Budzyńska, Natalia
Přísloví praví, že v životě člověka jsou dvě věci jisté: narození a smrt. Často se nedokážeme vyrovnat se smrtí druhého člověka, třebaže jsme dospělí a mnoho známe a chápeme, a kromě toho si říkáme, že jsme křesťané. Dítěti je to tím těžší.
V naší civilizaci se smrt stala tabu: o smrti se nemluví a žije se tak, jako by jí nebylo, jako by se nás netýkala. Dokonce když mluvíme o něčí smrti, neříkáme, že zemřel, jenom že odešel, ztratili jsme ho. Máme zato, že dítěti není třeba přibližovat skutečnost smrti. Avšak od chvíle, kdy se probudilo jeho vědomí, prožívá dítě kontakt se smrtí. Když si prohlíží broučka nebo mravence, jistě ho nechtělo zamáčknout; vidí, jak otec zabíjí kapra; možná prožije smrt domácího zvířete. Ani pohádky se nevyhnou smrti člověka.
Pět "životů" v počítači
Už pětileté děti považují smrt za něco dočasného, něco na způsob okamžité nepřítomnosti. Dcerka mé přítelkyně, když se zlobila na svou mladší sestřičku, stála u okna, dívala se do nebe a říkala: "Pane Bože, prosím tě, aby Ola umřela!" Vypadá to šokující, ale ona prostě chtěla, aby Ola, která ji rozhněvala, na chvíli zmizela. Ve věku 5-6 let děti již chápou, že jestliže někdo zemřel, už ho nikdy neuvidí.
Dnes může být toto uvažování ztížené: v počítačových hrách má hrdina několik životů a i když umře, hned může začít další život. Věřte nebo ne, ale tohle uvádí děti do omylu. Rovněž tím, že neradi s dětmi mluvíme na téma smrti, že používáme eufemismy a říkáme, že smrt není, vytváříme dítěti nereálný svět. Tvrzení, že smrt není, zbavuje dítě možnosti zvyknout si na ni, uvědomit si, že tohle se stává.
Co to znamená, že někdo zemřel?
Dítěti je ovšem těžké vysvětlit tento stav, nejlépe je opsat jej, například: "Potom se nemůže hýbat ani dýchat, nic necítí ani nemyslí." To jsou pojmy, které mají pro dítě nějaký význam. Dítě nechápe metafory, je třeba říkat mu věci přímo, eufemismy by mohlo brát doslova. Řekneš-li: "Žofka od nás odešla," pak dítě ve své představivosti nemusí pochopit, proč ji nehledáš, proč ji nepřivedeš zpět; může jí být i líto, že ji Žofka opustila a šla pryč. A když přirovnáš smrt ke snu, pak se děcko může bát usnout, aby "neusnulo do smrti". Uslyší-li: "Odešla do nemocnice a umřela," může to vyvolat strach z nemocnice jako z místa, do kterého se chodí umírat. Místo všech těch zahalených opisů je nejlépe říci dítěti přímo: "Žofka dnes ráno umřela."
Prožít smutek
Děcko prožívá smutek právě tak jako dospělý, stejně tak potřebuje čas, aby se vyrovnalo se smrtí blízké osoby. Tehdy potřebuje tvoje pochopení pro své city, neodporuj jeho smutku a neříkej: "Netrap se, musíme se vzpamatovat, poradíme si," neboť to je, jako kdybys říkala: "Není proč truchlit, nepřeháněj, nemá ti být vůbec smutno." Vždyť ono to tak je: je smutno. Pochopení, podepření a bezpečí - to všechno můžeš dítěti dát. Tvojí povinností je pomoci dítěti pochopit, co se stalo, a uklidnit je. Děti reagují na smrt velmi rozdílně, jsou děti otevřeně smutné, plačtivé i zamlklé; poněvadž však je pro ně těžké vyrovnávat se s tak silným zármutkem, mohou se taková období střídat s obdobími normální zábavy. Stává se, že se začínají v noci pomočovat, mívají těžké sny či začnou se zajíkat. Děcko může také pociťovat zlost na zemřelého, že je opustil. Ať dítě zareaguje na smrt jakkoli, musíš je ujistit, že chápeš jeho pocity a že jsou normální. Takové ujištění je uklidní.
Obvyklým pocitem je potřeba vzpomínat na zemřelého, to je přirozený proces smutku a nemělo by se od něho upustit. Možná se nám zdá, že vzpomínat na právě zemřelého např. dědečka může vyvolat u dítěte ještě větší smutek. To však není pravda, není možné tvrdit, že dědeček nebyl; vzpomínky jsou důležitým prvkem, přirozenou potřebou. Znám děti, jimž zemřela sestřička, která měla sotva několik roků. Silně to prožívaly, avšak dodnes rády o ní vypravují: mají vlastní krabičku jejích fotografií, prohlížejí si je a hodně o ní vypravují; třebaže některé z nich jsou malé a nemohou si mnoho pamatovat, je vidět, že ona je částí jejich života a tak ji velmi milují.
Neboj se plakat před dítětem, neskrývej své skutečné pocity, smutek není ničím zahanbujícím. Bojíš-li se, že by se děcko mohlo polekat, řekni mu o tom, co cítíš: "Je mi moc smutno, protože umřela teta. Když pláču, je mi trochu lépe." Pohřeb
Mnozí dospělí mají za to, že děti se nemají účastnit pohřbu. Vykládají to tak, že není třeba, aby viděly něco tak tísnivého; chtějí je izolovat od nepříjemných událostí a od bolesti. Některým dětem však přítomnost na pohřbu pomůže pochopit realitu smrti; může být také cennou zkušeností sdílení smutku s druhými. Myslím si, že u malých dětí je opravdu možné, že nic nepochopí, avšak starších je lépe se zeptat. Pokud nikdy nebylo na pohřbu a neví, co je čeká, řekni mu o tom. Řekni, že se scházejí všichni příbuzní, aby se rozloučili se strýčkem a spolu prožívali smutek. Upozorni dítě předem na možné výbuchy zoufalství, aby se nepolekalo. A především buď velmi citlivá na jeho potřeby. Rozhodne-li se však, že na pohřeb nechce jít, projev pochopení, neboť by nebylo dobré, kdyby potom mělo z toho důvodu pocit viny.
Smrt - přechod do druhého pokoje
Protože jsi věřící, nemusíš vůbec mít smutek nad smrtí zbožného člověka. Protože však to s naší vírou bývá různé, je tomu tak i s našimi city, a ne jinak. Máš však povinnost hlásat dítěti radostnou zvěst, že smrt není koncem, ale počátkem nového života, a to s Ježíšem, který nás má všechny rád a u kterého je nejlépe. Není nic špatného na tom, když se přiznáš, že nevíš, proč Pán Bůh k sobě vzal dědečka, ale že věříš, že je to pro něj lepší. "Dědeček přešel do druhého světa, do toho dobrého. A je dále mezi námi, třebas ho nevidíme a neslyšíme. Ty však můžeš k němu mluvit, a on tě uslyší." Takovým způsobem se vytváří v dítěti naděje.
Natalia Budzyńska
PRZEWODNIK KATOLICKI 47/1998
z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM