Baroková, Terezie

Smutná zpráva

Na bránu sv. Damiána někdo silně zabouchal. Když Klára vyhlédla v okně v poschodí, velmi se podivila. Při bráně stáli bratranci Pavel a Rufín.

„Co to má znamenat? Oni dva?“ pomyslela si. „Pavel, který byl mezi prvními násilníky, kteří nás chtěli odvést domů, a Rufín, Františkův bratr a společník.“

„Neboj se, Kláro, pojď dolů,“ ozval se Rufín, když ji spatřil v okně. „Neseme ti důležitou zprávu z domova. Pavel se bál, že mu nebudeš věřit, proto mne vzal s sebou. A zavolej také Kateřinu.“

„Co se stalo?“ zeptala se Klára, když se všichni usadili v jídelně.

Pavel začal vyprávět: „Je mi velmi líto, že vám musím říci smutnou zprávu. Váš otec je mrtvý.“

Dívky ztratily řeč.

„Co se mu stalo?“ zeptala se po chvíli rozrušeně Anežka.

„Odešel na jih. Měl v plánu dojít až na Sicílii v nějakých majetkových věcech,“ vysvětloval Pavel. „Cestou tam je přepadli, okradli a některé ze skupiny zabili. Mezi nimi byl také váš otec.“

„A co maminka?“ zeptala se starostlivě Klára.

„Snáší to hrdinně.“

„A Beátka? Co ona?“ znepokojovala se Anežka.

„Beátka stále pláče. Je jí smutno.“

„Kláro,“ Rufín ji vzal za ruku. „On už odešel tam, kde se všichni chceme sejít. František tě pozdravuje a vzkazuje ti, že se v těchto dnech za vás moc modlí. Poprosil několik kněží, aby za otce odsloužili mši svatou.“

„Děkuji,“ usmála se Klára přes slzy. „Teď je ze všeho nejdůležitější hodně se za něho modlit.“

Po odchodu bratranců odešly Klára i Anežka do kostelíka, kde se dlouho modlily.

„I když jsem odešla z domova s vědomím, že své blízké už nikdy neuvidím, jejich smrt je velmi bolestná,“ přemýšlela Klára. „A přece, tatínku, ty už jsi u našeho Pána, se kterým chci také já prožít svůj život. Způsobila jsem ti hodně nepříjemností. Mnoho věcí jsem ti vůbec nestačila říci. Můj odchod z domova tě velmi zranil. Ale teď, teď už tomu rozumíš. Už chápeš, proč jsem to udělala. Že jsem jinak nemohla jednat. Teď jsi mi ještě bližší, než jsi mi byl za života na zemi. Už všechno vidíš novýma očima. Už se na mne nehněváš. Naopak, teď, když už všemu rozumíš, mi budeš pomáhat, abych dobře a věrně prožila život, ke kterému mě Bůh povolal. Pomáhej mi, abych byla stále blízko Pánu, kterého ty už vidíš tváří v tvář.“

Když sestry vyšly z kostela, Klára objala Anežku.

„Vlastně on už může být s naším Pánem, kterého my ještě musíme hledat,“ řekla přes slzy Anežka.

„Ano, podobně jsem uvažovala také já,“ přikývla Klára.

 

 

Slunko, které se vzdálilo

V domě zůstala už jenom paní Ortolana, Beáta  a Kristýna,  její nejstarší přítelkyně, která v té době u nich bydlela.

„Je mi tak smutno,“ vzdychla si Beáta. „Náš dům se vyprázdnil. Už tu s námi není ani otec. A co odešla Klára a Kateřina, vlastně teď už se jmenuje Anežka, je to jakoby se slunko od nás vzdálilo. Ještě že jsi tady ty, Kristýno. Je tu alespoň  trochu života.“

„Máš pravdu, Beátko,“ řekla Ortolana.  Klára je opravdu jako hřejivé slunko… Svou dobrotou a líbezností všechny přitahuje. Kolik matek má problémy se svými dětmi, které chodí po zlých cestách. Mně dal Bůh velkou milost! Všechny mé dcery jdou za ním. Jestliže nám dělají problémy, tak opačné: příliš rozhodně jdou za ním.

„Kdoví, jak se na to nyní dívá náš otec,“ povídala Beáta..

„Měl vás všechny tak rád, i když to nedával vždycky najevo,“ řekla zamyšleně Ortolana. „Jistě, teď se z vás už jen raduje. Teď vidí všechno docela jinak.“

„Někdo bouchá na vrata!“ vyskočila Beáta. „Přišla Bona a Pacifika! Pojďte dál! Aspoň nám bude veseleji.“

„Vítejte!“ usmála se Ortolana. „Pojďte, připravím vám něco k jídlu.“

„Ne, teto, nedělejte si starosti,“ řekla Bona. „My hned zase půjdeme. Přišly jsme se s vámi rozloučit.“

„Rozloučit?“ podivila se Ortolana. „Jdete do Říma? Nebo na nějakou jinou pouť?“

„Ne. Přišly jsme se rozloučit navždy…“

„Navždy? Jak to, navždy? Snad se nevdáváte? To by nám snad oznámili trochu dřív,“ zažertovala Ortolana.

„Jdete za Klárou?“ ptala se netrpělivě Beáta.

„Ano. A už se nemůžeme dočkat, kdy tam budeme.“

„To zase bude rána pro rodinu. Hlavně pro Monalda,“ uvažovala Ortolana.

„V těchto dnech se za ní chystá také Benvenuta a Filipa. To jsou ta děvčata, se kterými jsme se přátelily, když jsme bydlely za války v Perugii. Hlavně Kláru měly velmi rády,“ vypravovala Pacifika.

„Vidíte, mami,“ dodala  smutně Beáta. „Brzy budou s Klárou všechny její kamarádky a příbuzné. Jenom já tam nemohu jít. Mami, dovolte mi také odejít!“

„Beátko,“ pohladila ji Ortolana, „ještě jsi moc mladá. Za pár let tě s radostí ke Kláře doprovodím. Víš, jak tvrdý život chce Klára vést! Tvé tělo musí nejdřív zesílit, abys mohla žít tak jako ony.“

„Půjdu vás s Kristýnou  doprovodit, ano?“ navrhla Beáta.

„Pojďme,“ zaradovala se Kristýna. „Ještě jsem tam za nimi nebyla. Ráda se tam podívám.“

„Tak běžte,“ usmála se Ortolana, „ale vraťte se!“

„Nebojte se, teto!“ zavolala Bona na odchodu. „Vždyť Klára přes všechnu svou horlivost je velmi rozumná. Určitě by tam Beátku ještě nenechala.“

„Jak dobře ji znáš,“ usmála se Beáta. „Je to přesně tak! Už jsem s ní o tom hovořila.“

„Ať vám Pán Bůh žehná, drahá Bono a Pacifiko,“ objala je Ortolana. „I když mi bude smutno, jsem šťastná, že tam jdete. Tak projevujete největší lásku k Bohu, lidem i k celému světu. Vždyť tak dáváte svůj život jako prosbu za to, aby bylo ve světě víc dobra a lásky. Pozdravujte Kláru a Kateřinu. Vlastně už Anežku. Řekněte jim, že se stále za vás všechny modlím. Až Beátka vyroste, přijdu také já za vámi, jestli mě přijmete.“

„Tak to se tedy ani nemusíme moc loučit,“ povídala přes slzy Pacifika. „Dříve než budeme stále spolu v nebi, sejdeme se ještě v San Damianu.“

„Mami, tak vy také?“ podivila se Beáta. „Tak pojďme už teď! Na co čekat?“

„Všechno má svůj čas, má drahá,“ vzala ji Ortolana za ruku. „Vydrž! Teď to ještě Pán od nás nechce. Ale přijde ten čas… Ale už běžte a brzy se vraťte!“

„Mami, už nám také Kristýna odejde,“ povídala smutně Beáta, je co se vrátily. „Byla tak nadšená jejich životem, že se jí už ani nazpět nechtělo jít.“

„Je to tak, Kristýno?“

„Je to pravda, teto. Bylo mi u vás moc dobře. Hodně dobrého jsem se u vás naučila od té doby, co jsem odešla od své rodiny. Zakusila jsem doma hodně těžkého a bolestného. Děkuji vám, že jste mě přijala. Děkuji za všechno!“

„Nemáš za co, Kristýno,“  objala ji Ortolana. „Bude nám bez tebe smutno. Ale jsem šťastná, že ses takto rozhodla. Tento život se nedá líp prožít.“

„Hlavně nám tam hlídejte místo,“ zasmála se Beáta. „Zdá se, že sv. Damián bude zakrátko přeplněný!“

„Neboj se,“ usmála se Kristýna. „Pro vás se tam vždycky najde!“

(pokračování)