Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Molokai - ostrov vyhoštěných

Cestovat na ostrov Molokai znamená podniknout malou broučkiádu, ne ovšem do XV. století, ale do konce čtyřicátých let století dvacátého. Začíná to už na letišti v Honolulu: sedm cestujících jde pěšky k malému dvoumotorovému letadlu na vedlejší letištní ploše. Nikdo je nekontroluje, nikdo na nich nic nevyzvídá, nikdo jim neradí. Uvnitř malého letadla nejsou usmívající se stevardky, ale dva žoviální piloti, kteří by u jiných leteckých společností měli obtíže splnit váhový standard. Letadlo vzlétne o dvě minuty později, start je rychlý a než se člověk ohlédne, je ve výšce. Letí se relativně nízko, takže můžeme pozorovat velryby, které připluly tento rok poněkud později než obvykle. Piloti nechali dveře své kabiny otevřené, je proto možné sledovat jejich palubní desku. Za dvacet minut přistáváme na letišti, které připomíná někdejší svazarmovské areály. Zavazadlo nás čeká nedbale postavené na omláceném vozíčku. Klidně si ho vezmeme, aniž si nás někdo všimne. Upřímně řečeno, ani trochu se nám nestýskalo po moderní komfortní letecké přepravě.

Na ostrově jsou čtyři silnice. Veřejná doprava neexistuje. Kromě nohou je jediná možnost pohybu – pronajmutí auta, jež je zahrnuto v ceně letenky, stejně jako hotel v místním  turistickém centru Kaluakoi (na mapce zcela vlevo). Z letiště do hotelu jsme jeli asi dvacet minut a byli jsme příjemně překvapeni: žádné diskotéky, žádné bary, žádné večerní kluby, jenom ticho, klid a všudypřítomný vítr zvaný trade wind.  Ideální místo pro rekonvalescenci, pro mladé lidi nuda k ukousání.

Procestovat celý ostrov není žádný problém, největší vzdálenost  na ostrově z jednoho konce na druhý je 58 km. Autem se ovšem jede asi dvě hodiny, poněvadž silnice je klikatá a úzká.

Větším problémem je navštívit „osadu vyhoštěných“. Jak mapka říká, je na severní straně ostrova malý mys, na jehož východní straně je původní kolonie malomocných Kalawao, kde je také kaple sv. Filomény, postavená otcem Damiánem. Kolonie byla později přesunuta na druhou stranu mysu, kde je dodnes. Jmenuje se Kalaupapa.

Bylo však obtížné se do této kolonie dostat. Malomocní jsou totiž „bezpečně chráněni“ z východu, severu a západu nekonečným Tichým oceánem,  na jihu pak vysokými útesy. Zvolili jsme cestu na mulech (cesta helikoptérou nás nelákala). Ptal jsem se, proč na mulech, a dostalo se mi vysvětlení, že mul je značně odolnější a jistější na úzkých horských stezkách nežli kůň. Sám to neumím posoudit, ale moje zkušená klisna Gloria se na krkolomných stezkách pohybovala s virtuozitou, kterou bych od ní vůbec nečekal.  Nejprve jsem se pokoušel dávat jí inteligentní pokyny, ale nechtěla  je akceptovat. Nakonec jsem  rezignoval, a bylo to dobře. Povolil jsem jí uzdu a odevzdal jsem se plně jejímu neomylnému oslímu instinktu a nechal jsem si svůj rozum pro sebe. Viditelně se uklidnila a když jsem ji lichotivě popleskával po plecích, spokojeně pohazovala hlavou. Na zpáteční cestě už na mne čekala a postavila se k malým schůdkům tak šikovně, že jsem na ni vyskočil s elegancí až překvapující.

Cesta přes útesy trvala asi půl druhé hodiny a pak jsme dorazili na pobřeží, odkud jsme uviděli vzdálenou osadu Kalaupapa. Seskočili jsme z mulů a nasedli do starého vojenského autobusu. Jeho řidič Richard  Marks, zároveň náš průvodce, je jedním z posledních „vyhoštěnců“. Místní vláda totiž čeká na dožití posledních pacientů, kteří na ostrově dobrovolně zůstávají – lepra už dnes na Havaji není medicinálním problémem.

Náš řidič a průvodce nám začal vyprávět o minulosti „osady vyhoštěných“. Jenomže Havajané neměli ve své historii kritické osvícence, jako byl u vás např. Gelasius Dobner, proto zacházejí s historickými údaji volně podle pravidla „centimetr žádná míra“. Také v muzeu otce Damiána v Honolulu, v muzeu na Kalaupapa i od všech informátorů jsem získal množství zjevně si odporujících informací. Proto přikládám seriózní brožurku z Kalaupapa, která ve stručnosti uvádí celou chronologii vyhoštěnců a úsilí misionářů, kteří se o ně starali (překlad brožury je na str. 26-27 tohoto čísla).

Když jsem se rozhlédl po osadě Kalaupapa, měl jsem podobný pocit, jako když jsem byl v proslulém (nyní už zrušeném) vězení Alcatraz v San Franciscu. Místní maják mi připomněl knihu J. Vernea Maják na konci světa.

Vyhláška v autobuse informuje každého o přísného zákazu fotografování všech žijících pacientů. Možné to je pouze s jejich písemným svolením. Pacienty jsme prakticky neviděli, jenom z povzdálí v obchodě s potravinami, kde turisté nesmějí nakupovat, takže naším jediným společníkem byl již zmíněný řidič Richard Marks. Sám, i když je oficiálně uznaným pacientem, malomocenství nikdy neměl, jeho rodiče a řada sourozenců, kteří jsou pochováni na místním hřbitově, však na lepru zemřeli.

Osadou probíhá velké množství srnčí zvěře a ještě více koček, o které se místní pacienti vzorně starají. Centrem osady je kaple sv. Františka. Každý „osadník“ má v  kapli své stálé místo opatřené přihrádkou na knihy, převážně liturgickou literaturu.

První dojem, který jsem měl na ostrově Malokai, byla určitá, těžko popsatelná deprese. S otcem Damiánem jsem se totiž poprvé „setkal“  ve svých třinácti letech. Tehdy mi půjčil dnes už zesnulý P. Zdeněk Wagner, farář v Radotíně, knížku Otec vyhoštěných od Viléma  Hunnermanna podrobný životopis otce Damiána de Verster, a dočetl jsem jej s největším sebezapřením. Můj celkový dojem byla děsivá, těžce svírající deprese. Tento pocit mi zůstal dodnes a dokazuje to má bolestná grimasa na fotografii ve františkánské kapli nynější kolonie malomocných.

( pokračování v příštím čísle)

J. J. Pechatý