Mlčoch, Lubomír OFS

Svátek našeho Otce zakladatele je vždycky důvodem k zamyšlení nad naší věrností jeho vzoru a odkazu. Doba v níž žijeme se zdá být tak vzdálená době Františkově, středověku 13. století, že by se nám mohlo snadno vloudit do mysli pokušení, že „dnes už je přece jenom jiná doba“. A František jakoby jasnozřivě si tohoto byl vědom. V „Závěti bratřím“, jeho současníkům i nám dnes, proto na závěr „přísně nařizuje pod poslušností, aby k řeholi ani k těmto slovům nepřidávali poznámek a neříkali: Takto chtěl, aby se tomu rozumělo". Máme jasně a prostě - bez poznámek - řeholi i závěti rozumět a horlivě je zachovávat až do konce!

     Je pozoruhodné, že rostoucí historický odstup od doby a života sv. Františka nic neubírá na zájmu o tohoto neobyčejného světce. Kdybychom se řídili „citačním ohlasem“, tedy kritériem obvyklým ve světě vědy, tak bychom museli konstatovat, že životopisy Františkovy, úvahy o jeho spiritualitě a duchovní cvičení z ní vycházející se stále množí, dokonce i na našem malém českém knižním trhu, což teprve v celém světě. Co je tak přitažlivé na tomto muži z  Assisi? Dovoluji si vyslovit domněnku, že je to pocit, že tomuto zvláštnímu človíčkovi se podařilo znovuobjevit ráj jednou ztracený, a to už zde na zemi. A lidé současnosti, kteří - byť jsou mnohdy katolické církvi - někdy i křesťanství vůbec - vzdáleni - toto přesto jaksi instinktivně cítí. A protože my všichni - my i oni -  ten ztracený ráj hledáme - a jako děti jednoho Otce, který nás stvořil ke svému obrazu, ani jinak nemůžeme - jsme Františkem přitahováni a oslovováni. Neboť ráje na zemi, které nám minulí i současní falešní proroci nabízeli a nabízejí, vedou dříve či později ke zklamání, ke vnitřní prázdnotě. František však, právě proto, že nebyl prorokem falešným, odkazuje jen a jen ke svému milovanému Pánu, ke Kristu, a jeho podivuhodnost spočívá v tom, „že nebylo nikoho, v němž by podoba Krista Pána a evangelní způsob života zazářily s větší věrností a výrazněji než ve Františkovi…proto byl právem nazván druhým Kristem…a společnosti svých současníků i budoucím stoletím se jevil jako Kristus, který znovu ožil“ (Pius XI.).

      František sám zažil pokušení života v bohatství a zábavách - v tom se 13.století od naší doby tak nelišilo. Čím se však toto končící 20. století od středověku liší, je ztráta všeobecně vyznávané víry v život věčný, v Království Boží jako cíl životního usilování a jako konečné znovunalezení Ráje, který Adam ztratil a Syn Boží znovu pro nás vydobyl svou obětí. Pak ovšem zbývá hledání ráje v horizontu lidského života, materiální bohatství a co největší spotřeba, tyto univerzální cíle ekonomického systému a ekonomie jako vědy. Homo oeconomicus - člověk ekonomický je člověkem po pádu, který v důsledku porušené přirozenosti se již rodí s „possessivním pudem“, tedy podvědomou touhou vlastnit, držet, a již u malého dítěte můžeme projevy tohoto pudu zaznamenat. „Maximum slasti při minimu strasti“ zní lapidární formulace etické maximy morálky utilitarismu a hedonismu. (Utilitarimus je etická škola, která dobro měří užitkem pro člověka, hedonismus byla antická etická škola Epikurova, podle níž je slast - hédoné - nejvyšším dobrem a kritériem lidského jednání). Lidské štěstí pochopené jako co nejvyšší uspokojení co nejrozmanitějších potřeb, maximum užitku a požitku, při snaze o co nejúspěšnější se vyhnutí námaze, strádání, bolesti a utrpení. Dnes žije na světě více ekonomů než žilo za celou předchozí historii lidstva (Robert V. Eagly). A nejen to. Ekonomie v díle některých svých představitelů (G. Becker) aspiruje dokonce na to, aby nabídla univerzální vysvětlení chování člověka „maximalizujícího svou slast a minimalizujícího svou strast“ ve všech aspektech jeho života, při volbě vzdělání a povolání, při výběru životního partnera, uzavírání „manželské smlouvy“ zahrnující eventuálně i podmínky budoucího rozvodu, plánování počtu dětí, ba dokonce výběr vhodné církve v amerických podmínkách…A člověk nevěřící na život věčný pak může optimalizovat i naložení se svými tělesnými pozůstatky, může se nechat zmrazit v naději na budoucí vyléčení - má-li dost peněz…

    Avšak i mezi ekonomy se najdou tací, kteří mají pochybnost, zda v etice hedonismu spočívá pravé štěstí člověka. Tibor Scitovsky, rovněž Američan, nazývá ekonomii „vědou bez radosti“ (joyless economics). Člověk totiž, když podlehne pokušení šálivé reklamy - která se mu snaží namluvit, že bez okusení onoho dalšího jablíčka ze stromu poznání nebude šťasten - zjistí, že byl oklamán docela stejně jako kdysi Adam s Evou, a místo potěšení se dostaví smutek. Člověk neví často „co chce, ale nedá pokoj dokud to nedostane“ - jak praví klasik trochu podujatě vůči ženské části člověčenstva. Ale k návratu ztraceného ráje tato cesta nevede. Jiný ekonom (Frank McKinney Hubbard) je toho názoru, že bohatství i chudoba jsou vůči pravému lidskému štěstí neutrální: „Je docela těžké říci co přináší štěstí - v tomto směru zklamala chudoba  a zklamalo i bohatství.“  Ale již moudrost starého anglického přísloví říká, že „Bohatství, které se necítí vázáno zákonem, je nebezpečnější než chudoba nevázaná zákonem“.

    Sv.František v této odvěké hádance pro člověka: kudy vede cesta ke štěstí, staví na blahoslavenství chudoby svého Pána a jeho nejsvětější Matky. František  si je vědom toho, že na tomto světě nelze než našemu tělu - bratru oslu - dát co potřebuje ke své existenci, ale vyhlašuje pudu vlastnění vnitřní boj, snaží se silou víry a milosti Boží dostat zpět do stavu původní nevinnosti prvních lidí. Ve Františkově „Závěti sestrám“, která má jen jeden odstaveček, je vlastně jen tato jediná myšlenka: odkaz chudoby, na níž zakladatelka ženské větve řádu, sv.Klára, sama tak úzkostlivě lpěla. Etická maxima vedoucí k nejvyšší duchovní slasti je cestou kříže. Naše staré úsloví „Koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje“ znamená nejvyšší moudrost Kristovu. Cesta k pravému štěstí člověka je cestou dobrovolné chudoby a přijetí utrpení s radostnou myslí. Moderní člověk je už často příliš slabý na to, aby tuto etickou maximu zastával ve svém životě, ale přesto je jí v životě Františkově fascinován a instinktivně cítí, že ten člověk byl doopravdy šťasten.

K duchu chudoby patří i vědomí, že vše co jsme a co máme, máme od Pána. S postupujícím věkem se učíme své možnosti a schopnosti zase Pánu odevzdávat. Stáří a nemoci den ze dne pro nás umenšují „množinu přípustných řešení“, řečeno jazykem ekonomie. Nejlépe to člověk vidí v domově důchodců, kde některé cedulky na dveřích nesou jména a roky narození: i 1903 či 1904 není úplnou výjimkou. Paní Miluši jsem poznal ještě v době, kdy mohla - byť s potížemi - být ještě přítomna nedělní mši svaté. Poté byla upoutána na několik let na lůžko a její nemoc ji postupně zbavovala i schopnosti vlády rukou. Pánu odevzdávala to vše s obdivuhodnou trpělivostí a zachovávala si smysl pro humor, umění se dostat „nad věc“, i když se ji dotýkala bolestně. Pánu musela odevzdat svou jedinou dceru, která - sama zdravotní sestra - zemřela na rakovinu. Pánu poručila to, že její dvě vnučky k ní nenacházely cestu, aby ji navštívily. Učila se milovat je a modlit se za ně nepodmíněně s vědomím, že do lidských srdcí vidí jen Bůh. U lůžka ji navštěvovala druhá babička, paní Dáša. Dvě spolužačky z gymnázia, dvě tchyně. Jedna se starostlivostí Marty pečovala o nemocného manžela, syna v invalidním důchodu a osiřelé vnučky. Druhá s vírou Marie spočívala u Pánových nohou, modlila se a předávala Dáši zbytek svého měsíčního důchodu po odpočtu nákladů na pobyt v domově důchodců. Paní Miluše mne jako nedělního návštěvníka obdarovávala měrou vrchovatou. Nad jejím lůžkem visel na zdi františkánský kříž z kostela sv. Damiána. Pán si svou věrnou služebnici povolal při poslední návštěvě Dáši: paní Miluše odevzdala svůj poslední důchod a pak již svou duši Pánu. A snad to bylo na přímluvu sv. Františka, že se tak stalo v podvečer 3. října, kdy františkáni na celém světě slaví „exitus“, přechod „druhého Krista“ do Ráje, jehož je pozemské bytí jen závdavkem a příslibem i pro ty věrné.

Lubomír Mlčoch OFS