Mlčoch, Lubomír OFS

Karlova Univerzita slavila před nedávnem (1998)  výročí 650 let od svého založení. První univerzita na sever od Alp a na východ od Rýna měla za svůj vzor Univerzity v Bologni a v Paříži. Její zakladatel, český král, se jen o něco později stal i císařem Říše římské národa německého a pod jménem Karel IV. učinil z Prahy hlavní město tehdejší evropské nadnárodní říše. Jeho zakladatelské počiny jsou imponující a většina z nich - včetně univerzity - přežily dodnes.  On sám je národem uctíván jako Otec vlasti. Jako člověk hluboce věřící zakládal Karel své státnické činy na Bohu. Za jeho vlády vliv církve nesmírně vzrostl, zbohatla duchovně, ale ještě více materiálními statky. Postava Jana Husa, rektora Karlovy univerzity, jen o pár desetiletí poté je uznávána za prvního velkého církevního reformátora: husitské války, které následovaly po upálení Mistra Jana v Kostnici (1415), však rozvrátily zemi, jimi započalo náboženské rozdělení a poté i odklon od církví vůbec. Po historických peripetiích šesti století, z nichž 300 let byly české země součástí Rakouské monarchie se státním katolicismem, patří - podle dnešních sociologických výzkumů - Česká republika k nejvíce sekularizovaným zemím nejen v rámci někdejšího sovětského bloku, ale v Evropě vůbec. Hledáme cestu zpět do rodiny evropských zemí a zamýšlíme se nad hodnotami, které tvoří základ identity Evropy.

       Je tomu 24 století, co řecký lékař a filozof Hippokrates formuloval základní principy etiky své profese v podobě deontologie (deón- řecké slovo znamenající zavazující morální povinnost) a dal tak příklad všem dnešním etickým kodexům, standardům dobrého chování v různých profesích. O půl tisíciletí později píše apoštol sv. Pavel křesťanskému společenství v Soluni a dává velice prostou radu, životní filozofii každodennosti, platnou dodnes: "Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama… Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni." O dalších 8 století později přišli k nám z téže řecké Soluně dva bratři, apoštolé Cyril (Konstantin) a Metod a přinesli našim předkům nejen Písmo svaté v jazyce jim srozumitelném, ale i Nomokánon, jakési první zákonodárství, právní řád své doby. 

     Leč vraťme se do naší doby, 2000 let po Kristu. Strategie postsocialistické české ekonomické transformace vycházející z povrchního liberalismu bez duchovních, morálních a právních základů se ukázala být jen novou formou materialismu jako náhradního náboženství, pro než Evropa znamenala jen konzumní společnost rozsvícených výkladních skříní. Tato cesta selhala a nová vize se rodí těžce. Skepse se někdy vztahuje nejen na naše vlastní selhání, ale i na Evropu samu. Můj kolega z Univerzity docent Otakar O. Funda - teolog husitské církve, který ztratil víru - právě v univerzitním nakladatelství Karolinum publikoval svou knihu s názvem "Znavená Evropa umírá". Podle něj nemá Evropa budoucnost, nezachrání nás ani nové smýšlení (jsme příliš sobečtí a hříšní), ani odbornost, ani ekologická hnutí…      

     Na druhé straně je patrná snaha i o optimističtější vize naší situace. Fakulta sociálních věd pracuje na interdisciplinárním výzkumném projektu "Česká společnost na přelomu tisíciletí" a jako vedoucí tohoto týmu usiluji o "pozitivní myšlení" a o hledání našeho místa ve sjednocené Evropě. Současně mám na starosti jiný pracovní tým, který právě dokončuje návrh společného dokumentu České biskupské konference a Ekumenické rady církví k sociálním otázkám v České republice, ekumenický sociální list "Pokoj a Dobro"…

                    Na počátku  devadesátých let prof. Michael Kaiser z Oxfordu připravil velkorysý projekt "Charlemagne Institute": měla to být výzkumná a vzdělávací instituce pro přípravu nových vůdců Evropy v politice, byznysu a společnosti vůbec, osobností schopných tvořit nové vize. Osnova projektu byla impozantní: do hloubky historie Evropy obou jejích plic - západní i východní. Historie duchovní, filozofická, věd, umění a architektury, historie hospodářská, politická a sociální. Institut měl působit ve Skotsku (Edinbourgh či Glasgow) jako připomínka Adama Smithe, morálního filozofa a otce moderní ekonomie. Projekt - pokud vím -  zůstal na papíře: nenašly se peníze na jeho realizaci.     

    (Západní) Evropa je znavena svou ekonomickou úspěšností, svým blahobytem. Ten je plodem žitých hodnot, morálky a ctností, které přineslo křesťanství. Evropa se přitom považuje již za post-křesťanskou, vzdaluje se svým kořenům, i když tuší, že to pro ni může být smrtelně nebezpečné (J. L. Dherse - D. H. Minguet: "Éthique ou Chaos?"  Etika, nebo chaos?, Paříž 1998). "O peníze jde až v první řadě" zní známý pokus o bonmot českého politika a ekonoma Václava Klause: když se však jedná o investování do obnovy kořenů dnešní evropské prosperity, nenajdou se na to peníze…   

    Východní Evropa prošla obdobím "bezbožeckého komunismu" (Pius XI. "Divini redemptoris", 1937), té neúspěšné formy ekonomického materialismu.  Rok 1989 nepřinesl žádné nové ideje - jen nové mezinárodní okolnosti. Postkomunistické revoluce měly být restaurací úspěšného kapitalismu, jakýmsi okopírováním, "xeroxem" institucí západní Evropy. Právě proto, že zde došlo k diskontinuitnímu přerušení životodárné tradice křesťanských hodnot, žité morálky a ctností, tento "xerox" se příliš nezdařil. Vznikla spíše karikatura kapitalismu, "bezbožecký kapitalismus", nová forma ekonomického materialismu, jakýsi "marxismus naruby" (Tomáš Halík). Narušený řád  je podle našeho českého sociologa a ekonoma Luďka Rychetníka, který žije již skoro 30 let ve staré dobré Anglii (Reading University), je klíčovou diagnózou postkomunistických zemí: kde však hledat terapii k obnově řádu? Západní Evropa prodělává pozvolnou erozi svých vlastních kořenů, a i když z nich ještě stále žije - jakoby ztrácela již schopnost tyto duchovní a morální základy tržní ekonomiky předávat dál.

    Jak západní, tak východní plíce Evropy potřebují "novou evangelizaci". Opakovaná evangelizace je však svou povahou odlišný, a patrně daleko složitější úkol doby než evangelizace původní. Moderní pohanství na západě má svého bůžka materiálního blahobytu a sekularizované země východu silné pokušení se do západního "ráje na zemi" dostat. Šance spočívá v pokusu o návrat k jednoduchosti života, k duchu dobrovolné skromnosti: bratr František z Assisi je tím nejmodernějším životním vzorem pro Evropu 21. století, v jeho osobě lze také nejsnáze dosáhnout pravidelné, hluboké dýchání západní a východní plíce Evropy, i dialog s jinými světy a kontinenty (islám, hinduismus…). Duše "sestry" Evropy by se mohla najít v návratu k Paní Chudobě: František se právě v této své nevěstě setkal s Bohem…           

Ortodoxní církve východu jsou přesvědčeny, že západní křesťanství ve své katolické i protestantské větvi si již příliš zadalo s kapitalistickou tržní ekonomikou. Volba pravoslaví je však volbou izolacionismu, vydělením se církve z "hříšného světa". Skutečnou výzvou pro obě plíce Evropy je šance tržní ekonomiky založené na dobrovolné skromnosti a vysokém sklonu k solidaritě a dárcovství. Jen zde je šance pro jednu duši sestry Evropy, jen za tohoto předpokladu může duše Evropy nalézt svůj hluboký vnitřní klid a pokoj, svou nejhlubší identitu.

                                                                                              Lubomír Mlčoch OFS  

 Přednáška proslovená na konferenci "Evropská identita", na níž byli pozváni představitelé univerzit hlavních měst Evropy. Atény 21. května 2000.