Němcová, Jindřiška OSF
Při našich tradičních setkáních rády vzpomínáme na minulost, na svůj řeholní život v kongregaci Školských sester františkánek, zvláště v padesátých letech, kdy jsme začínaly žít a pracovat s dětmi ve Slatiňanech. Ovšem kandidaturu a noviciát jsme prožívaly v mateřinci na Břevnově. Patřila jsem do posledního noviciátu, který probíhal před zákazem přijímání dorostu. Rok 1949 a 1950 znamenal konec všem nadějím na dobrou budoucnost. V naší kongregaci vše bylo ještě tak, jak tomu bylo po mnoho generací. Řeholní život se odvíjel v modlitbě, v mlčení, v sebezáporu, v práci a ve věrném zachovávání všeho, co bylo předepsáno. O koncilu nebylo ani potuchy.
Ale náš noviciát , i ten před námi, byl poněkud otevřenější ke světu, měly jsme a směly jsme mít větší zájem o dění venku – vždyť mnoho věcí nás přímo zasáhlo. Vedení kongregace mělo zájem, aby náš život v noviciátě nebyl moc narušován, ale všemu zabránit nemohlo. A tak s krásnými vzpomínkami na život v mateřinci se pojí i vzpomínky na dny plné úzkosti z nástupu komunismu. Neblahá očekávání se splnila v plné míře.
Ale přesto rády vzpomínáme na vše, co jsme prožívaly v mateřinci na Břevnově. Nezapomeneme na krásnou kapli, ve které jsme se scházely k modlitbám, adoracím a k liturgii. Jak jsou milé vzpomínky na společnou ranní modlitbu! Sestra představená vždy sledovala, zda už jsou všechny sestry na svých místech. Už ani nevím, v kolik hodin se zvonilo na vstávání, jen si pamatuji, že v noviciátě před námi byla jedna novicka, která přicházela vždy těsně před začátkem modlitby a někdy se stalo, že se i opozdila. Byla menší, zavalitější, krok měla pomalý a mně se zdál hodně důstojný. Také často byla na měkko. A tak se někdy stávalo, že se kaplí před zahájením modlitby – tenkrát jsme se hodinky modlily latinsky – neslo sice tiše, ale všechny to zaregistrovaly: Už můžeme začít, kardinál Kulili Bulili právě přichází… A už znělo kaplí: Deus in adjutorium meum intende…
Naše kaple byl prostor, který svou krásou uváděl duši člověka do úžasu a do duchovního ztišení a okouzlení. O tom svědčili i lidé, kteří naši kapli navštívili. Pamatuji se na jednoho kněze, františkána, který měl u nás exercicie, jak před první promluvou zůstal stát v presbytáři a teprve po dlouhém mlčení začal mluvit. Později přiznal, že se musel v Duchu svatém vzpamatovávat z krásy tohoto sakrálního prostoru. Původní kaple byla tak vznešená, že jsme do ní vcházely vždy s jakýmsi vnitřním ostychem a vědomím, že vcházíme do prostoru, který je naplněn nejen duchovní krásou, ale i blízkostí svatého Františka a Panny Marie Andělské, kteří byli na obraze hlavního oltáře, ale i prosyceného přítomností Krista v eucharistii, ve které se nechal přibít na svou církev a na naše svatostánky ještě dřív, než se dal přibít na kříž.
My novicky jsme hodně uctívaly svatého Josefa a chtěly jsme na něm, aby nám pomáhal při ranním vstávání, hlavně abychom slyšely zvonit. Měly jsme dobrý spánek, ale i ochotu rychle vstát a nic nezameškat. Za našich mladých let vstávání bylo téměř jako balet, zvláště o dovolených jsme byly ochotné vstát hodně brzy, abychom využily volný čas a bylo ho co nejvíc. Noviciát nás vycvičil a utvrzoval v pohotovém vstávání.
Ovšem bezstarostná noviciátní život zaměřený na náš duchovní pokrok skončil v padesátém roce, kdy některé sestry byly vyvezeny do soustřeďovacího kláštera v Krnově, některé novicky byly na čas dány do civilu, ale já jsem byla přeložena do práce ve Slatiňanech, kde byl ústav pro mentálně postižené děti. Bylo tam hodně našich sester, starších i mladších, některé však po zásahu komunistů odešly do světa. Nepřátelský tlak nás všechny, které jsme zůstaly, stmelil a pomohl nám, abychom vytvořily krásné společenství, které si navzájem vycházelo vstříc, ale také se upřímně radovalo a přes všechen útlak zůstávalo vnitřně svobodné a tvůrčí.
Pracovní nasazení v ústavě bylo celodenní. Pro své řeholní povinnosti a modlitby jsme měly jen jednu a půl hodiny, jinak jsme celý den sloužily u dětí, vždy dvě sestry na jednom oddělení. Zařízení ústavu bylo jednoduché a úklid vyžadoval velké a namáhavé nasazení. Avšak po příchodu nově zvolené sestry představené byla v ústavu zavedena různá ulehčení při úklidu místností i při péči o děti. A po nastoupení civilních zaměstnanců, což nastalo po odchodu našich sester důchodkyň na Hoješín, byla i pro sestry zavedena osmihodinová služba a dovolené v mezích předpisů. K rodičům se jezdilo jen v naléhavých případech, při vážném onemocnění. Když přišla zpráva, že otec nebo matka zemřeli, na pohřeb se nejezdilo, poslal se jen soustrastný dopis, byla sloužena mše svatá za zemřelého a sestry věnovaly své modlitby a oběti za zemřelého. Jistě to bylo hodně těžké, ale situaci, alespoň mně, ulehčoval Ježíšův požadavek: Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mě hoden – a také Pánův výrok: Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale ty pojď za mnou, nebo v našem případě: Ty buď se mnou!
Náš noviciát se vyznačoval velkými ideály, pro které jsme dovedly leccos unést. I Pánova výzva k Františkovi: Františku, oprav mi můj dům – byla pro nás impulsem, abychom se staraly o kostely v okolí, uklízely je a hlavně abychom je připravovaly na nedělní mši svatou, která v nich bývala jen jednou za měsíc. V této službě jsme se střídaly. Někdy jsme braly s sebou chlapce. Když se dozvěděli, že jdeme do kostela, ochotně se nabízeli, že půjdou s námi. Byli to většinou hoši z pracovní čety a rádi se dostali ven, byl to pro ně tak trochu výlet. Jak ráda na to vzpomínám! Bylo při tom tolik zážitků, i velmi pěkných, které dokázaly leccos v mém životě změnit.
Přihodilo se, že se na pomoc do kostela nabídl již větší chlapec z pracovní čety, Pavel. Dvě sestry jsme se vydaly na cestu a on šel s námi. Kostel byl vzdálen téměř čtyři kilometry, byl celý dřevěný a práce v něm bylo víc než dost. Pavel po cestě vyprávěl a měl radost, že může jít s námi. Přesvědčoval nás, že má Pána Ježíše rád. Když to opakoval již posedmé, řekla jsem mu: Pavle, já ti věřím, že máš Pána Ježíše rád, já mám také ráda Pána Ježíše, jenže jsou u toho ještě nějaké atributy. Pavel zmlkl a mlčky jsme šli dál. Po několika krocích jsem však zakopla a kdyby mě Pavel nezachytil, jak tu byl kotrmelec. V to okamžiku se Pavel ke mně nahnul a povídá: Aha, tak to jsou ty atributy! Pavle, zrovna tak – stačila jsem vydechnout a v duchu jsem byla přesvědčena o pravdivosti toho, co se tvrdí o Duchu svatém: Duch svatý vane, kde chce. Od této chvíle už Pavel pro mne nebyl jen mentálně postižený, ale člověk, o kterém Pán dobře ví a bere ho vážně. A také jsem se již tolik neděsila, když se mi někdy podařilo plácnout nějakou nehoráznost. Pán ji dokáže využít k dobru. V to silně důvěřuji.
Nikdy nezapomenu na Láďu, který se mnou také chodíval, obyčejně mi nesl tašku s nutnými potřebami. Po skončení práce jsme se spokojeni vraceli domů. Po cestě jsem si s takovým šťastným vnitřním uspokojení z vykonané práce stále prozpěvovala: Budu ti hrát a zpívat před anděly, jak se to zpívá při responsoriálním žalmu. Mohla jsem si to zpívat dost nahlas, bylo to na polní cestě a nikde ani živáčka, jen Pán a Láďa. Láďa chvíli poslouchal a pak povídá: Sestřička blázní, sestřička blázní! A nějak se při tom usmíval. Ale já jsem mu řekla: Láďo, kdyby tohle bylo bláznění, tak takhle chci bláznit celý život a jednou i po celou věčnost. Láďa se zamyslel, zastavil se a radostně vydechl: Já taky, já taky! úplně mě dojalo, jak Láďa, dost mentálně postižený, také již starší, pochopil, o co se jedná. Mám tolik zkušeností, že tyto naše děti leccos pochopily, co normálním lidem zůstává nejen neznámé, ale dokonale cizí.
(pokračování)
S. M. Jindřiška OSF