Houška, Petr Alk. OFM

(Zamyšlení nad liturgií)

Když jsem ve dvanácti letech dostal od známého kněze Schallerův Římský misál s českolatinským textem, četl jsem na titulní stránce tuto myšlenku vepsanou dárcem na způsob věnování: „Mše sv. je poklad nedocenitelný, avšak bohužel pro mnoho lidí skrytý. I ti, kteří s ním denně přicházejí do styku, často neznají jeho cenu.“

Tomuto nedostatku, nad kterým si starý kněz posteskl, hledělo sice již od let odpomáhat liturgické hnutí, avšak radikální řešení inicioval teprve Druhý vatikánský koncil konstitucí o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium) ze dne 4. 12. 1963. Uvolnila se cesta pro národní jazyk v liturgii, pro její větší jednoduchost a srozumitelnost, otevřela se možnost orientovat oltář k lidem a tím zrušit bariéru mezi celebrujícím knězem a shromážděnou obcí věřících.

V duchu koncilových směrnic se podstatně rozšířil prostor pro Boží slovo postupným zavedením trojdílného cyklu z Písma sv. pro neděle a dvojdílného pro všední dny, takže podstatné části Bible se o nedělích přečtou během tří let a o všedních ve dvou letech.

Skutečným darem byl v duchu liturgické obnovy nově upravený latinský misál Pavla VI., vydaný v Římě k Zelenému čtvrtku r. 1970. Jeho překlad do národních jazyků měly zabezpečit příslušné biskupské konference a předložit ke schválení do Říma. Původní provizorní české texty v sešitovém vydání nahradil definitivní český misál z r. 1983, publikovaný po příslušném schválení římskou autoritou kardinálem Františkem Tomáškem, předsedou České liturgické komise.

Samotný Mešní řád (Ordo Missae) vydaný již r. 1969 obsahoval kromě dosavadního římského kánonu ještě další tři, postupně počet těchto eucharistických modliteb se ještě rozmnožil. Dnes máme v češtině díky liturgické komisi při biskupské konferenci od r. 1992 k dispozici ještě tři eucharistické modlitby pro mše s dětmi, dvě reflektující téma Smíření a čtyři pro mše za různé potřeby.

Toto veliké bohatství liturgických textů umožňuje porozumět co nejlépe mši sv. a mít z účasti na ní co největší užitek. Zvláště dětské mše tím mnoho získaly. účast dětí je nyní oproti minulosti bezprostřední, dynamická, liturgie děti oslovuje a tím se stává – jak to má být – součástí života.

Myslím, že při pohledu nazpět na uplynulá léta měli bychom vděčně konstatovat, že obnovená liturgie přinesla mnoho dobrého ovoce, mnoho požehnání. Především se do kostelů vrátila atmosféra jeruzalémského večeřadla, duch pospolitosti.

Existuje názor, že předchozí tridentská liturgie (zavedená r. 1570 po reformním koncilu v Tridentě) více zdůrazňovala obětní charakter mše sv. To jistě bylo nutné proti luteranismu, nicméně proč oba aspekty rozlišovat? Vždyť ve večeřadle byla předem zpřítomněna nekrvavě táž oběť, která druhý den byla krvavě přinesena na kříži. Tridentský ritus hojně využíval symboliky, kterou bylo zapotřebí vysvětlovat a která dnes navíc může oslovit jen málo lidí. Jednoduchost a srozumitelnost s minimální potřebou osvětlujícího komentáře obětní charakter mše sv. naopak velmi přibližuje i prostému věřícímu. Novým textům užívaným při liturgii nechybí věroučná hloubka ani krása a tradiční 1. římský kánon v rouše mateřského jazyka je jakoby odkrytým pokladem, z něhož mohou nyní čerpat všichni. Až do současné reformy nejen že se recitoval latinsky, ale dokonce potichu včetně slov proměnění, ačkoliv ještě za papeže Řehoře Velikého (+ 604) se modlil nahlas. Nové úpravy jsou vůbec častěji návratem k dávné praxi. Řehoř Veliký sloužil mši sv. čelem k lidu, podával lidu pod obojí způsobou, přičemž sv. hostii vkládal na dlaň a krev Páně z kalicha věřící přijímali pomocí brčka. Přijímalo se ve stoje. I dnes se stání chápe jako základní, výchozí liturgický postoj připomínající starokřesťanské oranty, respektive dávné Izraelity, kteří při východu z Egypta jedli velikonočního beránka ve stoje, přepásáni a připraveni na cestu. Klečení a ostatní změny liturgie, jak se slavila ještě za Řehoře Velikého, přinesl až pozdější středověk.

Pro srovnání si uveďme malý přehled úkonů a gest v liturgii tridentské. Přečasté bylo užívání znamení kříže, zřejmě poukazující ke kalvarské oběti. Devětkrát se křížem žehnal kněz, z toho dvakrát eucharistickými způsobami před přijetím a jednou patenou. Dvakrát dělal kříž nad korporálem obětními dary. Jedenáctkrát žehnal obětní dary před konsekrací, patnáctkrát po konsekraci. Třikrát žehnal konsekrovanou hostii nad kalichem při slovech „Pax Domini sit semper vobiscum“. Tedy celkem čtyřicetkrát bylo různým způsobem použito znamení kříže, nepočítáme-li sv. přijímání věřících, kdy nad každým přijímajícím se dělal kříž se sv. hostií. Rovněž nepočítáme malý kříž na počátku evangelia (to zůstalo) a malý kříž před tzv. posledním evangeliem, jež bylo zrušeno. Žehnání věřících na konci rovněž nepočítáme, pochopitelně zůstává i dnes. Během mše sv. se sedmkrát líbal oltář a bylo předepsáno nejméně deset pokleknutí.

Dnes se pokleká třikrát, a to dvakrát po pozdvihování obou konsekrovaných způsob a pak před sv. přijímáním kněze. Oltář se líbá na začátku a na konci mše sv. Obětní dary se žehnají jednou před konsekrací, po konsekraci nikdy. Kněz se žehná na počátku mše sv. a pak jedenkrát při římském kánonu.

Je otázka, zda při tolikerém žehnání nebylo snadné sklouznout do méně uctivé či chvatné mechaničnosti. Dnes jediné žehnání obětních darů může – zvláště je-li to u oltáře orientovaného k lidu – velmi působivě a decentně navodit věřícím myšlenku, že se zpřítomní oběť kříže. Jak si na tom žehnání může dát kněz záležet, kolik zbožnosti může do něj vložit!

Každá reforma bývá zpravidla provázena i určitými krizovými jevy. Leckterým zřejmě nová úprava po 2. Vatikánském koncilu nestačila a zabočili do výstřelků. Projevilo se to v některých oblastech církve. Myslím, že u nás nějakých výstřelků bylo minimálně. Naše liturgická komise při biskupské konferenci pracovala dobře a kardinál František Tomášek svým vyváženým postojem zaručil poměrně klidný a neproblematický přechod k nové liturgii. Proto dnes v naprosto převážné většině kostelů se slaví mše sv. důstojným způsobem podle obnoveného řádu. Nejde o uniformitu, jde o jednotu v základních věcech.

Latina není v žádném případě zakázána, avšak je třeba přihlížet při volbě liturgického jazyka ke znalostem a užitku věřících. Misál Pavla VI. z r. 1970 jako editio typica byl přece vydán v latině. K rubrikám tohoto misálu je třeba přihlížet, je respektovat a to úplně dostačí, aby nedocházelo k výstřelkům. (Např. nebylo by správné redukovat předepsané liturgické oblečení.)

Rovněž není povinná celebrace tváří k lidu, ovšem je třeba brát v úvahu, že mše sv. není soukromou pobožností kněze, ale liturgií, to znamená společně slavenou bohoslužbou s obcí věřících.

Mnozí želí toho, že svatostánek je nyní často oddělen od oltáře mše sv. Buď tím, že se slouží u oltáře čelem k lidu a svatostánek zůstává v původním kněžišti oddělen přiměřenou vzdáleností, nebo je umístěn ve zvláštní kapli nebo v bočním prostoru.

Není to neúcta k Nejsvětější svátosti. Jde o to, že eucharistická oběť a adorace Nejsvětější svátosti mimo mši sv. jsou dva samostatné okruhy, které se nemají prolínat a směšovat. Soukromé adoraci nejlépe vyhovuje – kde je to možné – samostatná kaple, jak je tomu např. v římských bazilikách. Nicméně při veřejném výstavu má být Nejsvětějsí svátost přenesena na mešní oltář, aby naopak vynikla souvislost mezi mší sv. a následnou adorací. Souvislost ano, propojenost nikoliv. Mešní oběť je předpokladem a východiskem pro adoraci.

Znovuobjevení koncelebrace odstranilo simultánní sloužení mší u více oltářů. Oltář jako symbol Krista je jeden a má být na významném místě kostela, ze všech stran dobře viditelný. V historických prostorách nutno postranní oltáře ponechat, ale nemají se jako oltáře upravovat.

Domnívám se, že nová již třicet let užívaná úprava mše sv. inspirovala vznik nové liturgické spirituality a že umožňuje i mystické prožívání nejsvětější oběti. Duch svatý je v církvi stále činný, vnáší dynamiku a pohyb, nemiluje strnulost, a tak jako kdysi působil v Tridentinu, působí i dnes.

Petr Alk. Houška OFM

(vysvěcen r. 1960)