Říský, Bernard OFM

            Sama stranička, sama stranička

                        ceduličku psala,         

                        aby frantíky, aby frantíky

                        na vojnu dostala…

Jako chlapec jsem toužil být dragounem – měli červené rajtky a koně. Ti však byli brzy vytlačeni tanky. Tak mi Pán zmařil první klukovský sen.

V r. 1938 probíhala akce „Tisíc nových pilotů“ a my jako skautíci jsme hlídkovali, abychom uchránili svou vlast před německými nálety. Chtěl jsem tedy být pilotem a svým životem bránit vlast. I tento sen se rozplynul v březnu 1939 – pádem republiky.

Pán je věrný a plní i skrytá  přání klukovského srdce, i když vždy jinak, a napřed všechno rozbije.

Byli jsme nadějí provincie – v několika málo letech nás asi dvacet mladých přijalo kněžské svěcení. Otec Inocenc počítal, kolik členů bude mít naše provincie při takovém růstu v r. 1960, 1970. Byla to opojná vidina. A Pán nám ji zase rozbil – nepotřeboval nás. Tak jsme se všichni sešli v dubnu 1950 v centralizačním (zní to lépe než koncentračním)  klášteře, a byli jsme chráněni před hněvem dělnické třídy příslušníky SNB s nabitými automaty v rukou. Toto řešení nebylo nadlouho únosné před cizinou, a tak se našlo řešení v čestné službě vlasti: 5. září 1950 jsme se měli hlásit – podle povolávacího rozkazu – v Komárně. Rozkaz byl společný a byl nám sdělen až 4. září odpoledne. Proto jsme vyjeli vlakem z Bohosudova v 18 hod. v pondělí (tuším) 5. září s jistotou, že když použijeme první vlakové spojení, že nebudeme postihováni. Ještě jsme neznali důslednou nedůslednost socialismu, a tak jsme zůstali v Praze – netroufl jsem si odjet k rodičům na skok, protože bych nestihl půlnoční vlak. Prochodil jsem tedy několik hodin v parku před Wilsonovým nádražím s Filkou Tvrdou, která nám od začátku dělala spojku s představenými, internovanými v Želivě, i s biskupy. Dodala nám „mexické fakulty“, které dostali mexičtí kněží za doby pronásledování ve dvacátých letech, a nám je poslal biskup Štěpán Trochta (Bohosudov je v litoměřické diecézi) a biskup Matoušek nám posvětil malé kalíšky s paténkou ke sloužení mše sv. 

Nočním rychlíkem jsme se dostali do Bratislavy a tam ve vlaku na Štúrovo – Komárno jsem prvně viděl maďarské noviny a slyšel maďarštinu a žasnul, že je možné takovým jazykem se i domluvit. (Za pár let nato jsem se maďarsky učil sám dobrovolně v Leopoldově.)

V Komárně nás čekala služba s koníkem a vozíkem pro naše zavazadla. Tradiční černé dřevěné kufry s jmenovkou jsme už neměli, minula jejich doba. S pomocí vojenské hlídky jsme se vyvarovali nebezpečí otevřených hospod a když za námi zapadla vrata starých tereziánských kasáren, otevřel se nám nový svět, vojenský.

Přijal nás snad stometrový kasárenský blok s otevřenou chodbou, z níž se vstupovalo do jednotlivých světnic,  hlubokých, s malým zamřížovaným okénkem ven. Proti hlavní bráně byla čtvercová jednopatrová budova s balkonem, z něhož dříve mluvili generálové či maršálové k vojáčkům. Dnes byla v přízemí Arma – kantýna, nahoře prázdno. Jednu stranu kasárenského dvora uzavíraly hospodářské budovy a konírna a kvadratura kasemat nad soutokem Váhu a Dunaje, leopoldovská pevnost v malém, také ze 17. století. Několikrát se nám podařilo odtamtud pozorovat volně plynoucí vody – do Maďarska a do moře – a rozjímat nad dějinami, které tudy prošly staletími, a tím relativizovat důležitost naší situace.

Hned se nás ujala armáda – ostříhání dohola, bratřím kapucínům shodili i brady, a tak nás nově zaváděný Čepičkův řád – podle sovětského vzoru – všechny omladil. Byli jsme s ním seznámeni: na vycházku, ani po přísaze, někdo nemá právo, ale máme právo na dovolenou jednou za rok.

Své hábity jsme poslali domů a ošatil nás erár. Vycházková uniforma s černými výložkami byla dobrá, jen někteří starší a objemnější „branci“ museli čekat, až jim krejčí vsadí klíny do kalhot jiného odstínu khaki. Pracovní uniforma připomínala světovou válku: kanadské boty, italské rajtky, americká bunda a německý plášť s  kapucí. Ten nás naučili skládat do bandalíru a nosit na torně – teleti na zádech.

Naučili jsme se mnohému, například zpívat za pochodu budovatelské písně, uklízet rajóny, škrabat brambory před budíčkem, zacházet s krumpáčem a lopatou, jíst pálivou papriku a schovávat se  v davu před šikanou a chápat, že řvaní je na vojně forma komunikace zamindrákovaného nadřízeného s podřízeným, a že jakýkoli stupidní rozkaz se musí splnit – na vojně nemáte co myslet! – a pak se možno si stěžovat, nejlépe na nádraží v lampárně.

A tam mi Pán splnil další touhu – poznávat, co je to opravdu ŽIVOT.

Buď za to pochválen na věky!