2. Osobnost svatého Jana Kapistrána (1386-1456) - 2

Bonmann, Ottokar

4. Jeho svět

 

 

Kapistránova konverze byla méně konverzí morální povahy, jako spíš konverzí psychologickou; jako by se změnil celý způsob jeho vidění a cítění. Jeho obraz světa se transformuje. Jako františkán vidí teď univerzálnějším pohledem než jako soudce, že duchovní situace Evropy a Západu je špatná. Sám přicházel ze zkorumpovaného dvora v Neapoli, kde se předtím snažil, vědom si papežských dispozic, dělat mezinárodní politiku, jak to tehdy dělali téměř všichni. Schizma dvojpapežství a později trojpapežství vážně narušilo i v lidu podstatu křesťanské víry; na rozsáhlých územích nebylo možné mluvit ani o církevním a kněžském životě; nemůžeme si dnes ani přesně představit velmi smutnou situaci té doby. Všude vládl nepořádek a s ním svévole velkých i malých jako příčina a zároveň důsledek toho všeho.

 

 

Jan Kapistrán viděl v praktikování evangelia a ve víře církve jediný skutečný prvek řádu, který mohl být ještě rozumně podpořen. Všechny ostatní edikty a další návrhy – ve stále probíhajících změnách podle jednotlivých zemí a mocenských vztahů – byly brány jak komplexně tak jednotlivě jako svévolné a relativní a veškeré předcházející rozmanité snahy dosáhnout nějakou diplomatickou cestou jednoty v církvi končily téměř skandálem. Pro Kapistrána jako člověka neexistoval po jeho konverzi žádný vyšší a nutnější cíl, pro který mělo cenu pracovat, než opětné získání Západu pro Boha. To však prakticky a konkrétně znamenalo opět ho přivést k církvi na zemi. Ale nebyla církev rozdělena? Odtud tedy Kapistránova koncepce: evangelium musí být hlásáno znovu od začátku a nově; pak uvést církev k její jednotě; a to pro něj prostě znamená pouze jediné: církevní jednotu pod římským papežem.

 

 

Můžeme si představit  radost Kapistrána, když mohl v roce 1418 v Mantově oficiálně pozdravit papeže. Bohužel ono kázání se nám nezachovalo věrně. Konala se tam právě generální kapitula řádu, když Martin V.,[1] který přicházel z Kostnice při své cestě do Říma, dojel do Mantovy. Kapistrán byl sotva přijat do řádu a byl vybrán, aby mluvil jménem celé kapituly. On, který viděl v papežství nosný sloup církve, postavil svou řeč k papeži (který pocházel z rodu Colonna, tzn. „Sloup“) na slovech ze Zjevení sv. Jana: „Qui vicerit, faciam illum columnam in templo Dei mei“ (Zj 3,12): „Kdo zvítězí, z toho udělám sloup v chrámě svého Boha“.

 

 

Tak začala jeho první promluva jako člena řádu - zdůrazněným a osobním svědectvím o papeži. O více než jednu generaci později, když husité dělali všechno pro to, aby mu byly připisovány nízké úmysly, otevřeně prohlašoval: Vždycky jsem pracoval a budu ještě pracovat pouze pro to, aby křesťanské národy žily společně v jediném společenství pod Kristovým náměstkem. Považoval to za nejlepší cestu, aby uvedl všechny k Bohu.

 

 

 

 

5. „Putovní kazatel“

 

 

K tomu, abychom to dobře vysledovali, bylo by potřeba doprovázet našeho apoštola přes celou Evropu: od Itálie, kde neexistuje důležité město, v němž by vícekrát nekázal, až po Polsko, Čechy a nakonec Uhry, kde se končí a uzavírá jeho život krátce po vítězství u Bělehradu (1456). Bylo by třeba vidět, jak každý den, často dokonce vícekrát za den, káže Boží slovo. Jen výčet evropských měst, ve kterých působil, by sám o sobě dal vytušit rozsah této lidové katecheze ve velkém stylu a svědčil by o výkonu, který už z hlediska fyzické zdatnosti vzbuzuje obdiv. Cokoliv dělá a kdekoliv se nachází, stále káže a šíří ideje; kázání se stane hlavní aktivitou celého jeho života.

 

 

Jako toto všechno mělo své první počátky už v době, kdy byl předsedou vlády, tak později, jen s věcmi pro nejnutnější potřebu, v Itálii vystupoval na hory v sandálech! Časem ho Evžen IV.,[2] který ho už z dřívějška osobně znal, posílal jako legáta na různé královské dvory. Za takových okolností to ovšem pro Neapol musela být skutečná podívaná, když ho znovu uviděla, tentokrát jako řeholního bratra! Nakonec byl v roce 1451 poslán, už jako stařec, se skupinou dvanácti druhů, sedmi kněží a pěti laiků, k císaři do Vídně.[3] Nyní pro něj ještě intenzivněji než v minulosti – v cizí zemi, bez znalosti jazyka – neexistoval stabilní příbytek. Mohl se nanejvýš zastavit několik týdnů v hlavních centrech, jako byla Vídeň, Norimberk, Lipsko, Vratislav, Krakov, a „bydlet“ tam.[4] Jinak byla tato skupina po několik let ve svém cestovním voze, jakoby v létajícím konventu, „stále na cestách“ (2Kor 11,26). Města a kraje, i knížata, všichni, kdo Kapistrána zvali, připravovali koně k výměně až do nejbližší zastávky a obstarávali obživu. Byla to jakási kompenzace za kázání. Vůz vozil knihovnu; o ní mluví Kapistrán často. Dával si s sebou vozit přes celou Evropu soukromý archiv s dokumenty a střežil ho jako oko v hlavě. Kázal, psal a dělal legace v latině. Pro německé, české, polské, maďarské posluchače, kteří pocházeli z lidu a nerozuměli latinsky, byli mezi bratry překladatelé.[5] Měl také sekretáře, kteří opisovali listy, kompletovali texty dopisů, představovali schémata nebo nesli jiný užitečný materiál. Avšak Kapistránovi se nedařilo dokončovat úkoly, které se každým dnem hromadily. Mnoho dopisů bylo napsáno „calamo currente“ (rychlým perem, jak sám s omluvou uvádí) a „nocturno tempore“ (v noci), a pak připraveno k odeslání. Bratři laici ze skupiny se starali o tělesná dobra. Je to obdivuhodná spolupráce za společným cílem.

 

 

Život cestování byl pro misionáře, zvláště pro nejstarší z nich, nemalou obětí. Stačí jen pomyslit na tehdejší cesty, zvláště v horách, a na zimní období na severu; byli (téměř) všichni z jihu. Sem tam je možné si toho povšimnout, ale obyčejně se o tom mluví málo. Někdy se jeho druhové se špatně skrývanou nespokojeností ptají, jestli to má skutečně cenu, aby se devotus pater či senior, totiž Kapistrán, vzdálil z kulturní země, jakou byla Itálie, a věnoval se zcela barbarům. Nebo i u Kapistrána; například při jednom kázání vybízí k přijetí obětí typických pro vlastní stav (ať manželé, tak svobodní mají své oběti), a to bez reptání a bez velkých řečí; mluví tehdy o sobě, a to snad proto, že se mu již stalo něco podobného: Když jsme cestovali celý den a konečně jsme celí promočení deštěm dojeli do jednoho místa uprostřed hor a nejenže jsme nenašli ubytování na noc, ale ani vodu k pití, pak právě to patří k našim obětem.

 

 

Kapistrán nejenže s sebou vodil své druhy, ale založil během svých cest mnoho nových konventů. Ty byly opravdu typickým znakem obrovského vlivu tohoto muže. Během pěti let, kdy kázal za Alpami, utvořil, a od Rakouska přes Čechy a Polsko dal prakticky z ničeho vzniknout skutečné a řádné provincii řádu, která čítala stovky členů. V Lipsku a Vratislavi přijal po šedesáti mladých do řádu, vlastně do svého hnutí. Jen v samotném Krakově jich přijal 130.[6] A to i přes přísnost života svého i svých druhů.[7] Bez této přísnosti, která byla pro něj znamením opravdovosti ve zřeknutí se sebe a v následování Krista, by toto řádové společenství jistě zmizelo tak rychle, jak vzniklo. Ale vydrželo, ba pokračovalo v rychlém růstu. A to i přes četné konventy, které už tehdy ve městech byly, v nichž konal svou hlavní službu. Tato provincie byla pak o několik let později rozdělena na tři části. Dnes nad tím jen potřásáme hlavou a ptáme se: je to vůbec možné?

 

 

 

 

6. Tajemství jeho účinnosti

 

 

Taková účinnost se jistě nedá vysvětlit jen vnějšími prostředky komunikace a reklamy, které Kapistrán určitě široce využíval, pokud to bylo možné. Chtěl dosáhnout maximálního efektu a co možno nejvíce a s hloubkou pojmů rozšířit a získat pozornost a přitáhnout lidi ve světě pro své myšlenky. Pokud budou někdy napsány dějiny praktické psychologie mas a propagace, Kapistrán pro středověk zaujme ne-li první, tak jistě jedno z prvních míst. Ale takové prostředky nepůsobí stále.

 

 

Tajemství nespočívá ani v uzdravování nemocných, v „zázracích“, jichž jsou například v jednom pařížském kodexu sepsány stovky, s udáním místa a svědků, se jmény a daty (a to takovým způsobem, že se tento rukopis stal primárním pramenem pro dějiny rodů). Otázka těchto zázraků je obtížná a komplikovaná. Zázraky mu určitě získaly úctu u lidí.

 

 

Tím méně můžeme hledat vysvětlení v jeho vědomostech, které šířil hojně právě v univerzitních městech a při encyklopedickém vyučování – je to obdivuhodné, když uvážíme, o čem všem se mluvilo z kazatelny. Jeho znalosti, zvláště v oblasti církevního a civilního práva, bylo skutečně hluboké a vyčerpávající; chtěl to jednou dokázat Němcům, kteří tehdy (po Basilejském koncilu) evidentně neměli přílišnou úctu k Italům.

 

 

Ale skutečná vyzařující síla Kapistrána pochází z jeho duchovní osobnosti. Spojení hlubokého náboženského života s celým světem života a zkušenosti druhých, jak je možné vidět v tak široké a tak přirozené formě u něj i u jeho druhů, právě to silně působilo na lidi.

 

 

Život v putování, jaký vedli, stále na cestách a stezkách, jak žili na vozech, zcela vydáni až do nejbanálnějších detailů veřejnosti, omezily soukromou oblast života na minimum, zrušily jakékoliv „privacy“. A přece se tito lidé nechtěli stáhnout do úkrytu.

 

 

Kapistrán vyprávěl mnoho, ba možno říct velmi mnoho ze svého života; později mu to bylo vyčítáno. Ale právě tato otevřenost bez fingování měla tehdy svůj velký efekt na lidi, kteří byli v jeho době dost kritičtí. Po čtyřiceti letech schizmatu chtěli nejdříve vidět a vyzkoušet vše o člověku. Shledávali bratry jako osoby skutečně svaté, kteří nejenom vyučovali náboženství, ale také je žili. Byla obdivována jejich přísnost k sobě samým a jak se i přes svou intenzivní apoštolskou činnost mezi lidem (často početným, jako například ve Vídni, kde byly nesmírné davy jako na výročním trhu) snažili neúnavně žít vnitřním životem v modlitbě a v usebrání, což navíc považovali za svůj hlavní úkol. Lid proto nazývali samotného Kapistrána v pravém slova smyslu pater devotus (zbožný otec).

 

 

Konečně po svatořečení Bernardina Sienského,[8] o němž  poutníci, kteří přišli do Říma na Svatý rok 1450, všude vyprávěli, byla cítit potřeba vidět znovu opravdové svaté a jak se chovají v každodenním životě. Zde skutečně byli a lidé tomu věřili.

 

 

Spolubratři plni úžasu vyprávěli ve vlasti, že strozí Němci vycházeli Kapistránovi vstříc průvodem, jako by šli vstříc světci, s rozvinutými prapory, ve slavnostních církevních rouších a za zvuku zvonů. Taková lidová hnutí tam ve své bezprostřednosti nenacházíme snad ani v baroku a ani v jeho lidových misiích. V tomto XV. století to všechno vyrostlo z vyprahlé země, téměř zbavené života. Bez náboženské síly, která vyzařovala z Kapistrána a jeho druhů, by tyto mimořádné účinky jeho slov a jeho osoby, které ještě dnes vyvolávají náš obdiv, zůstaly vlastně nevysvětlitelné.

 

 

 

 

7. Zázraky úplného darování sebe

 

 

Kapistránova činnost nebyla jen nepřetržitá, ale také tak obsáhlá, že se musíme vzdát úmyslu, že ji pochopíme. Shromažďoval zástupy lidu k obnově víry; působil z papežského pověření jako legát na schizmatickém Basilejském koncilu; objevoval se jako usmiřovatel znepřátelených měst a jako prostředník znesvářených stran; angažoval se - na úsvitě kapitalismu – u římské kurie a u knížat za přesné dodržování zákonů týkajících se Židů; bojoval proti různým herezím v Itálii a zvláště proti husitům v Čechách (existuje skutečná „husitská“ korespondence, kterou publikoval už Kochleus); oživoval veškerý život zbožnosti církve, včetně obnovování liturgie novými a významově bohatými formami (i to je obsáhlá a - i přes možné nesprávné výklady – důležitá kapitola dějin té doby); byl velmi aktivní jako autor spisů. Z jeho literárního dědictví se ztratilo poměrně málo, ale většina z jeho děl nebyla vydána tiskem. Mnohé spisy napsal pod přímým vlivem událostí, a právě proto jsou historicky velmi zajímavé; jeden římský soubor rukopisů ze sklonku XVII. století obsahuje 19 silných dílů v listech.

 

 

Konečně, reformoval svůj řád – jedná se (možná) o největší reformu františkánského řádu[9] – a můžeme říct, že to byl ten nejlepší příspěvek k reformě církve, čímž skutečně vynikl mezi všemi reformátory církve XV. století. Ti, jako například Mikuláš Kusánský, oficiálně přicházejí do země, zanechávají po sobě třebas moudré zákony, ale poté musí odjet a jít jinam, zatímco Kapistrán díky zakládání konventů i díky svým spolubratrům observantům zůstal na místě, aby tam uchoval co nejdéle oheň, který zapálil. To vše dělal, ač různými metodami a s houževnatostí, za jediným základním cílem: uvést Evropu, křesťanský Západ k řádu uvedeném v evangeliu a shromáždit ho v jednotě pod vedením papeže, který byl jedinou ještě možnou cestou, jak ji přivést opět k Bohu.

 

 

Mělo by stačit samo „zázračné“ vítězství u Bělehradu v roce 1456 (bez Kapistrána by „Bělehrad“ ve skutečnosti už neexistoval!), aby se památka „Vítěze u Bělehradu“[10] stala nesmrtelnou, i kdyby vpravdě s nesmírnou námahou jako apoštol nerekonstruoval Evropu. Bělehrad může být totiž historicky přirovnáván pouze k vítězství Karla Martella u Tours a Poitiers, neboť zachránil Evropu od naprosté zkázy.

 

 

Z italštiny přeložil br. Regalát

 



[1] Papežem byl zvolen 11.11. 1417 v Kostnici, zemřel roku 1431 (pozn. překladatele).

 

 

[2] Legitimní nástupce na papežském stolci po Martinovi V., jeho pontifikát trval v letech 1431-1447 (pozn. překl.).

 

 

[3] Navzdory veřejnému mínění nepřišel do Německa, jako například Mikuláš Kusánský, jako nositel úřadu papežského legáta, ale jako misionář. Měl však veškerou obsáhlou moc, kterou byl v Itálii obdařen tehdy generální inkvizitor.

 

 

[4] Na této cestě zavítal i na Moravu a do Čech. Navštívil jistě Brno (možná 3x), Olomouc (2x), Znojmo, Český Krumlov, Cheb, Most; do Prahy velmi toužil přijít, ale bylo mu v tom zabráněno (pozn. překl.).

 

 

[5] Nepřekládali však jen bratři, na Moravě to byl například biskup Vilém z Kolína (pozn. překl.).

 

 

[6] Již v roce 1453 přijal 200 noviců. V roce 1455 čítala provincie 400 členů. Za Pia II. (1458-1464) dosáhl počet bratří 800 ve 25 konventech, a tak se pokročilo v roce 1467 k rozdělení na tři provincie. Je to sám Kapistrán, který už v roce 1451 vyznává, že do té chvíle získal pro reformu observantů celkem 4 000 nových členů; Hofer-Bonmann, Joh. Kapistran. Ein Leben im Kampf um die Reform der Kirche I, Heidelberg 1964, 150, n. 1.

 

 

 

 

 

 

[7] Mezi všemi vynikal pro svůj rigorismus Gabriel z Verony, který se později stal kancléřem Matyáše Korvína a kardinálem. Bratři provincie měli mít výchovu v duchu nejen prostřednictvím velmi přísné vnější disciplíny. Jako provinční vikář připravil stanovy za tímto účelem. Evidentně přeháněl a byl v úřadu brzy nahrazen Kryštofem z Varese, pozdějším Kapistránovým životopiscem.

 

 

[8] Mezi Bernardinem a Kapistránem byl úzký vztah, oba se zasloužili o růst a transformaci hnutí františkánské observance. Kapistrán se přičiňoval pak o Bernardinovo svatořečení a později na cestách šířil jeho kult, zasvěcoval mu kostely a kaple, jak se to dělo také u nás. Brněnský a olomoucký klášter, které osobně založil, byly zasvěceny právě Bernardinovi, olomoucký navíc pak Neposkvrněnému početí Panny Marie (pozn. překl).

 

 

[9] Jedná se o františkány – observanty, tato reforma se díky Kapistránovi usadila i v našich zemích. Jejími syny jsou dnešní čeští františkáni (pozn. překl.).

 

 

[10] Srov. Hofer-Bonmann, I, 471-506.

 

 

 

 

                                                                                                              Ottokar Bonmann

 

 

                                                                                                              Z italštiny přeložil Petr Regalát OFM