Pechatý, Jaroslav Josef OFS
Slunce, které bylo minulý týden trochu smířlivé, opět začalo pálit a naprosto ignoruje skutečnost, že se blíží svátek sv. Martina. To je v USA státní svátek, říká se mu Veteran day. Vzpomínají se všichni veteráni všech válek. Jak datum napovídá, je to dědictví první světové války, poněvadž příměří na západní frontě bylo podepsáno právě 11. listopadu 1918.
Dnes bych vám rád sdělil něco o našem organizovaném náboženském životě v Armádním lékařském centru (AMC) neboli „růžovém elefantu“.
Organizace vojenské duchovní správy vypadá zhruba takto: každá vojenská základna, letecká nebo námořnická, má svůj sbor vojenských kaplanů. Velké nemocnice mají kaplany vlastní. Kaplani jsou přirozeně rozděleni podle denominací, kterých je v USA nepřeberné množství. Tento sbor kaplanů je šéfován kaplanem s nejvyšší hodností. Je ovšem přihlíženo k tomu, jak je která denominace velká. Kupříkladu zde v Tripleru je šéfem náš kaplan plukovník P. Coindreau – mimochodem velký ctitel sv. Jana Nepomuckého – protože katolická komunita je zde největší.To není tak zcela typické, protože jinde jsou protestantské komunity větší. Je jisté, že evangeličtí kaplani to nevidí rádi, poněvadž jsou zvyklí na mocenské rozhodování z pozice většiny. Otec Coindreau je naštěstí chráněn svou hodností a také svou dynamickou povahou. Jeho přímý nadřízený generál Shea je na jiné základně (Scofield) a představený všech vojenských katolických kaplanů kardinál Madera je ve Virginii. Do pastorační práce tedy otci Coindreau nikdo nezasahuje.
Jeho předchůdce otec Matson, který zde byl před ním, to měl podstatně horší. Byl to naneštěstí civilista a vojenští protestantští kaplani ho odsud dost nevhodným způsobem vyštvali. Tento „ekumenismus v praxi“ vyvolal značné rozhořčení, protože otec Matson byl velmi oblíben. My jsme se s ním setkali už při našem prvním pobytu zde před pěti lety a máme na něho ty nejlepší vzpomínky. Kardinál Madera byl tehdy velmi znepokojen a intervenoval v Pentagonu (to je americké ministerstvo obrany) proti odchodu otce Matsona. Prohlásil, že nedovolí, aby jeho kněží byli terorizováni a že pozici na OAHU prostě nikým neobsadí. Pentagon však rozhodl celou záležitost šalamounsky: otci Matsonovi bylo nabídnuto lukrativní místo na elitní akademii West Point, řada agresivních kaplanů byla přeřazena jinam a k nám přišel již uvedený otec Coindreau, kterého dostatečně chrání jeho plukovnická hodnost.
Situace je nyní celkem uklidněná, i když hořký pocit tu stále je.
Nerad se vracím k těmto nepříjemným zkušenostem v mezidobí mezi odchodem otce Matsona a příchodem nového kaplana. ale je to součást širšího jevu v americké společnosti, kterým je zvyšující se procento katolíků ve společnosti.Toto katolické obyvatelstvo je převážně španělsky mluvící. A tak narážíme na dva citlivé momenty americké historie: puritánský antipapežský, antiřímský afekt a latentní zaujatost vůči španělsky mluvícím spoluobčanům. Není to potěšující, ale je tomu tak.
My – tedy moje paní, Edmond a já, jsme byli do výše popsané konfrontace vtaženi proti naší vůli a s nechutí. Začalo to tím, že jednou v sobotu odpoledne, když jsme šli do kaple na mši svatou, nalezli jsme dveře zavřené. Druhý den nám bylo na informačním středisku sděleno, že „v důsledku nepřítomnosti otce Matsona byl počet mší pro katolickou obec redukován na jednu, a to v neděli dopoledne“.
Toto rozhodnutí bylo s radostí přijato celou střední byrokracií (to jsou aktivní vojáci, jejichž oficiální službou je pomáhat vojenským kaplanům), která se mohla věnovat golfu, podřimování u televize a „dolce far niente“. To ovšem bylo pro nás příliš velké sousto. Moje paní a řada dalších důstojníků nekompromisně žádala otevření kaple bez ohledu na to, zda máme kaplana, nebo ne. Oni poukazovali na to, že na řadě ostrovů (např. Guam nebo Marshalovy ostrovy) mají mši svatou jednou za měsíc a mezi tím se musí obejít bez kněze. (Je zajímavé, že právě zde se rozvinul velmi aktivní náboženský život, což překvapuje všechny vizitátory.)
Nám se tehdy podařilo kapli otevřít a další tři měsíce jsme žili bez kněze. Vypomáhali nám kněží ze sousedních civilních nemocnic a leteckých základen. Přežili jsme to celkem dobře.
Doufám, že jsem svým líčením nevyvolal představu, že žijeme v předvečer třicetileté války. Tento incident je ojedinělou událostí za posledních třiadvacet let. Jinak jsou vztahy mezi křesťanskými denominacemi celkem dobré. Chtěl jsem jenom poukázat na to, že Havaj není jen „ztracený ráj v záplavě květů“ a že pod tímto romantickým povrchem můžeme často nalézt prudké konfrontace.
Samy bohoslužby probíhají monotónně, jako všechno v tropických pásmech. V současné době mše svatá je sloužena každý den, ve všední dny ve 12 hod., v sobotu v 17 hod a v neděli v 11 hod. dopoledne. účast je relativně vysoká, i když menší než za otce Matsona, kdy byla kaple přeplněná.
Tato hlavní kaple je užívána všemi denominacemi. Jak jsem už uvedl, protestantské denominace jsou velmi malé a jejich kaplani žijí v permanentním strachu, že budou přeřazeni někam jinam, kde jich bude více potřeba.
Jen pro katolíky zde máme jednu menší kapli a jednu tzv. meditační kapli, spíše pro soukromou adoraci a modlitby.
Přestože má náš otec Coindreau vojenské pomocníky, tzv. asistenty – jsou to lepší kostelníci v uniformách -, je aktivní podpora laiků naprostou nutností. Lektoři, pěvecký sbor, schola, eucharističtí pomocníci, kteří donášejí sv. přijímání nemocným, ministranti (tzv. altars boys) atd., vykonávají vše spontánně, neorganizovaně a dobře. Farní rady zde neexistují – havajská mentalita je nemá ráda a vojenská struktura je celkem nepotřebuje. V Německu ve Würzburgu jsme farní radu neboli concilium měli, zkušenosti s ní byly proměnlivé: někdy pomáhala, někdy také brzdila.
A protože ve zdejších obchodech už od října začínají přípravy na Vánoce, bude vhodné příště napsat, jak je zde na Havaji slavíme.