Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Sama událost vzkříšení Ukřižovaného se svou povahou a naprostou jedinečností vymyká přímému empirickému ověření[1]. Doložit její historicitu lze na základě prázdného hrobu a setkání učedníků s oslaveným Kristem[2]. Jelikož se jedná událost, vůči níž se žádný člověk nemůže stavět jako naprosto nezainteresovaný, postoj historika je nevyhnutelně silně ovlivněn jeho světonázorovým přesvědčením. Proto platí, že >>otevřené srdce<< velmi silně ovlivňuje zaujetí stanoviska[3].

Historicita události

            V první radě si musíme ujasnit historický charakter setkání učedníků se Zmrtvýchvstalým. Je sice pravdou, že oslavený Ježíš dosáhl již definitivní eschatologické plnosti, která přesahuje nynější dějinnou situaci lidstva, ze strany učedníků se však setkání uskutečňuje stále na určitém místě a v určitém momentě jejich dějinné existence, z tohoto hlediska jsou tedy tato setkání reálnou historickou událostí. Nadto historicita setkání s Oslaveným má svoje dějinné důsledky, které přísně vzato trvají dodnes[4]. Zjevení se Oslaveného učedníkům je tedy jeho přímým zásahem do dějin spásy, uskutečňuje se v jejich kontextu a dává jim nový rozměr.

            Vzhledem k prázdnému hrobu je třeba poznamenat, že si lze jen velmi těžko představit apoštoly, jak by mohli v Jeruzalémě hlásat vzkříšeného Ježíše, pokud by jeho hrob nebyl skutečně prázdný. Navíc i celá další židovská polemika o ukradeném mrtvém těle ukazuje na skutečnost prázdného hrobu[5]. Vyprávění o prázdném hrobu je obsaženo ve všech čtyřech evangeliích a vždy je řeč o svědectví žen (srov. Mt 28,1-10; Mk 16,1-8; Lk 24,1-10; Jn 20,1n.), na které však židovské právo v záležitosti hodnověrnosti pohlíželo s nemalým despektem. Prvotní komunita by jen stěží oslabovala věrohodnost svědků, což opět svědčí ve prospěch historicity celé události[6]. Prázdný hrob je však pouze prvním předpokladem Ježíšova tělesného vzkříšení, není ještě plným důkazem této skutečnosti[7]. Tímto důkazem je až setkání Zmrtvýchvstalého s jeho učedníky.

            Historická skutečnost setkání učedníků se Vzkříšeným je dosvědčena především radikální změnou v jejich chování. Na jedné straně zbabělost v hodině Ježíšova utrpení, na druhé straně bez setkání se Vzkříšeným nepochopitelná odvaha při hlásání radostné zvěsti o Ježíši Kristu po seslání Ducha svatého (srov. např. Sk 5,29nn.)[8]. Nezajímavé není ani to, že první křesťané hovořili o Ježíšově tělesném vzkříšení stejným způsobem jak v semitské kulturní oblasti, tak v řeckém světě, kde by se mohlo zdát výhodnější popisovat vše pomocí pro Řeky daleko přijatelnější kategorie nesmrtelnosti duše (srov. např. Sk 17,31-32). To svědčí ve prospěch starobylosti zvěsti a zároveň také pro to, že charakter Ježíšovy oslavené existence nelze popisovat přesněji, než právě tímto způsobem[9]. Konečně nikdo jiný před Ježíšem nebyl označen za oslaveného a vzkříšeného právě v tom smyslu, jako on[10]. Podle toho, co říká Nový zákon, se zdá, že učedníci otřesení událostmi Velkého pátku zřejmě neočekávali Ježíšovo vzkříšení[11]. To vše odporuje teorii, podle níž by zvěst o vzkříšení byla pouze interpretací Ježíšovy věrnosti až k smrti kříže ze strany prvotní komunity, a to bez jakéhokoli jiného základu v reálné události.

Setkání učedníků se Vzkříšeným

            Vyprávění o setkání učedníků s Oslaveným (srov. Mk 16; Mt 28; Lk 24; Jn 10-21; Sk 1) sestává v převážné většině případů ze tří základních momentů: Ježíš se prokazuje jako žijící, poté jej učedníci identifikují, konečně jim vzkříšený Kristus svěřuje poslání[12]. Je tedy zcela zřejmé, že se jedná zejména o meziosobní setkání, učedníci nevěří v první řadě ve vzkříšení, nýbrž ve Vzkříšeného[13]. Setkání je vždy zcela svobodnou iniciativou Oslaveného:

                        „...; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím”   (Sk 1,3).

            Tato iniciativa má dva účinky: Učedníci jej viděli a slyšeli, přičemž Nový zákon dává přednost terminologii spjatou s vizuálním vjemem (srov. 1 Kor 15,5)[14]. Svatopisci nehovoří o setkáních se Vzkříšeným jako o jakýchsi extatických zážitcích, nýbrž jako o konkrétních lidských zkušenostech[15], jejichž prostřednictvím Ježíš znovu navazuje a obnovuje svoje společenství s učedníky.

            Poslední tvrzení rozhodně není bez teologického významu, protože oslavený Ježíš se v údobí mezi Velikonocemi a Letnicemi nezjevil nikomu, kdo by s ním předtím nesdílel alespoň nějakým způsobem jeho pozemské putování! Je zcela evidentní, že pouze ten, kdo Ježíše znal před Velikonocemi, je schopen rozpoznat ho jako oslaveného. Tato identifikace má zásadní význam, protože oslavení představuje definitivní a neodvolatelné Boží stvrzení osoby Ježíše jako Krista, Pána a Božího Syna i díla, které během svého pozemského putování vykonal[16]. Apoštol Pavel říká zcela otevřeně, že víra v Ježíše jako Krista stojí a padá s událostí vzkříšení[17]. Pokud bez vzkříšení není plná víra v Ježíše Krista, není bez něho možná ani plná christologie.

            Proč ale měli učedníci těžkosti při rozpoznání Vzkříšeného (srov. např. Lk 24,16; Jn 20,14; 20,19n.)? Již jsme hovořili o tom, že učedníci cosi podobného neočekávali, první kontakt s oslaveným Ježíšem byl tedy pro ně nevyhnutelně šokem, po němž však zakusili nezměrnou radost (srov. např. Lk 24,41)[18]. Za druhé, Ježíš se po vzkříšení nachází ve stavu oslavení, a ten je odlišný od předchozího stavu ponížení[19]. Jistěže se jedná o téhož Ježíše, nicméně je tu také odlišnost. Toto rozlišení přesně odpovídá tomu, co dnes vnímáme jako poměr mezi Ježíšem dějin a Kristem víry.

            K těmto důvodům můžeme připojit ještě jeden, který navíc napomůže hlubšímu porozumění povaze setkání učedníků s oslaveným Ježíšem. Skutečnost, že vzkříšený Ježíš se zjevil pouze svým učedníkům, vytýkal křesťanům ve starověku již filozof Celsus[20].

Jistě i nám by se věřilo snadněji v oslaveného Ježíše, kdyby se například zjevil Pilátovi[21]. Nicméně k ničemu takovému nedošlo. Všichni, kdo se setkali se Vzkříšeným, měli totiž předtím nějaký podíl na Ježíšových zkouškách (srov. Lk 22,28). V Novém zákoně se můžeme setkat s pravidlem, že ten, kdo chce vejít do Kristovy slávy, musí nejprve s Kristem a pro Krista trpět (srov. např. Řm 8,17; 2 Tim 2,12). Již Origenes odpověděl Celsovi, že pouze učedníci byli schopni vidět Vzkříšeného Krista[22], nevysvětluje ale, proč ti ostatní nebyli schopni Oslaveného spatřit[23]. Zdá se tedy, že setkání s Oslaveným není pouhou informací, ale určitým podílem na jeho slávě. To je také kořen soteriologického významu Ježíšova zmrtvýchvstání. Konec konců nemusel Mesiáš vytrpět pohanu kříže, aby tak vstoupil do své slávy (srov. např. Lk 24,26)? Jestliže toto pravidlo platí pro Ježíše, nemělo by platit pro ty, kdo jej následují? Proto podíl na Ježíšově oslavení zřejmě odpovídá předchozímu podílu učedníka na Mistrových zkouškách[24]. Právě proto nebyli ti, kdo nesdíleli s Ježíšem jeho pozemské putování, schopni vidět jej ve slávě. Rovněž učedníci, jejichž podíl na Mistrových zkouškách nebyl dokonalý a kteří prožívali hluboké zklamání i totální zhroucení svých příliš pozemských představ o Mesiáši, nedokázali rozpoznat Vzkříšeného ihned a snadno. Jestliže se tedy Ježíš dává spatřit svým učedníkům a uschopňuje je k tomu, aby jej mohli vidět[25], činí to proto, aby jejich víru dovedl k plnosti a aby je uschopnil k vydávání svědectví. Nevstal z hrobu tedy jen kvůli sobě, ale rovněž kvůli učedníkům[26].

            Již jsme se zmínili o stavu oslavení, v němž se Vzkříšený nalézá. Svatopisci, když popisují skutečnost vzkříšení, užívají celou řadu výrazů, z nichž uvádíme pouze ty hlavní:

            Anistémi -  sloveso odpovídá aramejskému a hebrejskému výrazu qwm a znamená prostě >>vstát, postavit, zdvihnout, povýšit<<, tedy vyjít z hrobu. Někdy je podmětem akce Bůh (srov. např. Sk 2,24; 13,32.34; 17,31), jindy zase sám Ježíš (srov. např. 1 Sol 4,14; Mt 17,9; Mk 8,31; 9,9.31; Lk 9,22; 18,33; 24,7.46; Jn 20,9; Sk 10,41; 17,3).

            Egeiró - má podobný význam jako předchozí sloveso. Význam je tedy >>vzbudit<<. Odpovídá představě smrti jako spánku. Někdy je podmětem akce Bůh (aktivní tvar slovesa - srov. např. Řm 4,24; 8,11; 10,9; 1 Kor 6,14; 15,15 ...). Boží bývá vyjádřena pasivní formou slovesa (srov. např. Řm 4,25; 6,4.9; 7,4; 2 Kor 5,15 ...). V těchto případech se jedná o tak zvané teologické pasivum[27]. Existují místa, kde je podmětem akce vzkříšení sám Ježíš (mediopasivní forma - srov. např. 1 Kor 15,4.12.13.14.16.17.20; 2 Tim 2,8; Mt 27,63; Mk 16,14/ aktivní forma - srov. např. Jn 2,19.20).

            Zóopoió - znamená >>oživit, přivést k životu<<. Toto slovo je spjato s tím, že Písmo představuje Boha jako >>Živého<< a dárce života. (Srov. např. Jn 5,21; Řm 1,3-4; 1 Tim 3,16; 1 Pt 3,18). Moc darovat život - oživovat je připisována i Ježíšovi (srov. např. Řm 4,17; 1 Kor 15,45 - Kristus je oživujícím Duchem)[28]

            Ypsoó (hyperypsoó) - podmětem akce povýšení je Bůh (srov. např. Fil 2,9), Ježíš přece nepovyšuje sebe sama, nýbrž je povyšován. Jedná se zřejmě o velmi starý způsob vyjádření Ježíšova vyvýšení - oslavení. Naráží se na Ježíšovo pozdvižení z hrobu a vyvýšení na nebesa po pravici Boží. Význam je >>vyvýšit, vyzdvihnout<<. (Srov. např. Fil 2,9; v Janově evangeliu se však vyvýšení týká již hodiny kříže - srov. např. Jn 8,29 par.).

            Doxazó - znamená >>oslavit<<. Typický výraz čtvrtého evangelia (srov. např. 7,39; 8,54; 11,4; 12,16.23.28; 13,31.32; 171.5). Vyskytuje se však rovněž v Sk 1,3.

            V ozvěně prapůvodního kérygmatu se v 1 Kor 15,4 setkáváme se slovesem egeiró, a není nezajímavé, že podmětem akce je sám Ježíš. V Řm 1,3-4 nacházíme podstatné jméno od slovesa anistémi.

Vzkříšení je interpretováno jako intronizace krále - Božího Syna[29]. Zdá se, že právě uvedené výrazy zřejmě patřily ke starším způsobům popisování Ježíšova vzkříšení.

            Velmi důležité je to, že moc vzkřísit má pouze Bůh. Jestliže v některých případech je podmětem akce vzkříšení sám Ježíš, znamená to implicitní vyznání jeho božské moci. Dále pak povýšení na pravici Boží (srov. např. Mk 16,19; Sk 2,33-34; 5,31; 7,55-56; Řm 8,34; Kol 3,1; Žd 1,3-4.13) sděluje pomocí symbolicko-lokálního způsobu vyjadřování, že vyvýšený Ježíš je rovný Bohu jako jeho Syn, a přísluší mu titul Pán - Kyrios (srov. 1 Kor 12,3; Sk 2,36). Je patrné, jak úzce - i po stránce způsobu vyjadřování - souvisí skutečnost vzkříšení, zmrtvychvstání, povýšení Ježíše Krista a definitivní zrod víry v jeho boholidskou identitu.

Pneumatologický rozměr Ježíšova oslavení

            Na jedné straně učedníci rozpoznávají ve Vzkříšeném toho Ježíše, který s nimi chodil po cestách Palestiny, na druhé straně však je tento Ježíš proměněn. Identitu osoby garantuje Ježíšovo tělo, což pochopitelně souvisí z prázdným hrobem. Proměnění totiž zasahuje celé Ježíšovo lidství. Navíc konkrétnost události vzkříšení stojí a padá s jeho tělesným rozměrem[30]. Vzkříšení tedy naznamená prostý návrat k předchozímu životu, jako například v případě Lazara. Toto proměnění se týká nejprve samotného Ježíše. Učedníci, kteří se s ním setkali, zakusili podíl na tomto dovršení díla spásy jako svoji vlastní vnitřní proměnu, jedná se o plnost víry a definitivní obrácení[31].

            Nový zákon popisuje tento nový stav tělesné existence jako >>pneumatické - duchovní tělo<< (srov. např. 1 Kor 15,35-58). Duch, který je nositelem života, spolupůsobil při Ježíšově vzkříšení (srov. Řm 1,1-4; 1 Tim 3,16; 1 Pt 3,18) a proniká jeho lidskou existenci definitivním darem života v jeho plnosti, Boží slávou[32]. Takové tělo již není vystaveno smrti, není omezeno lokálními a časovými dimenzemi našeho prostoru. Přesto se však jedná o tělo, které je reálné, hmatatelné, viditelné, schopné vstupovat do společenství s učedníky a to i formou společného stolování. Vzkříšení je tedy i vyvrcholením pneumatologické dimenze vtělení, působení Ducha svatého v Ježíši z Nazareta. Ježíšovo oslavení s sebou proto nese i určitou proměnu jeho poměru k Božímu Duchu: Zatímco předvelikonoční Ježíš je privilegovaným nositelem Ducha, Pomazaný Duchem, nyní se jako oslavený Pán stává jeho dárcem[33] (srov. např. Jn 7,37-39; 15,26; 20,22; Lk 24,49; Sk 2,33). Vzhledem k tomu, že ve Starém zákoně je dárcem Ducha pouze Hospodin, pak tato schopnost darovat Ducha jako Bůh Otec znovu naznačuje Ježíšův božský statut. Skutečnost, že oslavený Ježíš sesílá Ducha, ukazuje rovněž na to, že i nyní je Kristovo spasitelské působení úzce spjato s jeho oslaveným lidským tělem. Vtělený Boží Syn se stal člověkem a zůstane jím navždy. Smíme tedy říci, že Ježíšovo oslavení stvrzuje neodvolatelnost a nezrušitelnost spojení mezi Bohem a člověkem v Kristu, neodvolatelnost vtělení, věčnost nové smlouvy, nad níž proto nelze pomýšlet nic většího. Pavel jde dokonce tak daleko, že hovoří nejen o Duchu Božím, o Duchu JHWH - tak se vyjadřoval Starý zákon - ale přímo o Duchu Ježíše Krista (srov. např. 2 Sol 2,8; Gal 4,6; Fil 1,19).

            Pneumatologický rozměr Ježíšova oslavení, vyvýšení a jeho stále trvajícího působení skrze učedníky a církev v tomto světě je zároveň soteriologickou dimenzí vzkříšení. Jednak se tímto způsobem vyjadřuje skutečnost, že Ježíš zprostředkuje a uděluje učedníkům podíl na vnitřním Božím životě. Nezapomínejme, že Ježíš Kristus působí skrze svátosti v moci svého oslavení a v síle Ducha, a právě proto může zprostředkovat svým učedníkům podíl na plnosti Božího života[34]. Jednak první dary Ducha Otce i Syna představují pro křesťany závdavek plnosti té slávy, která se projevila na vzkříšeném Kristu.

                        „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který va vás přebývá (Řm 8,11)."

                                   C. V. Pospíšil OFM