Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Transitus

Pozvání k „Transitu“ došlo předcházející den, tj. 3. října kolem jedenácté hodiny dopoledne přes e-mail. Začátek byl stanoven na 19.30 hod. a obřady začaly na puntík přesně. Ale to předbíhám.

Pozvání doprovázela doložka R. S. V. P., to tady znamená: Sdělte nám, jestli přijdete. Telefonicky jsme se tedy přihlásili a zároveň se pokoušeli zjistit, kde se obřady konají. Sestra informátorka nám příjemným hlasem popsala celý ostrov, popřála Therese všechno nejlepší k svátku (svátek sv. Terezie z Lisieux se tady slaví 3. října, stejně jako v Kanadě, v některých částech USA byl tento svátek přeložen na 1. říjen), jak se dostat do konventu sv. Františka nám však neřekla. Naštěstí nám pomohl Internet a vypracoval pro nás dost přesnou mapku. Přesto bylo hledání značně svízelné, ale klaplo to. Kaple v konventu je prostorná, moderně (ale ne přehnaně) zařízená a byla plná. Pokud jde o sekulární františkány, byli jsme tam jen čtyři: sestra ministryně Sezanne s manželem, Theresa a já. Pro starší členy to bylo zřejmě příliš daleko a cesta ve tmě do staré části Honolulu se jim asi zdála být riskantní. Je to celkem pochopitelné.

Obřady byly důstojné a nelišily se podstatně od jiných Transitů, dostali jsme i text celého obřadu a notový záznam žalmů. K tomu dvě malé poznámky: Rozdílený chléb vypadal úplně přesně jako česká vánočka a chutnal podobně – chyběly jen mandle a rozinky, a obřad byl zakončen melodicky líbivým „songem“ na rozdíl od zpěvu v Německu.

Po ukončení obřadu jsme pomalu odcházeli k autu, ale byli jsme důrazně zastaveni kordonem sester, které trvaly na tom, že se musíme účastnit společné večeře. Pokusili jsme se jim vysvětlit, že už je pozdě, ale bylo to zbytečné, a tak jsme se vzdali. Večeře byla havajská: pečená ryba, různé druhy zeleninových salátů, ovoce, nezbytná rýže, sladkosti – některé velice  podobné českým, a neomezené množství nápojů.

Seděli jsme – čtyři sekulární františkáni – u jednoho stolu a poněvadž jsme vypadali izolovaně, přisedly si k nám dvě sestry a daly se s námi do řeči. Debata s nimi byla velmi zajímavá, protože obě velice často cestovaly. Sdílely s námi stejné pocity, které máme, když se každé dva tři roky stěhujeme, často až na druhý konec světa. Společně jsme se shodli na tom, že tato stěhování nám ukazují, že zhruba polovinu věcí, které máme v bytech, skoro vůbec nepotřebujeme.

Neradi jsme se loučili, ale nebylo vynutí. Therese musela druhý den časně vstávat (ve 4 hod. ráno), poněvadž měla tzv. fyzické zkoušky, tj. běh, cviky a kontrola váhy – je to pravidelně dvakrát do roka.

Při odchodu jsme byli zahrnuti, jako vždy, objímáním a v autu jsme si oba řekli, že františkánská rodina má na celém světě jeden společný rys – příjemnou a nefalšovanou přátelskou atmosféru.

Možná vám bude zajímat, že čeští turisté nalezli i Havajské ostrovy. Slyším poslední dobou stále častěji na Waihiki češtinu a někteří krajané zde zůstávají i delší dobu, šest i deset měsíců.

                                                                                                                      (pokračování)

                                                                                                                      J. J. Pechatý