Mlčoch, Lubomír OFS

Po návratu z již třetí cesty na zamilovaný věčně zelený ostrov si dovoluji malé zamyšlení, jen několik postřehů a střípků o této zemi, tak prosté a tak složité na porozumění, že na žádné definitivní soudy se necítím. Čemu rozumím nejméně, je situace v Severním Irsku: z breviáře na den 17. března, kdy se připomíná svatý Patrik, apoštol a patron Irska, víme všichni, že narozen v Británii, byl do Irska nejprve násilně unesen a prodán piráty do otroctví, aby se posléze vrátil již jako kněz a biskup, který obrátil celou zemi na křesťanství, a přitom - na rozdíl od mnoha jiných zemí včetně naší- „nebylo třeba prolévat mučednickou krev“. Proč je naproti tomu po více než patnácti  stoletích jen kousek od místa jeho prvního biskupského sídla (Armagh u Belfastu) stále nutné dopouštět se násilí a prolévat krev - dokonce jakoby ve jménu odlišných denominací křesťanství - nuže toť otázka, na niž si netroufám. Proto zůstanu u Irské republiky, která se zdá být blíže mírumilovným základům víry patrona celého ostrova…  

    Zde se také nachází „Croagh Patrick“, Svatá hora Irska s nepřetržitou poutní tradicí po oněch 15 století od raných křesťanských časů  (Patrik sám ji dosáhl teprve roku 441, po devíti letech od zahájení své misionářské práce). Kolem 100 000 poutníků ročně absolvuje tento náročný výstup, někteří jako kajícníci stále ještě bosi. 765 m nad mořem se nezdá mnoho: ale výškový rozdíl se skutečně měří od moře, které je na úpatí hory. Skalnatá cesta se mění na  sunoucí se laviny kamení záměrně nedotčené lidskou rukou - v Tatrách by jistě byly řetězy! Poutník se mění na zaskočeného a netrénovaného horolezce bez vybavení, který navíc - nemá-li štěstí - nezahlédne nic ze slibovaných nádherných výhledů na hory a moře - ale v padající mlze a silném větru sáhne na dno svých sil, aby na vrcholku - konečně našel zavřený kostel a pravou františkánskou radost. Přesto při návratu potkává nějakých 200 poutníků, starých, mladých, celé rodiny i s dětmi, a pokouší se je varovat, leč marně: oni vědí, do čeho jdou.

     Dole u moře byl před třemi lety postaven monument hladomoru, který před 150 lety zachvátil Irsko: loď mrtvých, kovová kostra člunu s kostrami těch, kteří nedopluli… Katastrofální rozšíření plísně bramborové tehdy zničilo celou úrodu, na niž byla velká část chudého národa zcela odkázána. Během roku klesla populace na ostrově na polovinu, z osmi milionů na  čtyři. Statistiky nejsou s to tuto hrůzu zachytit přesně: odhaduje se, že milion lidí zemřel na místě, větší část stačila emigrovat do Ameriky (odkud předtím přišly brambory - potrava chudých), někteří však již nedojeli a zemřeli cestou na moři… Ještě dnes můžete vidět kamenné zříceniny domů a kostelů, zbytky celých vesnic, které milosrdně halí do svého hávu bujná zelená vegetace. Právě tak patří k našemu milovanému místu „kemp sv.Margarety – Markéty“, kde jsme poprvé stanovali krátce po povodni, která zatopila Troubky i s farním kostelem této patronky obce /jak nevzpomenout, vždyť je dnes její svátek, a chystám se na pouť, tentokrát domů).

     Dnešní Irsko je však typické krásnými, barevně zářícími rodinnými domky - jakoby všechny byly nové - a skutečně, všude se horečnatě staví. Také mnoho moderních budov kostelů je vidět. Největší moderní Mariánskou svatyní je bazilika v Knocku, připomínající zjevení Panny Marie, sv. Josefa a sv. Jana z 21.srpna roku 1879. Bazilika pojme 12 tisíc lidí, a ročně ji navštíví kolem 1 milionu poutníků. Při stém výročí zjevení patřil k oněm poutníkům i Sv. otec Jan Pavel II.

    Irsko, země katolická jako málokterá jiná. V Evropské unii je však středem pozornosti z jiného důvodu: je nejrychleji se rozvíjející ekonomikou. Kdysi chudá země dosahuje 5-8 % přírůstků ročně a nedávno překonala velikostí národního důchodu na hlavu Velkou Británii!!! Pro mnohé Angličany věc nepředstavitelná, pro některé z nich dokonce těžko snesitelná. Pro jiné však země naděje na práci: ze sousedního Walesu, Skotska i Anglie odcházejí lidé za prací na sousední ostrov. V docích se buduje loď („ferry“), která má být spuštěna na moře příští jaro a která má být s to přepravit přes Irské moře najednou 1300 automobilů. Lodě mají státní znak, kterým je zelený trojlístek jetele na pozadí tří pruhů symbolizujících blankytné nebe, vždy zelenou sestru-matku zemi - a tmavě modré moře. Vzestup ekonomiky je ekologicky šetrný: Irové vsadili na nejmodernější odvětví, na investice do vzdělání. I v sousední Británii se heslem doby stala „společnost poznání“ /knowledge society), která žádá po člověku, aby se stále učil, od kolébky až do hrobu, ale zdá se, že pronikavější změny v tomto duchu dosáhli právě „chudí příbuzní“ v Irsku. Typický irský „bratr osel“ zůstává dále milovaným tvorem Božím (podobně jako kůň, kterého si lidé chovají často „jen tak“, pro radost, někdy i na městských předměstích), avšak ostrovní země jakoby pochopila, že ekonomická moc na přelomu století a tisíciletí stojí a padá s vědou, poznáním, učením. Ostatně i já jsem zde byl na studijním pobytu na univerzitě v Limericku, kde jen do ekonomické knihovny investovali prý 20 milionů liber, mj. nejen s pomocí Bruselu, ale také díky bohatým sponzorům, Američanům irského původu, potomků těch, kdo kdysi opustili zemi kvůli hladu a bídě… Ale je tomu skutečně tak, že ekonomická prosperita je jen odměnou za ochotu se učit?

     Irský úspěch je plodem především „lidského činitele“, „sociálního kapitálu“ (brr - jaké odpudivé termíny vymyslela ekonomická věda pro ucho františkána!). Irsko se liší od ostatních evropských zemí svou demografickou situací, nejvyšším podílem „práceschopného obyvatelstva v produktivním věku“ v populaci (zase ten termín ekonomické statistiky!). Tedy zatím žádné problémy s vymíráním, stárnutím obyvatelstva a neschopností „ufinancovat“ penzijní systém! V Irsku je stále ještě docela běžné, že rodina má pět dětí. K sociálnímu kapitálu patří ale také úroveň žité morálky v hospodářství a politice, míra solidarity ve společnosti. To vše je v „zaostalém“ Irsku stále ještě plodem sociální etiky křesťanství, tedy katolicismu, tím, že prakticky každé dítě chodí na náboženství a téměř každé do kostela, tím, že rodina ještě žije vírou.  

    Irský národ měl složitou historii. útlak ze strany nejbližších sousedů, kteří se považovali a prohlašovali rovněž za křesťany, trval staletí. Irové dnes mluví jazykem svých pokořitelů – anglicky - irštinu již ovládají jen někteří. Přesto však Irové neztratili svou kulturní a náboženskou identitu, a hlavně, neztratili svou víru. O víru v Boha nepřišli ani v těžkých zkouškách bídy a hladu, Boha neopustili ani po onom strašném hladomoru. A Bůh neopustil Iry. Dnes čelí irský národ pokušením nejtěžším. Pokušením starým jako lidstvo samo. Pokušením bohatství, blahobytu, prosperity. Někteří historikové jsou přesvědčeni, že kdysi dávno, na úsvitu středověku, v oněch stoletích, jimž se říká „temná“, to byli právě irští (a skotští) mniši, kteří pomohli zachránit naši civilizaci. A co dnes? Irové nám dnes poskytují profesory ekonomie, kteří přicházejí školit pracovníky naší centrální banky a státních financí. Mohou nás učit, jak zbohatnout. I z jejich lekcí by mohlo plynout, že bez morálky a bez nové evangelizace to nepůjde. Ale budou mít na to, aby se stali „vlajkovou lodí“ pro Evropu, která je znavena svým bohatstvím, i v tom nejhlubším slova smyslu, tedy v tom, že jediné ukotvení pro člověka - i v 21. století - je v Bohu? Na svátek Nejsvětějšího Srdce Páně, po průtrži mračen, do obří baziliky Panny Marie v Knocku teklo děravou střechou na četných místech. Někteří opatrně naznačují, že trhliny ve střeše církve („church“ znamená kostel i církev) jsou nejen symbolické. Kéž Irům nevyschne radost z bratra osla a oveček Božích, a kéž jsou s to toto poselství předávat jiným. Svatý Patriku, svatý Františku, orodujte za nás!                    

                                                                                                          Lubomír Mlčoch OFS