Matějka, Pacifik OFMCap.

Z pověření ministra generála prvního františkánského řádu se interfrantiškánská komise specialistů zabývala otázkou, nakolik lze v okamžiku založení františkánského Řádu mluvit o smíšeném institutu. Pro lepší pochopení je třeba vysvětlit, že současné církevní právo zná jen instituty klerické tj. takové, které svou povahou jsou zaměřeny především na vykonávání kněžských funkcí a kde bratři laici jsou přítomni spíše jen jako pomocníci kněží. Druhou skupinou jsou instituty laické, zaměřené svou povahou na vykonávání činnosti nevyžadující kněžské svěcení. I v těchto institutech ovšem bývají členy kněží, pro vnitřní potřebu členů Řádu. V posledních dvaceti letech se dosti mluví o institutech smíšených, které svou povahou nezapadají ani do jedné z výše zmíněných definic.

Komise františkánských učenců předložila na toto téma 52stránkovou zprávu, z níž vyjímám následující:

Budeme-li se držet toho, co víme z životopisů a spisů sv. Františka, nelze konstatovat, že by František měl v úmyslu založit smíšený institut v přesném právním smyslu slova, jak to dnes chápeme. Přesto však nelze popřít, že dal počátek nové formě řeholního života, , která jako institučně identifikovatelná církevní skutečnost nabízí ve svém celku po teologicko právní stránce jasnou odpověď na námi položenou otázku. úhrnně vzato lze tvrdit, že františkánský Řád v okamžiku svého založení ve skutečnosti (de facto) byl smíšeným institutem, v tom smyslu, že zde existovali a působili vedle sebe a společnými silami jak bratři kněží (klerici) tak bratři nekněží (laici). Faktická přítomnost kleriků i laiků je historickou daností v okamžiku vzniku františkánského bratrského společenství.

Když se naproti tomu budeme dívat na tuto otázku pod zorným úhlem práva (de jure) a budeme se ptát, zdali František formálně vyjádřil vůli považovat jak bratry kleriky tak bratry laiky za fundamentální a tedy nutné prvky bratrského společenství, je třeba ve světle bádání konstatovat, že tomu tak nebylo. Existovali zakladatelé, kteří výslovně zvolili identitu svého institutu jako smíšenou v prvém a vlastním slova smyslu, tedy právně i ve skutečnosti složené z členů kněží a nekněží. František se v tomto bodě formálně nevyjádřil. Naopak ve svém projektu života a ve svém zákonodárství vědomě odhlížel od klerikálních nebo laických znaků členů Řádu jako konstitučních rysů. Aby se někdo mohl stát »menším bratrem« »řeholníkem«, podle Františkova projektu nemusí k tomu nutně být ani klerikem ani laikem.

»Chci, aby se toto bratrské společenství nazývalo Řádem menších bratří«. Tak to řekl sv. František. Je tedy jeho vůlí být prostě »bratři« a »menší«, bez rozlišování a upřednostňování na podkladě »církevních« podmínek osob. Žádný z těchto rysů se neobjevuje také ve formuli slibů k františkánskému životu.

 (Zpravodaj německy mluvících kapucínských provincií: IKI č. 155, str. 146-7)

P.S. Možná se nezasvěcenému může zdát, že je to tak trochu debata o ničem. Ve skutečnosti se ale jedná o velmi živé téma, neboť zde v praxi jde o to, zda bratři laici mohou být představenými, či nikoliv.

Na úrovni místních představených k tomu již mnohdy se svolením Kongregace pro řeholníky došlo. Poprvé v prosinci 1974 v provincii Détroit, kdy byl potřebný dispens udělen s podmínkou, že bude určen jeden kněz pro vykonávání úkolů představeného, vázaných na kněžské svěcení. Na úrovni ministra provinciála k tomu poprvé došlo v roce 1983, kdy byl bratr laik Ignaz Feaver zvolen viceprovinciálem Kanady.

Nemohu mluvit za všechny tři větve prvního Řádu, ale přinejmenším kapucíni mají na toto téma ve svých konstitucích tyto články: »Svatý František z Božího vnuknutí dal počátek způsobu evangelního života podle života Krista a jeho učedníků, který nazval bratrské společenství (fraternitas).« »Proto my, když slibujeme, že budeme takto žít, tvoříme skutečně Řád bratří« (Konst. č. 83,5-6). »Protože jsme Řád bratří, mohou všichni bratři, kteří mají doživotní sliby, podle vůle sv. Františka a podle původní kapucínské tradice dosáhnout všech úřadů a funkcí (officia et munera) s výjimkou těch, které vyplývají z posvátného svěcení« (Konst. 115,6). Za zmínku stojí i posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla II. z roku 1996 Vita Consecrata (O zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě), kde se v čísle 61 o smíšených společnostech hovoří a kde se rovněž v čísle 60 konstatuje, že »řeholní život ze své podstaty není ani laický, ani kněžský«. Zatím však praktické realizaci těchto záměrů brání platné církevní právo, a tak, dokud zvláštní komise, o které hovoří i Vita Consecrata v čísle 61, nenajde zákonné řešení tohoto právního problému, bude přání synodních Otců, »aby všichni členové těchto společností měli stejná práva i povinnosti«, zřejmě jen přáním.

 Pacifik Matějka OFMCap.

Dílo sv. Františka pro chudé v Milánu, které založil br. Cecilio Maria  Cortinovis z Costa Serina, dosahuje rekordů. V roce 1998 vydáno 269 426 jídel a rozdílen chléb, bylo umožněno 21 781 návštěv lékaře. Toto sociální dílo nabízí výdej jídla, možnost použít sprchu, praní prádla, sociální a právní pomoc, 70 lékařů, internistů, zubařů a jiných specialistů zde poskytuje své služby zdarma.

(Zpravodaj německy mluvících kapucínských provincií: IKI č. 155 /1999 str. 132).