Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Tajemství Ježíše z Nazareta a zkušenost víry prvotní komunity se promítají kromě jiného také v tom, jak je Muž z Nazareta nazýván, tedy v tak zvaných christologických titulech, jejichž studium představuje velmi důležitou složkou novozákonní christologie[1].

            Základní problém spočívá v tom, že tituly mají svůj starozákonní význam, který se však ukazuje nedostatečný v souvislosti s originalitou Ježíšovy osobnosti i jeho působení a zejména v souvislosti s velikonoční událostí. Zejména po Velikonocích totiž tituly nabývají v mysli učedníků nového významu[2], v němž se projevuje přesah Nového zákona nad Starým. Při interpretaci jednotlivých míst evangelií jsou proto důležité okolnosti výskytu titulů. Měli bychom se tázat: Kdo jich užívá? Jaký smysl jim dávala jednající postava? Jaký význam jim podkládá podle své teologické koncepce evangelista? Jaký význam měl titul v lidské mysli předvelikonočního Ježíše? Z toho všeho pak lze usuzovat, zda je titul užit ve svém původním nebo v novém významu. O titulech tedy více než kde jinde platí, že když dva říkají totéž, nemusí to znamenat totéž.

            S povelikonočním významem titulů je velmi úzce spjata víra v Ježíše jako Krista a Božího Syna. Nesmíme proto zapomínat, že uznání tajuplné Ježíšovy osobní identity a jeho univerzálního soteriologického významu v dějinách není dosažitelné jiným způsobem než skrze dar víry a osobní rozhodnutí víry.

            Je pochopitelné, že v úvodu do christologie se můžeme pouze dotknout základních otázek spojených s touto poměrně rozsáhlou problematikou. Uvážíme-li navíc, že v novozákoních spisech je Ježíš označován zhruba padesáti tituly[3], můžeme se věnovat pouze těm klíčovým. Zpravidla platí, že čím je novozákonní spis redakčně mladší, tím květnatější je také škála užitých označení Ježíše Krista. To si lze ověřit například srovnáním některého z protopavlovskych listů a Janova evangelia.

a) Prorok

            Existují výroky, v nichž Ježíš sebe sama označuje jako proroka (srov. 1: Mk 6,4; Mt 13,57; Lk 4,24; Jn 4,44; 2: Lk 13,33-34). Zejména první výrok se jeví jako typicky ježíšovský. Rovněž Ježíšovi současníci na něj pohlíželi jako na proroka (srov. např. Mk 8,28 par.; Mk 6,15 par.; Mt 21,11.46; Lk 7,16; Jn 4,19; 6,14; 7,40; 9,17).

                        „Z fenomenologického hlediska musela Ježíšova osobnost působit velice bohatým a komplexním dojmem. Jestliže však máme vše vyjádřit souhrnným způsobem, je třeba říci, že se musel druhým jevit jako ten, kdo má charakteristické rysy proroka. ... Prorok je v zásadě ten, kdo před dalšími osobami hovoří otevřeně na místě někoho Jiného, jehož je reprezentant a vyslanec, ...[4]."

            Z toho, co již víme, můžeme vyvodit: že v Ježíši skutečně vyvrcholila prorocká spasitelská mediace; že označení >>prorok<< koresponduje jak s Ježíšovou úlohou definitivního zjevitele, tak s jeho působením, v němž rozpoznáváme rysy tajemné postavy deuteroizaiášovského Služebníka Hospodinova[5].

b) Syn člověka

            S tímto označením se setkáme v evangeliích celkem dvaaosmdesátkrát, z toho u Jana třináctkrát. Neexistuje žádný Ježíšův výrok typu >>já jsem Syn člověka<<, ani učedníci nikdy neřeknou >>ty jsi Syn člověka<<. V ostatních knihách se titul vyskytuje pouze třikrát (srov. Sk 7,56; Zj 1,13; 14,14)[6].           Někteří autoři vyslovili domněnku, že Ježíš výrazem >>Syn člověka<< poukazoval ne na sebe, ale na jiného budoucího prostředníka spásy[7]. Toto mínění však neobstojí, protože existují paralelní místa, kde je výraz nahrazen označením Ježíše v první osobě (srov. např. Mk 8,27 - Mt 16,13; Lk 12,8 - Mt 10,32). Titul bývá velmi často užit takovým způsobem, že nahrazuje označení >>já<< toho, kdo hovoří (srov. Mt 16,13; Jn 5,27). Exegeté rozlišují tři skupiny výroků o Synu člověka: První se vztahuje k pozemskému životu a moci Syna člověka[8], druhý k jeho utrpení[9], třetí k jeho slávě[10]. Daný titul má tedy rozhodně nemalou christologickou hodnotu[11], vždyť se jedná o tak zvanou >>Ježíšovu christologii<<, tedy o to, jak o sobě samém smýšlel Galilejský. Ježíš pro sebe zvolil toto označení zřejmě proto, aby se distancoval od politicko-triumfalistického mesianismu lidových představ. Naznačil tím dále jak lidsky tragickou stránku svého poslání, tak zřejmě i svoje budoucí oslavení. Skutečnost, že prvotní církev nikdy nevyznávala svoji víru formou >>Ježíš je Syn člověka<<, spolu s uchováním Ježíšových výroků o Synu člověka v evangeliích představuje určitý argument ve prospěch jejich historické věrohodnosti.

c) Kristus - Mesiáš - Pomazaný

            Jedná se o nejčastější titul, s nímž se v Novém zákoně setkáme celkem v 535 případech, z toho v souboru pavlovských listů téměř 400 krát[12]. Je evidentní, že tento titul měl velmi silnou vazbu na davidovsko-královský typ mesianismu a v poněkud menší míře i na kněžskou linii mesiánských očekávání. Je proto úzce spjat s označením >>syn Davidův<< (srov. Mt 20,30.31par.; 22,41-46 par.) a >>král<< (srov. Mk 15,26 par.; Jn 19,19), ale také s označením >>syn Boží<<, protože například na základě žalmu 110,1 tak mohl být označován král. Již na tomto místě můžeme říci, že titul je výrazně funkcionální, má tedy velmi silné soteriologické pozadí, vždyť úlohou krále bylo osvobozovat a chránit Izraele. Zejména před Velikonocemi však v myslích Ježíšových učedníků a posluchačů implikoval představu politického a triumfalistického mesianismu.

            Sám Ježíš nikdy výslovně neřekne >>Já jsem Mesiáš<<, neřekne však také nikdy, že Mesiášem není. Určitou výjimku v tomto ohledu představuje Jn 4,25-26 a zejména přitakání při výslechu před veleknezem podle Mk 14,61-2par. Nicméně platí, že ve všech čtyřech evangeliích Ježíš sám nikdy tento výraz nevysloví[13]. Když uvedeným titulem označují Ježíše jiní, galilejský Mistr to přijímá, ale vždy s určitou výhradou vůči představám, jež v mysli jeho současníků tento titul evokoval (srov. např. Mk 14,61-2par.; Mk 15,2n.par.; Mk 8,27n. par.)[14].

            To, že se Ježíš v průběhu svého veřejného působení neprohlásil za Mesiáše, je vzhledem k mesiášským nadějím jeho současníků zcela pochopitelné[15]. Ježíšovi není nic vzdálenější, než pojímat svoje poslání ve smyslu mocenského triumfalismu, protože jeho mesianismus nachází nejvlastnější předobraz v deiteroizaiášovském Služebníku JHWH (srov. např. Mk 10,45). V tomto Ježíšově postoji se navíc odráží jeho vědomí o přesahu svého vlastního poslání nad těmito představami, o přesahu vlastní osobní identity vzhledem k >>synu Davidovu<< (srov. Mt 22,41-46 par.). Vysvětlovat mesiášské tajemství[16] >>pedagogickými<< důvody jistě není nesprávné, ale jeví se nám jako nedostačující[17]. Již jsme hovořili o přesahu tajemství Ježíše Krista nad každým jeho slovním vyjádřením, nad každou sebepropracovanější christologií. Z toho vyplývá, že sám Nazaretský musel zakoušet určité těžkosti, když měl lidským jazykem přesně vyjádřit tajemství vlastní identity[18]. Přesné mluvení o Bohu je vždy velkým problémem, po via affirmationis musí následovat via negationis, zjevení je provázeno zahalením, jež pomine až v eschatologické plnosti. Kde nestačí lidská slova, tam je však možno nechat >>hovořit<< události, vlastní postoje, svůj synovský vztah k Otci a především svůj životní příběh. Z určitého hlediska proto ani sám Ježíš nemohl slovními vyjádřeními předjímat plné projevení tajemství vlastní identity před Velikonocemi, před >>průlomem<< eschatologické záře vzkříšení do našeho času. Jaký div, že Ten, který je Synem Jsoucího se nezjevuje primárně prostřednictvím slovního sebepředstavení, nýbrž svým bytím[19]. Nezbývá než uzavřít, že způsob, jakým se předvelikonoční Ježíš projevoval, plně odpovídá jeho božské osobní identitě a jeho jedinečnému vztahu k Otci[20].

            Známky tohoto mesiášského tajemství se projevují u všech synoptiků, ale nejznatelněji u Marka[21]. Velice důležité je Ježíšovo prohlášení před veleknězem (srov. Mk 14,61-62; Mt 26,64; Lk 23,67-69). Nyní galilejský Mistr stojí lidsky bezmocný na konci svého putování a otevřené vyznání mesiášské identity nemůže vést k nesprávnému chápání jeho úlohy a typu mesianismu, který svým životem realizuje[22]. V Ježíšově pojímání tohoto titulu se proto zřetelně odráží přesah nad Starým zákonem a nad dobovými mesiášskými očekáváními[23]. Jestliže ihned po Velikonocích prvotní komunita zcela spontánně vyznává Ježíše jako Krista (srov. např. Sk 2,36), pak ji k tomu opravňuje samo Ježíšovo chování[24]. V této souvislosti je důležitá i skutečnost, že nápis na kříži hovořil o galilejském Mistru jako o židovském králi (srov. Mk 15,36par.; Jn 19,19), což byl i důvod jeho odsouzení[25].

                        C. V. Pospíšil OFM