Chvála stáří - z deníku starého bratra

 Z deníku starého bratra

Červen 1983

 Celé stáří je časem milosti. Všeobecně vášně se krotí. Fantazie méně ruší činnost rozumu. Lidé jsou posuzováni s větší shovívavostí. Myslí se více na to, co se dělá, než na to, co se bude dělat. Ctižádost být hodnoceni, váženi, chápáni už tolik nezneklidňuje. Aniž by se mladými pohrdalo, usmívá se jejich plánům, které často byly našimi plány a o nichž se ví, že málokteré doplují do přístavu. Netlumí se však jejich sny a jejich naděje. Jsou jejich životem. Stále více se cení prchající přítomná chvíle.

 Neztrácí se v prázdném tlachání, v neužitečném čtení. Nesledují se se zvědavostí a dychtivostí sdělovací prostředky. Neodcizuje se světu, ale má se hlubší vědomí jiného, stálejšího světa. Nepřikládá se mnoho významu tomu, co je prchavé, pomíjivé. Nevyhledává se souhlas a pozornost druhých. Je svobodné vnitřní svobodou, kterou zřídka se podaří dosáhnout v jiných životních obdobích. Blíží se k Boží míře, kterou je věčnost. Je tu také schopnost "spolucítit", odpouštět, naslouchat, usmívat se slabostem vlastním i druhých, bez pohrdání kýmkoli. Srdce starého člověka se rozšiřuje podle míry Božího srdce.

 Dětství je krásné a dobré, avšak neuvědomělé; stáří je možná méně radostné, může však být rovněž bez zlomyslnosti a navíc vědomé. Mládí je vřelé, avšak často bezstarostné; stáří může být neméně teplé a současně starostlivější. Dospělost je hrdá, snaží se prosazovat sebe, překonávat a přemáhat druhé; stáří je pokornější, shovívavější, nechává místo jiným, neboť je příliš zaměřené užívat a prožívat v plnosti přítomnou chvíli a zná její hodnotu. Neodkazuje na zítřek, s nímž nemůže počítat. Odtud potřeba udělat dobro, jaké je možné, hned a všechno. Tak je čas plnější, každá chvíle je zralý a plný klas. Nelze nechávat prázdný prostor, přerušovat, odkládat. Všechno, co Duch vnukne, je třeba uskutečnit hned. Starý člověk nemá čas na vzpomínky. Je vázán k přítomnosti jako nikdo jiný. Starý člověk...

 Poslední, ne však nejmenší výsadou starého člověka je, že je poslán na odpočinek, a tudíž zbaven každého zodpovědného a váženého úřadu, pod záminkou přirozené... neschopnosti; naopak je však ponechán v aktivní službě (pokud zdraví dovolí) pro všechny úlohy společenství, plynoucí z řeholních slibů. Když se konečně i to stává nemožným pro úbytek sil následkem neodvratného plynutí času, zůstává mu ještě modlitba, utrpení, oběť, a nade všechno láska.

 VITA MINORUM 1/2000

 z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM

 (když sám definitivně odchází na odpočinek

 - to se ovšem POUTNÍKA netýká)