Schneider, Herbert OFM

 2. Znamení osvobození

 TAU je rovněž znamením konečného osvobození člověka od útrap a zániku. V podstatě je to existenční úzkost člověka, která je tu oslovována. Ta se hlásí právě v lidsko-společenských nesnázích a tísních.

Ekonomicko-společenská tíseň obnažuje nebezpečným způsobem existenci člověka. Není jen nedostatkem životních možností, ale útokem na život a na pocit vlastní hodnoty člověka.

Protože Ježíš prošel touto existenční tísní, aniž by jí byl zničen, je také osvoboditelem z ní. Osud Ježíše a všech, kdo v něho věří, vede ke konečné podobě osvobozeného a obnoveného člověka. V útrapách poslední doby stojí Ježíš věřícímu blízko, a ten se ho může přidržet.

Aby přijali znamení osvobození, dostávají jeho stoupenci v Apokalypse na čelo znamení (TAU): "Potom jsem viděl, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit na zemi i moři: Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha" (Zj 7,2-3). Kdo přijme toto znamení, může důvěřovat, že i on bude spasen.

Protože znamení TAU představuje i číslo 300, vedlo to vytvářet v Písmu vztah k místům, kde se toto číslo vyskytuje. Tak táhne Abrahám s 318 (300 + 18) služebníky na pomoc svému synovci Lotovi (Gn 14,14). Kdo přijme útočiště ve znamení TAU, stane se pánem nad svými nepřáteli. Tak se vysvětluje 300 vojáků Gedeonových (Sd 7,7-8), anebo 300 denárů, které mohl stát olej, jímž v Betánii žena pomazala Ježíšovi nohy (Mk 14,5).

František se s oblibou dívá na toto znamení jako na symbol naděje pro lidi. Františkánský život směřuje k dobré a zdařilé budoucnosti. Proto usilují františkánští lidé k osvobození svých bratří a sester: I ty budeš spasen! Nikdo se nemusí domnívat, že je ztracen. Františkánští lidé jdou světem s poselstvím povzbuzení a budoucnosti.

Nikdy se proto nesmí odsuzovat, ani odmítat nebo nezajímat se. Každý je důležitý a smí přijmout znamení osvobození.

Bratr Pacifik vidí toto znamení na Františkově hlavě. To se mu stává podnětem k obrácení a sdílení života se sv. Františkem. František mu dal jméno Pacifik, protože tím "se z vřavy světa navrátil k pokoji Páně", jak uvádí Tomáš z Celana (2 Cel 106; srov. 3 Cel 3).

Důležité je toto: Člověk se neosvobozuje jen sám ze sebe, ale vstupuje do spásných dějin Božích, a tak má svůj život.

Rovněž život františkánského společenství je třeba chápat jako osvobození Pánem. Ten svolává konkrétní společenství. Ne jen jedinci se spojují k společné angažovanosti, ale spíše Pán je spojuje jako bratry a sestry, a tak je vede k společnému pokoji.

Je nezbytné zapamatovat si tuto skutečnost. Řeholní život nemá odůvodnění jen ze sociálního pověření. Je sebeuvědoměním řeholníků, že denně jsou svoláváni Pánem, jenž přichází. Proto vedou řeholníci duchovní život, který věří v živou přítomnost Kristovu. Každý osobně se musí snažit, aby měl v modlitbě a rozhovoru před očima, že sám Pán nás svolává. Ne vzájemná sympatie a obdiv jsou odůvodněním našeho spolužití, ale Pán.

Je-li společenství takto vytvářeno, vyplývá z duchovního úkolu sociální nebo pedagogické či katechetické a jiné pověření. Právě v těchto pověřeních má se ověřit pravdivost duchovního úkolu.

 Herbert Schneider OFM: Leben im Zeichen des Tau,

 Kaffke-Verlag-Aschaffenburg, 1989;

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

Příště: Znamení náklonnosti