Schneider, Herbert OFM
Když jednoho dne měly sestry už jen půlku chleba, přikázala Klára jedné, aby z této půlky chleba nakrájela padesát krajíčků a donesla je ostatním, které zasedly ke stolu. Když sestra váhala, řekla Klára: "Jen jdi a udělej, jak jsem ti řekla!" A opravdu dostala každá sestra dobrý a velký krajíc chleba (Proces 6, 16 - 3039).
Stalo se to opravdu? Klára zřejmě udělala to, co udělal i Ježíš, když rozmnožil chléb. Prostě udělal to, co vždy dělal: rozdával chléb! Ježíš jednal v bezmezné důvěře, že každý dostane od Dárce všech darů svůj chléb, a následovala ho v tom i Klára, a to právě v krajní nouzi.
Klára nedostává od Dárce všech darů jen chléb, který nechá rozdávat tak jako Ježíš: pro Kláru dává Ježíš v chlebu zároveň sám sebe, totiž v eucharistickém Chlebu. Tak nechá přinést Chléb Páně a nastaví jej útočícím Saracénům. Před nimi pak hovoří s Kristem. Tím vzniká nové ovzduší pokoje.
Kristova skutečná přítomnost není pro Kláru jen záležitostí vědomí, ale zakoušením společenství Toho, jenž k ní mluví ze skrytosti v Chlebu: "Já vás vždy ochráním!" Ze skrytosti a z vydanosti v Chlebu, který každý může jíst, přichází hlas Kristovy moci, která jediná může přinést pokoj a zachránit život. V nejvyšší nouzi měla Klára v rukou bezmocný Chléb a žádné zbraně - a hle: Pomoc přichází!
V tomto duchu může Klára napsat v druhém listu Anežce Pražské (2874), aby se podávala jako svatá a živá oběť. Odpověď tomu, který se nám podává chudý a v chlebu, spočívá v tom, stát se sami živou hostií.
Nevíme nic o hloubce toho, co se dělo mezi Klárou a Kristem v Chlebu. Klára však nemyslí zcela určitě podle citovaného výroku pouze na Kristovu přítomnost, ale na jeho přítomnost poznamenanou vydaností na kříži. Ve styku s eucharistií vstupuje do události Kristova velikonočního tajemství.
Zcela v duchu Kláry, stále pozorovat Kristovu chudobu, pokoru a oddanost lásky, můžeme spolu s ní pozorovat také Chléb a Ježíšovu chudobu, pokoru a oddanost (umírání). Potom tu stojí prostý chléb na místě chudého Krista, lámaný chléb místo pokorného Krista, a požívaný chléb místo Krista umírajícího v lásce, který právě tím získává život a daruje ho.
Chléb mě podle svého určení uvádí do trojí podoby františkánského života v chudobě, pokoře a oddanosti z lásky, avšak právě tím sytí, dává život a - protože život - i sílu k lásce.
Tím, že v žaludku jsou chlebu odnímány nejlepší životní síly a přeměňovány (asimilovány) krví, je to znamení, jak velice se Kristus nechává přeměňovat, abychom prostřednictvím krve, která dospěje k silám, měli nové, silné srdce a jistého, jasného ducha směřujícího k Bohu. Avšak s eucharistickým Chlebem se zároveň děje něco víc a rozhodnějším způsobem nového: Kristus nás v něm proměňuje v sebe sama!
Zde platí (Jan 6, 56): "Kdo jí mé tělo, zůstává ve mně a já v něm." Potom se dokonale plní Kristův příslib: "Kdo jí tento chléb, bude žít na věky" (Jan 6, 58). Tím už mystika chleba není jen přirozeným procesem, kterým se snad požíváním chleba, jenž se skládá z přirozených součástí, "zdravě" nasytíme a spojujeme s kosmickým životem, ale spíše je to osobní proces, neboť Pán se v rozlámaném a požívaném chlebu daruje jako pro nás umučený a zemřelý Pán. Právě tím nám dává účast na svém vítězném životě, který má jako Zmrtvýchvstalý.
Herbert Schneider OFM: Mystisches Leben mit Klara von Assisi, Johannes-Verlag Leutesdorf, 1997,
z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM