Celaschi, Nancy OSF

 Před mnoha léty odhalil jeden svatý člověk tajemství svého "úspěchu". Toto tajemství nalezené v písemném odkazu umírajícího sv. Františka bylo doslovně uchováno v srdcích jeho přívrženců v průběhu staletí:

 "Pán dal mně, bratru Františkovi,

 abych takto začal dělat pokání:

 Když jsem ještě vězel v hříších,

 zdálo se mi nesnesitelně hrozné,

 měl-li jsem se setkat s malomocnými.

 Proto sám Pán mě dovedl mezi ně

 a prokazoval jsem jim milosrdenství."

 Co nám chtěl sv. František říci svými slovy, že malomocným "prokazoval milosrdenství"? V této věci se jednalo - jak nám to někteří životopisci uvádějí - o ojedinělou událost, při níž se sv. František "překonal", když dal malomocnému almužnu, políbil jej a hned se obrátil. Tento příběh byl po staletí stále znovu vyprávěn a znázorňován všemi druhy umění. Kritické přezkoumání pramenů naproti tomu ukazuje, že se o tomto setkání s malomocným, které změnilo jeho život, vypráví nejdříve v Legendě tří druhů, potom se ho chopil Celano ve svém Druhém životopise a je zpracováno i Bonaventurou v jeho Legendě maior. Všechny rané prameny však mluví souhlasně o jedné podrobnosti, kterou životopisci světce často přehlížejí. Tomáš z Celana, Legenda tři druhů a Bonaventura, všichni shodně dosvědčují, že sv. František mezi malomocnými žil, aby jim sloužil:

 "Pak se odebral svatý milovník pokořování k malomocným,  žil s nimi a pro Boha jim co nejlépe sloužil" (1 Cel 17).

 "Z Boží milosti se potom stal tak důvěrným přítelem  malomocných, že - jak v závěti svědčí - rád mezi nimi  prodléval a pokorně jim posluhoval" (Leg3dr 11).

 "Odtamtud odebral se milovník pokory k malomocným a  bydlel bydlel s nimi, velmi horlivě všem sloužil pro  Boha" (LegMai 2).

 Tytéž prameny jasně naznačují, že se v žádném případě nejednalo o nějaký rozmar, kterému František na krátký čas podlehl v prvé horlivosti po svém obrácení. Právě tak jako se v Odkazu zdůrazňuje, jak důležitý byl pro něj tento krok v poznání a prožívání jeho povolání, uvádějí prameny rovněž zcela jasně, že zkušenost sv. Františka, trávit svůj život mezi malomocnými, se projevila jak v řeholích, tak i ve způsobu života prvotního bratrského společenství:

 "Na počátku, když se bratři začali množit, František  chtěl, aby bydleli v lazaretech a sloužili malomocným.  V té době, když přicházeli žádat o přijetí šlechtici  a měšťané, mezi jinými věcmi, které jim byly oznámeny,  bylo jim řečeno, že je nutné, aby sloužili malomocným  a usadili se v lazaretech" (Legenda Perugijská 102).

 A dále:

 "Na počátku řádu uložil František bratřím, aby  sloužili malomocným; tak položil základ pokory. Do řádu  přicházeli vznešení i prostí. Hned z počátku jim bylo  oznámeno, že mají pokorně ošetřovat malomocné a bydlet  v jejich domech, jak je obsaženo v první řeholi: Ať pod  nebem nemají nic kromě chudoby, pro kterou jsou živeni  od Pána na tomto světě pokrmy tělesnými i duchovními a  v budoucím životě dosáhnou nebeského dědictví" (ZrcDok 44).

 Vidíme tedy, že sv. František jako první zcela jasně poukazuje na spojení mezi hříchem, pokáním a obrácením. Sv. František doznává, že - když žil "v hříších" - nemohl snést ani pohled na malomocné, a jeho životopisci nám vyprávějí, že někdejší "hejsek" z Assisi byl i dost vybíravý (srov. 2 Cel 14; LegPer 3; ZrcDok 18; Leg3dr 2, 5; AnonPer 5). Byl tak rozmazlený a žil tak bezuzdně - co popisuje jako život "v hříších" - že nesnesl ani pohled na chudobu a utrpení, nemluvě už o jejich zvucích a zápachu.

 Nacházíme však příznačný vztah mezi projevem slitování a "překonáním" vlastního odporu a sobectví na jiném místě spisů sv. Františka. K. Esser svým rozborem Františkova Odkazu přesvědčivě prokázal, že logika sv. Františka je v jeho spisech často vyjádřena spojením slov nebo slovními hříčkami. Dobrý příklad nacházíme v 23. hlavě základní řehole, kde stojí: "(Pán) nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím (misericordia) spasí; on nám ubohým a bídným (miserabilibus et miseris), zkaženým a ošklivým (putridis et foetidis), nevděčným a zlým (ingratis et malis) lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže". Zdá se, že nám tím František chce říci, že Boží slitování stojí v protikladu k naší ubohosti a bídě, a my jsme ti nevděční, opravdu zlí, zkažení a oškliví lidé, a tím máme stejné vlastnosti, jaké dříve připisoval malomocným. František nás ve svém velkém hymnu chvály a díků upomíná na to, že skutečnou slepotou je neschopnost poznat Boží slitování, a opravdovou nemocí je nevděčnost. Těmito chorobami trpí lidé, kteří myslí jen na sebe, a ne na Boha a na své bližní.

 V téže kapitole naopak povzbuzuje František každého "vytrvat v pravé víře a pokání", "věřit v Boha upřímně a pokorně, uchovávat ho v srdci, milovat ho, ctít jej a klanět se mu, sloužit mu, chválit ho a dobrořečit mu, slavit ho a vyvyšovat, velebit a děkovat mu".

 To má na mysli František, když mluví o tom, že máme přinášet cenné plody pokání. Musíme uznávat svou vlastní hříšnost, být si vědomí Boží milosti a druhé do ní vtahovat. V tomto smyslu působili naši bratři a sestry sekulárního i řeholního třetího řádu v průběhu staletí a dosáhli tak jako instituty zkušenosti v duchovních a milosrdných dílech Dnes se pokoušíme dělat přesně totéž, "poznávat znamení doby" a tvůrčím způsobem se pouštět do nových potřeb chudých a vyděděných.

 Dovolte mi, prosím, ještě jednu poznámku, podnícenou tím, že František žil mezi malomocnými. V tomto roce, v němž si církev zvláštním způsobem připomíná vtělení Božího Syna, upomíná nás Františkův život mezi malomocnými zřetelně na Boží slovo o Tom, který "přebýval mezi námi" (srov. Jan 1,14). František by se pravděpodobně nad tímto srovnáním pohoršil, on však šel, tak jako jeho Pán, k chudým a utlačovaným, žil mezi nimi a stal se jedním z nich. Třebaže se malomocenstvím nenakazil, přece svými hadry a zanedbaností patřil k těm, které dříve nemohl ani vidět ani "cítit". Avšak tak, jako Pán plný milosrdenství, ukázal se František vůči nim milosrdný.

 Nancy Celaschi OSF

 Propositum - Bulletin dějin a spirituality  řeholního Třetího řádu, Řím, 2/1999

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM