Latini, Luigi OFM

     To je modlitba, která nějakých 50 let po smrti a vzkříšení Krista byla recitována ve shromážděních celé církve té doby: v Palestině v delší verzi, jak nám podává zprávu Matouš, i v církvích vzniklých v obráceném pohanském světě, jak nám uvádí Lukáš, v kratší verzi, která je považována za starší a tedy původní.

    Modlitba Páně je prosebná modlitba a přináší tolik přání k uskutečnění. Skládá se ze sedmi proseb a je rozdělena na dvě části: prvá se týká Boží slávy a druhá se zajímá o pokoj člověka. Je to tedy úplná modlitba se zaměřením k nebi (posvěcení Božího jména, příchod jeho království, uskutečnění jeho vůle) a se zaměřením k zemi (problém chleba, odpuštění, pokušení, zlo). A je to modlitba nová, která vyšla z Kristova srdce, tedy jedinečná, třebaže je pravda, že už starý Izrael užíval podobné výrazy, když se obracel k nejvyššímu Jahve. Neboť člověk vždy byl, je a bude na cestě hledání svého Boha. Boha pravého, i když ho často chápe k svému obrazu, to však je znázornění modly vytvořené jeho rukama, ne Boha zjevení.

     Otče, to znamená prameni nekonečné a všeobecné lásky. Bůh není nepřístupný panovník, ale starostlivý Otec. Podoba Boha jako otce je však v krizi, neboť dnes žijeme v "odmítání otce", jakožto odmítání závislosti ve jménu svobody. A tak se dochází k popírání Boha-Otce, neboť každý se cítí plnoletý, dospělý, zodpovědný, nepotřebuje ochranu shora, dokáže udělat si všechno sám.

     Otče, přes zlo ve světě. Utrpení je nejjedovatější námitka proti otcovskému obrazu Boha. Právě z tohoto důvodu bludař Marcion z 2. století tvrdil, že Bůh není otec nikoho. Jestliže Bůh nebrání zlu, pak je z dvojího možné jen jedno: buď není Otec, anebo je-li, pak je neschopný pomoci tomu, kdo v něho doufá, a není tedy Všemohoucí, jak odříkáváme společně ve vyznání víry.

    Je jasné, že takové usuzování je děravé na všechny strany, třebaže je obtížné potlačit je v některých tragických okolnostech života. Boží přívlastek "Všemohoucí" je však úžasný a neměl by ani být lhostejný, ani vytvářet komplexy, jako by to bylo nepřímé vyhlášení naší nicotnosti ve stvoření. Všemohoucnost označuje Boží svrchovanost nad stvořením, kterou zabraňuje ponechat stvoření jeho svévoli a osudu. Otcovství chce vyjádřit, že o nás pečuje a zná naše potřeby. Jsme v bezpečí, protože věříme v Boha "Otce Všemohoucího", a to je pravda víry.

     Otče náš. Nás, kteří tvoříme církev. Otec blízký (náš) a vzdálený (v nebi). Je Otcem Kristovým zvláštním způsobem, neboť ho zplodil, a Ježíš, v dlouhém tichu nocí a v strašné úzkosti agonie na kříži ho oslovoval něžným výrazem "Abba", to znamená: "Můj milý tatínku!" Evangelia kladou tento důvěrný výraz 170 krát do Ježíšových úst (pro tehdejší mentalitu to bylo všední oslovení nedůstojné pro vztah k Bohu). Kristus nás učí, abychom ho oslovovali "Otče náš", tak jak to dělal on. Nazýváme-li ho Otcem, pak jsme bratři a sestry, poutníci k němu, schopní vztahu s ním. Odtud roste nové společenství Božích dětí.

    "Váš Otec, který je v nebi" (Mt 5,16) je častý výraz evangelia, a z jeho otcovství pramení naše bratrství. "Modli se k svému Otci, který je ve skrytosti" (Mt 6,6.18). "Jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme" (1 Jan 3,1). "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 6,48). "Tak budete syny svého nebeského Otce" (Mt 5,45).

     Otče náš. Ostatní bohové jsou příliš vzdálení, málo se zajímají o nás pozemšťany, málo nás zavazují. Proto prosme s Filipem: "Ukaž nám Otce - a to nám stačí" (Jan 14,8). Je naším spojencem, je tu stále a my jsme s ním v synovském vztahu. Jestliže zemře, zemře v člověku, ba spíše zemře tisícerým způsobem člověk. On zůstává na věky. Umřel historicky, avšak historicky opět nabyl život a zanechal prázdný náhrobek od Josefa z Arimatie. Je Ten, který je, který je přítomný, který se o nás stará.

    Universální Otec všech lidí, od začátku světa do jeho konce. Lidí každé barvy, každé rasy; toho, kdo věří, i toho, kdo ho popírá; tvého manžela, tvé ženy, tvých dětí. "Všichni jste syny Nejvyššího" (Žl 81/82,6). "Vy všichni jste bratři" (Mt 23,8).

     Snad si vzpomeneš, když jsi byl dítětem, a tvůj tatínek tě zdvíhal k nebi jako hračku. To gesto tě naplňovalo radostí a láskou k němu, a nehledal jsi jiného. V jeho pažích jsi byl bezpečný. Potom jsi objevil jiného Otce, a s bratry, kteří šli po cestě s tebou, jsi opakoval: "Otče náš, jenž jsi v nebi."

    Věříš-li v Boha, věříš v Boha-Otce, a tak se cítíš znovuzrozený, "poutník" v čase, abys byl jeho "poživatelem" v Království. Věříš-li v jeho lásku, nemůžeš říkat "rozumím všemu" ani "nerozumím ničemu", ale řekneš: "S tebou je všechno jasné." Jeho otcovství je světlo, které se rozlévá na všechny cesty světa. Jak bys mohl říci: "Otče, dej mi to, co mi patří!" (Lk 15,12)?

    "Vy se tedy modlete takto" (Mt 6,9). Teď, když víš, "oč se máme vlastně modlit" (Řím 8,26), vyslov modlitbu, kterou tě naučila tvá matka, a budeš se cítit Ježíšovým bratrem. Poznej Otce. Bez Otce nejsi synem. Ba vůbec neexistuješ. "Půjdu k svému otci a řeknu mu..." (Lk 15,18). Řekni mu, že "lepší je den ve tvém domě, než jinde tisíc" (Žl 83/84,11).

                      Luigi Latini OFM

                     VITA MINORUM 1/1999

                     z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM