Matějka, Pacifik OFMCap.

            Rád bych na tomto místě trochu zavzpomínal na významnou postavu v řadách někdejší Českomoravské provincie, kterou bezesporu byl P. Metoděj Josef Sládek, s nímž jsme se rozloučili 28. dubna 2000 v Olomouci a o den později v Třebíči, kde byl pohřben.

            Tento kapucínský kněz se narodil 17. února 1924 v Třebíči v rodině truhlářského dělníka. Měl dva sourozence: starší sestru Marii a mladšího bratra Václava. Za vlastní vždy považoval kapucínskou farnost v Třebíči-Jejkově, která je pár kroků od rodného domu. Zde již brzy od mládí začal ministrovat a když v roce 1935 skončil obecnou školu, pokračoval právě zde v klášteře gymnazijním studiem na serafínské škole. Pamětníci vzpomínají, s jakým nadšením do ní docházel. Kapucínskému řádu zůstal pak i přes velké obtíže věrný až do smrti, i když jeho životní hledání bylo plné smůly, životních zklamání a pokorných pokusů prosadit se. Celý jeho životní příběh byl se asi dal shrnout do dvou vět: »Neviděli jste mého Pána? Ano, byl tu, ale před malou chvílí již odešel…«.

            V době, kdy začínal svá studia, byla kapucínská provincie v plném rozkvětu. V Olomouci v tom roce 1935 otevřeli kapucíni své vlastní teologické řádové učiliště a filozofii studovali čekatelé kněžství v Holandském Breust-Eijsdenu. Když ale dne 1. srpna 1940 vstupoval br. Metoděj v Praze do noviciátu, byla už válka a právě rok předtím skončila pro naše bratry možnost připravovat se na kněžství v zahraničí. Tříleté studium filozofie absolvoval tak trochu v emigraci, v Opočně, kam museli studenti utéci z Prahy v důsledku zabrání kláštera gestapem. Čtyřleté studium teologie přišlo na řadu až po válce, tentokrát již znovu v Praze, kde byl vysvěcen na kněze a kde tři roky předtím dne 5. srpna 1945 složil i své doživotní sliby.

            Po vysvěcení pak ještě rok podle řádových zvyklostí pokračoval ve studiu teologie, a následně jej představení společně s bratry Pavlem Knesplem a Janem Evangelistou Víchou vybrali k dalšímu studiu, aby se pak mohli stát lektory na některém z naších řádových učilišť nebo serafínských škol. Br. Pavel studoval archivnictví, br. Jan dogmatiku, a br. Metoděj patrologii.

            Ani ne po roce studia však přišel osudný 27. duben 1950, kdy byly v rámci akce »K« kapucínské kláštery zabrány a v rámci »ochrany před hněvem pracujícího lidu« byl br. Metoděj spolu s dalšími odvezen do internačního kláštera v Broumově. Odtud se 8. srpna 1950 stěhoval do přísnější internace v Želivě a po roce byl na dobu jednoho roku přesunut do Oseku u Duchcova a pak znovu do Želiva. Dne 23. října 1955 byl propuštěn na svobodu a odešel k rodičům do Třebíče.

            Protože nebylo možné, aby působil jako kněz, přijal od 15. ledna 1956 práci v Západomoravských strojírnách, kde byl zpočátku zaměstnán jako plánovač, pak ale v roce 1958 přišly kádrové prověrky, a on byl přeřazen ke stroji jako frézař. Ani na okamžik v té době nezapochyboval, že je i přesto především knězem. Když mu byl jako státně nespolehlivému odejmut státní souhlas k duchovenské činnosti, pokračoval v ní skrytě. Sbíral materiály pro sestavování různých katechetických příruček pro děti, mládež i dospělé. Překládal zahraniční pokoncilní řádovou literaturu, kterou si vyprošoval na každém, kdo dostal možnost cestovat do zahraničí. Věnoval se pastoraci rodin a protože měl výsadu biritualismu, snažil se prohlubovat ve věřících také lásku k tradici křesťanského východu a úctu k východní liturgii. Z toho důvodu také excerpcemi staroslověnských památek pro Slovanský ústav ČSAV v Praze a jejich srovnáváním s řeckými a latinskými předlohami spolupracoval na vydání slovníku staroslověnštiny. Nezapomínal však také na své řeholní spolubratry a pomáhal tajně dokončit teologické vzdělání několika bývalým kapucínským studentům. To se mu později stalo osudné.

            Mši svatou v té době z pochopitelných důvodů sloužil jen tajně za zavřenými dveřmi, za účasti několik spolubratří v chóru kapucínského kostela v Třebíči. Po jedné takové večerní mši potkal dne 24. května 1961 při procházce na zahradě soudruhy z StB a byl zatčen. Skutečnosti popsané v rozsudku jsou kupodivu vcelku pravdivé, jen jejich výklad pokulhává: Stojí tam:

            »V druhé polovině r. 1955 v Praze, Ostravě, Brně a na jiných místech republiky jako bývalí členové řádu kapucínů (s vědomím provinciála [Valeriána] Bohumila Filipa) pod vedením [Jana Ev.] Jiřího Víchy vytvořili na způsob trojkového systému ilegální skupiny kleriků, které podle stanoveného programu měly za úkol organizovat soustavné studium bývalých bohoslovců až do jejich tajného kněžského svěcení, aby po předpokládané změně poměrů u nás mohla být co nejrychleji obnovena činnost kapucínů v plném rozsahu. Vedoucími studijních skupin, v nichž bylo zpočátku až 13 členů řádu, byli Jiřím Víchou ustanoveni v Čechách [Pacifik] Stanislav Sršeň, na Moravě [Maxmilián] Vojtěch Petr a na Slovensku [Kajetán] Pavel Sasínek, když jako svého zástupce Jiří Vícha určil Josefa Sládka. Vedoucí skupin v zájmu utajení svolávali schůzky bohoslovců na různá místa v republice, a pak o nich podávali zprávy na společných schůzkách v bytě Stanislava Sršně v Praze, u Františka Cahy v Brně, u Josefa Sládka v Třebíči, u Jiřího Víchy v Ostravě a na dalších místech Jiřímu Víchovi a Josefu Sládkovi, kteří určovali další činnost jednotlivých skupin. Od poloviny r. 1958 převzal po Jiřím Víchovi vedení skupin Josef Sládek, který v zájmu utajení nařídil, aby další styky mezi členy řádu byly individuální.«

            V roce 1961 byl tedy br. Metoděj odsouzen krajským soudem v Ostravě na 7 let nepodmíněně se ztrátou občanských práv a majetku za tehdy oblíbené paragrafy »nedovolené sdružování proti republice a podvracení republiky«. Majetek br. Metoděj žádný neměl a o občanská práva nestál. Co ho však dosti mrzelo, byla skutečnost, že mu byly nenávratně zabaveny také jeho četné překlady a pracně získané vědecké, filozofické a teologické materiály, které už pak nikdy nezískal zpět. Trest si odpykával společně s pozdějším provinciálem br. Janem Evangelistou Víchou ve Valdicích, kde bez veškerých ochranných pomůcek pracovali v brusírně skla a vyráběli trojboké kapky a hrušky na lustry. Ještě dlouho po návratu z vězení byly na jeho prstech patrné stopy obroušení. Za jeho pobytu ve vazbě mu zemřela maminka. Dostal tehdy výjimečné povolení k účasti na jejím pohřbu. Přijel celý promrzlý po celonoční jízdě, protože měl na sobě jen chatrné oblečení, ve kterém byl zatčen. Během propustky však po pohřbu nelenil a snažil se získat co nejvíce informací o počínajících změnách v životě církve a řádu. Navštívil rodiny přátel a sbíral politické aktuality. S humorem později vypravoval, že i tak mu spoluvězni měli po návratu do vězení za zlé, že všech možných zpráv mohl vyzvědět ještě více.

            Při amnestii v roce 1962 byl br. Metodějovi prominut 1 rok trestu a po uplynutí poloviny trestu byl 11. června 1964 podmínečně propuštěn a vrátil se zase do Třebíče ke své frézařské práci v továrně na pletací stroje. Protože mu všechno bylo zabaveno, musel začínat od nuly. P. Jindřich Lakomý, který byl tehdy duchovním správce kapucínského kostela v Olomouci, pro něj za 8.000 Kč pořídil psací stroj a on ihned začal rozmnožovat náboženské materiály, mezi nimiž na prvním místě vyniká překlad Tanquereyho učebnice asketiky. Nahrával a sestavoval výuková pásma s diapozitivy a s hudebním doprovodem, jejichž témata byla katechetická, biblická i hagiografická. Nahrával vysílání Vatikánského rozhlasu a přepisoval podle něj koncilní dokumenty. Postupně také vytvořil a rozmnožil celý text české breviáře pro laiky. P. Metoděj vůbec velmi horlil pro »domácí církev«. V atmosféře jeho duchovního vedení se zrodilo několik duchovních povolání. Kromě povolání ke kněžství, ze kterých se dovedl upřímně radovat a podporovat je, to byl zvl. druhý františkánský řád klarisek-kapucínek. I přes různá nebezpečí duchovně vedl a podporoval společenství dívek, které měly zájem o řeholní život. Adeptky se pravidelně scházely v domku po jeho rodičích a připravovaly se, že jednou budou moci doplnit prořídlé řady sester, které byly nuceně soustředěny v Oseku. P. Metoděj psal pro sestry formační literaturu a v letech 1982-89 pro ně dokonce na pokyn velkého obnovitele kapucínů i kapucínek P. Jana Evangelisty Víchy konal službu novicmistrové i magistry postulátu.[1] Sestry za ním v té době dojížděly každých 14 dní nejprve do Třebíče a pak do Fulneku. To už ale uběhla mnohá léta.

            Již dávnou předtím, od 19. března 1967, však mohl po propuštění z vězení při práci v továrně bez nároku na plat začít vypomáhat v duchovní správě, většinou mimo Třebíč, zvl. ve Velkých Popovicích. V atmosféře Pražského jara 1968 se spolu s několika dalšími bratry[2] pokusil dokonce obnovit komunitu při klášteře v Třebíči. Pak ale přišla tzv. normalizace a bratři se opět museli odstěhovat do soukromí a pokračovat v zaběhlém režimu dne a v občanském zaměstnání, protože jinak by byli stíhání pro příživnictví.

            V roce 1984 odešel P. Metoděj do starobního důchodu a mohl se oddat svým tajným duchovním aktivitám naplno. V roce 1987 se podařilo získat pro něj souhlas ke spolupráci v duchovní správě ve Fulneku, kde se ocitl po boku výše zmíněného P. Jana a v blízkosti P. Bernarda Bartoně. Takřka celé vedení kapucínů i kapucínek se tak ocitlo pod jednou střechou. Po Sametové revoluci v roce 1989 přichází br. Metoděj od 30. června 1991 za kapucínkami do Šternberku jako jejich duchovní správce.

            To už ale bylo příliš pozdě na to, aby mohl rozvinout svůj velký talent. Již v roce 1990 začal mít br. Metoděj občasné výpadky paměti, které byly stále častější, a proto od 1. října 1994 odchází do kláštera v Olomouci, kde ještě dva roky působil jako kaplan. Pak ale jeho zdravotní stav začal být již natolik vážný, že v roce 1996 byl zproštěn všech kněžských závazků a jeho realita se v důsledku pokročilé sklerózy stále více zužovala jen na vnitřní svět. Stále více byl v tomto našem světě cizincem a poutníkem. Toužil jít ven, pryč, mimo tento prostor … Svým jazykem tomu říkal, že chce jít »do Třebíče«. Spíše než svou současnost měl ale na mysli tu Třebíč svého dětství, kde mu bylo dobře a která se v jeho představách měnila v obraz nekonečného štěstí. Jeho den nadešel v den Zmrtvýchvstání Páně 23. dubna 2000, kdy po 17 hodině následoval Miláčka své duše. Rád bych mu přál, aby v jeho blízkosti konečně našel tu svou »Třebíč«, kterou tolikrát hledal.

            Sluší se nezapomenout na tohoto zbožného a horlivého kapucína, neboť byl jedním z lidí, kteří se významně zasloužili o zachování kontinuity a pozdější obnovu kapucínů v ČR. Jeho dílo se dosud nepodařilo plně zmapovat, ale jistě mohu zmínit alespoň řadu formačních magnetofonových pásků, z nichž nejzajímavější je Život sv. Františka a dále pak mnoho článků do časopisu Serafínská cesta, dlouhou řadu samizdatů a překladů formační a františkánské literatury, která je v omezené míře použitelná i dnes (zvl. pětidílná noviciátní formace).

            V krátkém období po roce 1989 dokázal pak ještě vydat knihy: Chválíme Boha se svatým Otcem Františkem [Ranní a večerní chvály] (Alverna Praha 1992), Novéna k Duchu svatému (MCM Olomouc 1992), Ve škole svatého Františka (L.V.Print Uherské Hradiště, bez vr.), Obnova svátostí (Alverna Praha 1993), Myšlenky sv. Františka na každý den (Alverna Praha 1993).

            Děkujme Pánu za veliký dar, kterým je pro nás každý bratr!

sepsal br. Pacifik