Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Při studiu novozákonní christologie je nutno si neustále uvědomovat, že zejména evangelia tak, jak je známe dnes, vznikala postupně: První fázi představuje zkušenost učedníků s předvelikonočním a posléze oslaveným Ježíšem. Druhá fáze začíná po setkání se Vzkříšeným a seslání Ducha svatého, kdy učedníci začínají veřejně vydávat svědectví o Ježíši jako Kristu, Pánu, Mesiáši a Synu Božím. Tyto první dvě fáze bychom mohli nazvat dobou "evangelia před evangeliii". Celý proces se uzavírá třetí fází, v níž jednotliví svatopisci redigují a doplňují již existující materiál[1]. Z toho vyplývá, že jedna věc je redakční stáří spisu a druhá věc je to, z které fáze pocházejí jednotlivé literární celky, jež jsou v dané knize zapracovány. Často je však poměrně obtížné stanovit, do které vrstvy ten který úryvek patří. Je však nesporné, že v Novém zákoně můžeme najít ozvěnu prvotního kérygmatu a liturgických formulí, jimiž učedníci vyznávali a slavili tajemství Ježíše Krista v prvních letech po Velikonocích. Navíc je zřejmé, že prožívaná víra předchází rozvinutější christologickou reflexi.

            Liturgické formule mají bu_ podobu zvolání (srov. např. 1 Kor 8,6; 12,3), nebo podobu krátkého osobního vyznání víry v Ježíše Krista, Božího Syna atd. (srov. např. Sk 17,3; Jn 1,34; 1,49; 11,27; 20,31; 1 Jn 5,5). Tato vyznání se vztahují rovněž k Ježíšovu vzkříšení (srov. např. Sk 13,30; 13,37; 1 Kor 6,14; 1 Sol 1,10) ale také k jeho smrti (srov. např. Ř, 5,8; 14,15; 1 Kor 8,11; 2 Kor 5,14) a smrti pro nás společně se vzkříšením (srov. např. Řm 4,24-25; 8,32.34; Gal 1,4; 2,20; Ef 5,2.25; 1 Sol 4,14; Jn 3,16). Z uvedených údajů můžeme vyvodit, že jádrem prvotní víry bylo především velikonoční tajemství.

            Rovněž s liturgickým >>Sitz im Leben<< jsou zřejmě spjaty tak zvané christologické hymny, které představují rozvinuté formule vyznání víry. Podle mínění exegetů je jich v Novém zákoně celkem devět (srov. Lk 1,68-79; 2,29-32; Jn 1,1-18; Fil 2,6-11; Kol 1,15-20; Ef 2,14-16; 1 Tim 3,16; Žd 1,2-3; 1 Pt 3,18-22). Odlišují se od ostatního textu jednak svým poetickým stylem, jednak bývají někdy uvozeny zájmenem >>který<< nebo >>jenž<< vztahujícím se k osobě Ježíše Krista[2].

            Pokud hledáme stopy prvotního povelikonočního kérygmatu, nelze neuvést následující text:

                        „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti” (1 Kor 15,3-5).

            Podle Pavlova svědectví existovalo toto učení již v době před jeho obrácením, proto je přebral a dále předával. Jádrem formule je velikonoční tajemství, jeho soteriologický význam i to, že se v právě v této události naplnila Písma. Dalším v této souvislosti velmi často uváděným místem je text Řm 1,3-4, kde se hovoří o Ježíšově původu z Davidova rodu (podle těla) a o jeho uvedení do moci Božího Syna skrze vzkříšení (podle Ducha). Další připomínaná místa jsou například 1 Sol 1,10; Gal 1,3-5; 3,1-2; Řm 2,16; 8,34; 10,8-9. Celistvější modely prvotního kérygmatu nacházíme v knize Skutků, jedná se o Petrova kázání (srov. Sk 2,14-39; 3,13-26; 4,10-12; 5,30-32; 10,34-43)[3]. Pozastavme se nyní nad jedním typickým výrokem, který nacházíme jako vyvrcholení prvního Petrova veřejného vystoupení o dni Letnic:

                        „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem” (Sk 2,36).

            Na první pohled se zdá, jako kdyby Ježíš získal důstojnost Pána a Mesiáše teprve díky svému vzkříšení a oslavení[4]. To se však dá poměrně jednoduše vysvětlit. Vzkříšení, oslavení a nanebevstoupení bylo chápáno jako skutečná intronizace eschatologického panovníka (srov. Sk 2,35 - Žl 110,1); a intronizace znamená, že nový Král - Pomazaný se ujímá svého úřadu. Navíc byli učedníci v první době po setkání se Vzkříšeným jakoby oslněni Ježíšovou slávou. Stav oslavení je rovněž nejplnějším projevem toho, že Ježíš je Pán a Mesiáš, to však neznamená, že by jím nebyl i v předchozím stavu ponížení, ve kterém jeho sláva nebyla tak jasně zřetelná[5]. Je tedy jisté, že jádrem prvotní zvěsti je především Vzkříšený a jeho plnost moci. Navíc je neoddiskutovatelné, že v centru stojí Ježíšův význam "pro nás", převládá tedy funkcionální christologie a důraz na soteriologii[6]. S tím je spjat i pohled směrem do budoucnosti, kdy se Ježíš vrátí, aby dokonal v učednících dílo spásy, tedy směrem k parusii, již učedníci očekávali[7]. První stádium novozákonní christologie proto charakterizuje důraz na oslaveného Pána a jeho aktuální a k parusii směřující působení v Duchu, můžeme ji tedy označit jako christologii povýšení[8].

            Ježíšovo vzkříšení a oslavení je vyvrcholením celého jeho předchozího pozemského života. Velmi záhy se první křesťané vraceli ve svých reflexích k tomu, co činil a učil jejich galilejský Mistr před Velikonocemi, a novým zrakem nazírali předvelikonoční události ve světle vzkříšení a v síle Ducha (srov. např. Jn 14,25). Evangelia jsou tedy návratem k předvelikonočnímu Ježíši ve světle plné povelikonoční víry[9]. Dějinná skutečnost, předvelikonoční Ježíš, a světlo víry, zkušenost setkání s Oslaveným kráčejí přitom společnou cestou. Hledisko víry nestojí proti historické věrohodnosti, ba naopak: umožňuje proniknutí k jádru a podstatě událostí, jejichž prostý popis by často mnoho neříkal. Konec konců odpovědného hodnocení událostí jsme běžně schopni jen s určitým časovým odstupem. Z uvedených důvodů hovoříme o tak zvané christologii dvou stádií[10], která nabývá různých podob: Podle těla (kata sarka) - podle Ducha (kata pneuma) (srov. Řm 1,3-4; 1 Tim 3,16; 1 Pt 3,18)); ponížený - oslavený (např. Fil 2,6-11). Kontinuita a rozlišení mezi dvěma stavy Ježíšovy existence je základem pro pozdější vyjádření jeho tajemství na ontologické rovině[11].

            Nejrozvinutější formou novozákonní christologie představuje tak zvaná christologie tří stádií, v níž se k předchozímu modelu připojuje výslovné vyznání Ježíšovy preexistence a jeho úlohy při stvoření světa. S tím je nevyhnutelně spjato i hlubší vyjádření tajemství Ježíšovy osobní identity. Tentýž Boží Syn musí jako osoba existovat ještě předtím, než se stane člověkem. Šlo tedy o logický přechod od Ježíšovy autority (exúsia) k jeho identitě, tedy bytí (úsia)[12].

            K vyjádření Ježíšovy preexistence vedlo více cest. Jednou z nich je souvislost mezi dílem stvoření a dílem spásy, které v posledním důsledku přece představuje dovršení stvoření[13]. Jestliže je Ježíš univerzálním prostředníkem v díle spásy, pak je pouze krůček k tomu, aby byla odhalena jeho stejně univerzální  zprostředkovatelská úloha v díle stvoření (srov. např. Jn 1,3; Kol 1,16). Navíc Starý zákon poskytoval kategorie moudrosti a slova, kterých také svatopisci plně využili. Další směr úvah mohl vycházet z prostého pravidla: Člověk se nemůže stát Bohem, ale všemohoucí Bůh se může stát člověkem[14]. Jestliže je vzkříšený Ježíš nyní proniknut božskou slávou, pak je to ona sláva, kterou měl jako preexistující od počátku světa (srov. Jn 17,5); jestliže Ježíš vystoupil, musel předtím sestoupit (srov. Jn 3,13; Ef 4,9). Eschatologie vrhá světlo na protologii a opačně[15].

            Zmíněné myšlenkové postupy měly vedle setkání s oslaveným Ježíšem oporu v také tom, že Ježíš v době svého pozemského života projevoval vědomí ohledně svého jedinečného synovského vztahu k Bohu a ohledně svého poslání, jež mu svěřil Otec[16]. V této souvislosti nelze vyloučit ani určité povědomí, jež mohli mít někteří učedníci o mimořádném způsobu, jak byl Ježíš počat[17], i když evangelia Ježíšova dětství (srov. Mt 2; Lk 2) patří z redakčního hlediska zřejmě k nejmladším vrstvám Nového zákona. Lukáš a Matouš však hovoří pouze o mimořádném Ježíšově původu v Bohu a výslovně nezmiňují Ježíšovu preexistenci[18]. Je rovněž jisté, že události z počátku Ježíšova života stály v prvních desetiletích po Velikonocích poněkud stranou zájmu. Těmto tématům se však budeme věnovat podrobněji na jiném místě.

            Určité náznaky uchopení tajemství preexistence se nacházejí například v listu Galatským 4,4, vždyť poslání Syna je postaveno před jeho narození z ženy[19] (srov. např. Řm 8,3; 1 Kor 8,6; 10,4). I když je sporné, zda autor hymnu z listu Filipanům (2,6-11) míní výslovně hovořit o preexistujícím Božím Synu, nelze tuto možnost rozhodně vyloučit[20]. Je zřetelné, že christologie tří stádií se začala projevovat relativně již velmi záhy. Vždyť například list Filipanům byl napsán v létech 55 či 56 našeho letopočtu, a zmíněmý hymnus je s velkou pravděpodobností starší než spis, v němž je dnes obsažen[21]. Nejjasnějším způsobem hovoří o Ježíšově preexistenci Prolog Janova evangelia, kde se dozvídáme o Slovu, které bylo nejprve u Boha a bylo Bohem a které se stalo tělem (Jn 1,1-18). Celý Ježíšův život je v Janově evangeliu pojímán jako sestup a návrat, tedy vyvýšení, Syna člověka (srov. Jn 3,13; 6,62), jako příchod Božího Syna na svět a jeho návrat k Otci (srov. Jn 13,1; 16,28)[22].

            Jestliže v prvních desetiletích po Velikonocích postoupila ve vyjadřování tajemství Ježíše z Nazareta mnohem víc, než v následujících sedmi staletích[23], pak je to především proto, že tato reflexe má pevné základy v samotné realitě tajemství Ježíše z Nazareta. Navíc proces hlubšího uvědomování si tohoto tajemství a jeho adkevátního vyjadřování je podle víry garantován působením Ducha svatého v autorech novozákonních spisů[24].

                        C. V. Pospíšil OFM