, do níž padá zrno Božího slova. Poslouchejme Boží slovo obsažené v Písmu sv. soustředěně a s pozorností, když se nám čte při mši sv. Se zvláštní úctou se chovejme k evangeliu, které nám podává slova Kristova a slova o Něm, našem Učiteli a Spasiteli. Tuto úctu projevujeme tím, že všichni pozorně stojíme, a kněz či jáhen políbením knihy evangelia. Děláme to i tehdy, když se na počátku čtení evangelia znamenáme třemi křížky. Jejich symbolika je prostá a výmluvná: Boží slovo má být světlem pro náš rozum - máme je vyslovovat s úctou a plným porozuměním - a musí se stát láskou srdce, která inspiruje činnost.

Když Kristus mluví v evangeliu o slovu, které je vrháno jako zrno rozsévačem do půdy duší, má na mysli Boží slovo. Tomuto slovu připisuje velkou účinnost. Kéž by jen padlo na dobrou půdu, do úrodné země čili do duše toho, kdo "uslyší slovo a chápe je", a vydá úrodu až stonásobnou. Půda lidského srdce má

zajistit to, čeho je třeba, aby Boží slovo přinášelo úrodu. Teprve vzájemná spolupráce Boží životní síly s půdou srdce zaručuje úrodu.

Boží slovo musí být přijato svobodně, s pochopením a láskou. Když pak je přijato, musí být chráněno, aby je nevyrvaly vnější nepřátelské síly, zlé síly ideologie či falešné propagandy, a aby je neudusily "časné starosti a vábivost majetku".

Nejúčinnější je to slovo, které církev uznává za formu svátostí. Tato účinnost předpokládá určité podmínky, především víru u přijímajícího. Sv. František nás takto poučuje: "Uvědomme si my všichni duchovní, jak velikého hříchu a nevědomosti se mnozí dopouštějí proti nejsvětějšímu tělu a krvi našeho Pána Ježíše Krista a jeho přesvatým jménům a napsaným slovům, která toto tělo svátostně zpřítomňují. Víme, že toto tělo tu nemůže být, dokud není svátostně zpřítomněno slovem. Vždyť na tomto světě máme a vidíme z Nejvyššího jen jeho tělo a krev, jména a slova, jimiž jsme byli stvořeni a vykoupeni ze smrti k životu (1 Jan 3,14)" (List duchovním). "Mnoho věcí se totiž posvěcuje Božím slovem (srov. 1 Tim 4,5), a mocí slov Kristových se uskutečňuje svátost oltářní" (List kapitule 4).

Tomáš z Celana říká, že světec "nebyl hluchým posluchačem evangelia, ale co slyšel, pečlivě zachovával v paměti a usiloval doslova vše plnit" (1 Cel 22). Boží slovo bylo pro něj zdrojem života, kterým se uskutečňovalo stálé obracení, obnova a metanoia. "Ujišťoval, že od sebepoznání k poznání Boha snadno dojde ten, kdo v Písmu bádá pokorně, ne opovážlivě" (2 Cel 102). Tomáš z Celana rovněž píše, že František to, "co jednou slyšel, pamatoval si a s oddanou láskou o tom uvažoval" (tamtéž).

Nejen Boží slovo je zrnem, ale i naše lidské slovo směřující k Bohu a k druhému člověku. Je však velký rozdíl mezi slovem Božím a naším lidským. Boží slovo je vždy dobré, plné života a svatosti. Naše lidská slova bývají prázdná, selhávají, nemají v sobě sílu života. Ba co víc, mohou být i špatným zrnem.

Není pochyb, že lidské slovo, vyslovené či psané, v dnešních dobách velmi ztratilo na významu. Zjišťuje se všeobecně vážné znehodnocení slova. Zacházíme s ním jako s penězi, které podléhají devalvaci, čili ztrácejí svou hodnotu. Znehodnocení slova - podobně jako peněz - vyvolává nekrytý přebytek. Dnes je příliš mnoho slov zakrývajících myšlenkovou a ideovou prázdnotu. A co je ještě horší: rozmohlo se slovo špatné, klamavé, vypočítané na okamžitý efekt; slovo ospravedlňující zlo a nenávist; a nakonec slovo povzbuzující k něčemu, co musí být vždy a rozhodně zavrhováno a odsuzováno.

Zodpovědné slovo však neztratilo svůj význam a uchovalo si svou hodnotu. Zodpovědné slovo - to znamená: slovo moudré, pravdivé, povzbuzující, povznášející a budující. My sami rozhodujeme do značné míry o váze, hodnotě a významu slova.

Existuje ještě vedlejší tajemství našeho slova. Jako naše dobré slovo zřídka vydává plody, tak naopak špatné slovo má tendenci rychle vydávat ovoce. Stačí vrhnout do srdce člověka jedno špatné slovo, a v krátké době vydá špatné ovoce. To je drama mnohých rodičů, vychovatelů, učitelů. Zdá se, že půda lidského srdce je silně zkažená, neboť zrno dobrého slova, Božího i lidského, v ní hyne, avšak zrno špatného slova se bohatě rozrůstá jako plevel. Proto, poněvadž půda našeho srdce je přístupnější slovu světa, těla, ďábla, než slovu Boha, třeba ji tak obdělávat, aby se nedopustilo, že by se v ní zakořenilo zrno špatného slova. To totiž rychle dozrává a přenáší se do srdcí jiných lidí větrem pomluv, klepů a očerňování. Je proto třeba vyhledávat společenství s lidmi, kteří znají váhu dobrého slova a nebezpečí skryté v slově špatném.

V naší každodenní skutečnosti setkáváme se často s nedodržováním slova. Hodnota člověka se měří i hodnotou jeho slov. Jsou-li naše slova prázdná, znamená to, že i naše srdce je takové. "ústa mluví to, čeho je srdce plné" (Mt 12,34). Dodržování slova je projevem úcty, kterou člověk projevuje sobě i ostatním. Ten, kdo si cení vlastní slovo, cení si sebe.

Boží slovo je neměnné. Na Boha je spolehnutí. On vždy dodržuje dané slovo, proto v něho doufáme a věříme mu, neboť on neklame a neuvádí nás do omylu.

Dodržování slova je znamením pravé lásky k bližnímu. Láska je vždy spolehlivá.

Dodržování slova je pro náboženský život podstatné. Celek tohoto života se totiž opírá o dodržování slova daného Bohu. Křesťanský život spočívá v dodržování příslibů vyslovených slavnostně před přijetím křtu. Zdokonalování tohoto života se uskutečňuje cestou uskutečňování rozhodnutí k nápravě, která jsou vždy slovem daným Bohu. Celý život řeholní, kněžský či manželský se opírá o dodržování slova daného Bohu i člověku ve chvíli složení řeholních slibů, přijetí kněžského svěcení či uzavření svátosti manželství.

Člověk buď je spolehlivý, a potom dodržuje slovo dané Bohu i lidem, anebo nespolehlivý, a pak klame jak Boha tak lidi. Jenom ten, kdo zná hodnotu slova, postřehne krásu evangelia a může se stát Božím dítětem a přítelem lidí hodným důvěry.

František si toho byl vědom, a proto k nám volá: "Veliké věci jsme slíbili, větší však jsou přislíbeny nám - zachovávejme ony, mějme touhu po těchto. Rozkoš je krátká, trest věčný; utrpení nepatrné, sláva neskonalá, mnoho povolaných, málo vyvolených, a všem bude odplaceno" (2 Cel 191).

František nám rovněž připomíná a napomíná nás, že "máme nejenom poslouchat a dělat, co Bůh říká, ale i opatrovat... (knihy), které obsahují jeho slovo. Tím do nás hluboce vniká vznešenost našeho Stvořitele a naše závislost na něm. Proto napomínám všechny své bratry..., aby, najdou-li kdekoli napsaná slova Boží, zacházeli s nimi co nejuctivěji, a pokud to záleží na nich, sbírali je a ukládali, najdou-li je... někdy pohozená, a tak v nich ctili Pána, který je mluvil" (List kapitule 4).

Tadeusz Slotwiński OFM

GLOS SW. FRANCISZKA 3/1999

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM