Renč, Václav
Král Hospodin, jenž dozajista
plní své sliby, už se chystá
vyslyšet přání člověka.
A – jakož věděl od počátku –
Syn Boží bude mít i matku.
Bůh narodí se z člověka.
Kdo bude však ta vyvolená,
ta vznešená a slavná žena,
jež lidský život Králi dá?
Pán o ní ví, Pán obezřelý.
A ukrývá ji před anděly
jak poklad, který nevydá.
Už dávno před stvořením ráje,
hvězdy a květy předvídaje,
měl oči zahleděny k ní.
Jak píseň na mysli mu tkvěla,
jak píseň, která nemá těla
a jenom zní, jen srdcem zní.
Když pak se naplnila doba,
užasli v slzách starci oba
nad sněhobílou lilií,
jež vykvetla z nich, suchých kmenů.
Děťátko jako mořskou pěnu
pojmenovali Marií.
Kdo dítko spatří, každý žasne.
Ten zvláštní mír, ty oči jasné,
až úzko do nich pohledět! –
Tak říkají. A žádný neví,
že v srdci malé spící Evy
bdí nedotčen ten jitřní svět,
jak stvořen kdys. A hadi hříchu
s hrůzou se vyhýbají tichu,
v němž jako perla v ulitě
lilie Páně ukryta je.
Ó, zpěvuplné ticho ráje,
zatají dech – a slyší tě!
Václav Renč