Podílek
Mlčoch, Lubomír OFS
Kolem svátku Panny Marie Andělské čili „z Porciunkule“ se stále vracím k tomu, jak je to s tím naším františkánským „podílkem“. Až v srpnu mé malé zamyšlení vyjde, budeme si připomínat, že právě zde, poblíž kapličky tak centrální pro řád, strávil náš Otec sv. František poslední hodiny své pozemské existence a zde i zemřel, na holé zemi, večer 3. října Léta Páně 1226.
„Porziuncola“ je v italštině „podílek“, „porcička“, „kousíček“ a je odvozena z latinského „portio“ – díl, podíl, zvláště v právním smyslu dědického podílu. Parcela s malým kouskem lesa, na níž stála původně antická kaplička zasvěcená Panně Marii Andělské, patřila odedávna benediktinům z hory Subasio. Teprve poté, kdy ji František opravil – jako již třetí kostelík po San Damiano a San Pietro della Spina – dostal ji do pronájmu. Kostelík, kde František při poslouchání evangelia teprve plně pochopil své poslání, kde sestra Klára oblékla kající šat, kde sám Pán ve vidění udělil Františkovi „Milost pro Assisi“, kde Bůh rozšířil počet bratří nového řádu a kde konečně sv. František vzdal chválu sestře smrti,nuže toto místo považoval náš Otec za zvlášť svaté a zvlášť požehnané, hodné úcty a vážnosti, místo, které bratři nemají nikdy opustit!
Stojíme před tajemstvím vázanosti všudypřítomného Boha na určité konkrétní místečko, „podílek“ sv. Františkem zvlášť milovaný. Každý z nás má svou vlastní životní zkušenost, která mu učinila určité místo na zemi zvláště drahým: domov, kde jsme prožili šťastné dětství, kostelík rodné vesnice, přírodní lokalitu, která oslovila naše srdce. Je to náš „podílek“, na který bychom si chtěli činit jakýsi nárok. Tento nárok na „podíl“ může být pochopen v různém smyslu.
Civilizace se svým chápáním soukromého vlastnictví v právním řádu vedla postupně k „rozparcelování“ celé Země na menší či větší „podíly“. Zvláštní disciplína: geodézie – zeměměřičství zaměřuje a „vykolíkovává“ jednotlivé pozemky, ty jsou pak vedeny v evidenci nemovitostí a v pozemkových knihách. Již ve středověku tento proces značně pokročil: ostatně i „Porciunkule“ měla své vlastníky a byla Františkovi pronajata. Moderní tržní ekonomika je postavena na víře, že čím „ostřejší“ je specifikace vlastnických práv, tím je systém efektivnější. A skutečně, od dob anglické původní akumulace kapitálu a „ohrazování“ pozemků tento proces postupně zachvacuje povrch naší sladké Země: poutník či turista zjišťuje, že pomalu „nemá kam šlápnout“, každá píď země již někomu patří a je oplocena. I u nás v posledních letech – v souvislosti s restitucemi a s rostoucí rolí soukromého vlastnictví vůbec – můžeme tento proces zaznamenat.
Ekonom či právník toto chápe a ví, že společnost se bez definování soukromovlastnických práv nemůže obejít (u nás mj. i proto, že máme zkušenost s tím, jak to dopadlo se sociálním experimentem „zrušit soukromé vlastnictví“).
Ale i sociální učení církve respektuje princip soukromého vlastnictví. Jeho platnost však omezuje vyšším principem „univerzálního určení statků“, neboť konečným, ultimativním vlastníkem všeho stvořeného je Bůh…
Člověk duchovní se pak váže na určitá konkrétní místa, která jsou spojena s mimořádnými prožitky a projevy Boží přítomnosti a Boží moci. Na tato místa se pak lidé vrací po staletí, aby se zde pokusili Bohu více přiblížit, modlí se zde – jsou to místa „promodlená“, v tomto smyslu jaksi „parcely Boží“. A tak k pojmenováním, která znají právníci, pozemkové knihy a katastrální mapy, jako jsou pole, role, zahrada, úhor, pastvina, parcela stavební či nestavební, přibývá pro sv. Františka „porciunkula“, podílek Boží. Je to sice rovněž kousíček naší sladké zemičky, ale jeho cena nespočívá v tržní hodnotě převodu majetkových práv, ale v jeho svatosti a požehnanosti, která není předmětem koupě a prodeje. Takovýto „podílek“ je pak poukazem k tomu, že – slovy žalmisty – pro vyvolený lid je sám Bůh dědičným podílem:
Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší,
ty mě zachováváš můj úděl,
můj podíl padl do rozkošného kraje,
mám velikou radost ze svého dědictví (Žalm 15/15).
Můj dědeček („stařéček“) Cyril zemřel v roce 1941, čtyři roky před mým narozením. Jako „chalupník“, dříve než se „připojil ke svým předkům“, odkázal v závěti mým šesti starším sourozencům malé políčko v části katastru Troubek zvané „Příkopky“. Po válce v rámci zcelování pozemků byla tato výměra převedena do jiné části katastru „Zaválčí“, kde nepřekážela „združstevňování“, a tak se mohla časem změnit na zahradu. Jako kluk a dospívající student jsem na tomto „podílku“ s otcem okopával brambory, odebíral obilí a posléze sázel stromy. Po otcově smrti zahradu užívali tři z mých sourozenců, včetně nejmladší sestry, která – jako já – neměla na parcele žádný dědický podíl. Po létech došli sourozenci k tomu, že by bylo dobré dát do souladu práva vlastnická a užívací, a tak se jednoho dne sešli nejprve na notářství a potom v rodném domě. Nemohl jsem při tomto rodinném srazu chybět, ačkoliv se mne právnicky netýkal. Při převodech šlo o částky spíše symbolické (opravdu „podílky“), ale jeden z bratrů postupující svůj podíl se cítil cenou ošizen: ani ne tak kvůli penězům samotným, ale z důvodů citových. Vždyť tady šlo o spravedlivý podíl po stařéčkovi! Jako sourozenec právně nezúčastněný a citově zaangažovaný na sourozenecké lásce jsem se snažil o smír a pokoj. Bratr, který se cítil poškozen, krátce na to zemřel na selhání srdce.
Při návratech do rodných Troubek, ale i tady v Praze často myslím na „podílek“ v Troubkách, který mi nikdy nepatřil, ale který mi přitom nikdo nemůže vzít.