Z Čech až na Havajské ostrovy
Pechatý, Jaroslav Josef OFS
Výroční setkání sekulárních františkánů na Oahu
Výroční setkání se konalo 1. srpna. Datum bylo voleno úmyslně – v předvečer svátku Panny Marie Andělské z Porciunkule. Na pozvánce bylo uvedeno, že setkání bude zároveň „potluck“, to znamená, že každý přinese něco k jídlu podle svého vlastního uvážení a tato gastronomická mozaika se potom společně zkonzumuje.
Slovo „potluck“ (vyslovuj potlak) se dostalo na Havaj z kontinentálních Spojených států a bylo to vlastně slovo vypůjčené z některých indiánských dialektů. Do češtiny se dostalo zásluhou trampů v podobě "potlach“. Vzpomínám si, že jsem někdy v polovině šedesátých let zahlédl jakousi pololegální pozvánku na „potlach v údolí démonů“. Zdá se mi tedy, že tento výraz přežil dodnes.
Tento terciářský potluck neboli potlach se tradičně konal ve státním parku Oahu. Je to zalesněný pahorek s překrásným výhledem na Pearl Harbor a ideální místo pro odpolední výlet pro mladé a zdravé lidi. Když jsme autem přijížděli táhlým stoupáním, uvažoval jsem s Theresou skepticky, jak se sem starší členové dostanou, zvláště když většina z nich nemá vlastní auto. Ale skepse byla bohužel oprávněná. Dvakrát jsme celý park objeli a po sekulárech ani stopy. Chtěli jsme už rezignovat, ale pak jsme to zkusili ještě jednou. Tentokrát jsme měli štěstí. Téměř na konci parku jsme na malém parkoviště zahlédli paní v širokém slamáku, károvaných šortkách a pestrobarevném tričku s nápisem REJOICE /radujte se). Náš „šestý“ smysl nám napověděl, že bychom mohli být na správném místě. Když jsem zahlédl na jejím krku obrovské TAU zhotovené z koa dřeva ((to je drahé havajské dřevo) a pod ním masivní zlatý kříž od sv. Damiána, viděli jsme definitivně, že jsme to odhadli správně. Zeptal jsem se tedy paní ve slamáku, zda jsme na správném místě a ona se širokým úsměvem přikývla. Její manžel nám pohybem typickým pro vysloužilého seržanta pokynul, kde máme zaparkovat, a my vyskočili z auta. Suzan – tak se totiž jmenuje jeho žena – nás s nelíčenou radostí přátelsky objala. Znala už naše jména – rychlost šíření fámy je na celém světě stejná. Podle jména jsem usoudil, že se zřejmě jedná o Mrs. Krause, jejíž jméno u funkce ministryně figuruje na zadní straně informačního letáčku, který jsme dostali při posledním setkání v kapli sv. Alžběty. Je pravděpodobně hnací silou fraternity Ks Leo O Palakiko, spolu s vedoucí formace Flo Pucong. Suzan nás odvedla k piknikovému stolku z masivního dřeva, u něhož seděly dvě sestry asi mého věku (asi padesát let a výše). Jedna je původem z Filipin, druhá stoprocentní Havajanka. Bylo nás tedy dohromady šest účastníků na výročním setkání SFŘ, tedy všechno možné, jenom ne úspěch.
„Kolik má členů toto bratrství?“ zeptal jsem se velice opatrně ministryně Suzan.
„Je nás přesně 21 v našem přesněji řečeno sesterství,“ odpověděla věcně, „ale praktikují sotva dvě třetiny, spíše polovina,“ dodala na vysvětlenou.
Naše uvažování bylo správné. Struktura společenství Ke Leo O Pelekiko je podobné té, kterou jsme znali z Norimberku: vysoký věk a křehké zdraví velké většiny členů. Silná feminizace je způsobena tím, že většina členek už ovdověla anebo musí pečovat o své muže, kteří jsou již někdy v bezvýchodně zdravotní kondici. Jak později Suzan řekla, Flo Pucong odvezla svého manžela do nemocnice s druhým infarktem a jeho stav je velmi vážný. To ovšem vysvětlilo malou účast, protože Flo Pucong nám při posledním setkání sdělila, že zařizuje přepravu velké většiny nemotorizovaných členů fraternity sama.
Kolem půl druhé jsme se po modlitbě pustili do jídla. „Tabule“ byla jednoznačně asijská: rýže, kuřata, ryby, pikantní zeleninové saláty, pálivé koření, ostré omáčky, množství ovoce a nakonec dort. Nesnědli jsme ani polovinu. Debata při jídle a hlavně po něm byla živá a nesmírně zajímavá. Všichni jsme byli tak či onak ve státních službách, plně nebo už jen částečně. Všichni jsme byli za posledních dvacet let přesunováni z jednoho konce světa na druhý a vyměňovali jsme si vzájemně dobré i špatné zkušenosti. Lidská povaha už je taková, že na ty špatné se rádo zapomíná a ty hezké zůstávají, lidé se potom neubrání určitému idealizování „starých časů“.
Na moji otázku po duchovním asistentu jsem dostal odpověď: „V současné době žádného nemáme, otec Dan byl přesunut do státu NewYork.“ Zeptal jsem se opatrně, zda by některý z kapucínů nebyl eventuálně ochoten, ale dostal jsem vyhýbavou odpověď: „Jsou prý přetíženi.“ Bylo to tedy skoro totéž, co mi před měsícem řekl otec Mike Dalton. Měl jsem dojem, že důvody budou asi jiné, ale nepovažoval jsem za vhodné to dále rozvíjet. Nový duchovní asistent je už prý na cestě, je mladý a plný elánu. Tak uvidíme.
Mnohem horší je to, že fraternita nemá v současné době ani stabilní místo, kde by se scházela. Původní místnost ve farnosti Naší Paní ustavičné pomoci bylo převzato silnou vietnamskou komunitou. „Proč se s nimi nějak nedohodnete?“ pomyslel jsem si, ale raději jsem se nahlas neptal.
Kolem páté hodiny jsme začali skládat nádobí a zbytky jídla, řekli si vzájemně Pax et Bonum, předali si telefonní čísla a e-mail adresy a rozjeli se domů. Výroční setkání na Oahu nám poskytlo bohatou látku k přemýšlení a upřímně řečeno značnou míru rozpačitosti.
Příští setkání by se mělo konat 21. srpna. Nemám toto datum rád – z pochopitelných důvodů.