Říský, Bernard OFM

9. Plavecké Podhradie – stěhování

                                               Boleráz, Boleráz, zelený Boleráz.

                                               Nechoď, šuhaj, ďalej,

                                               len tu nocuj u nás.

Návrat z nemocnice přinesl mnohé změny.

Poručík Sádovský byl odvolán a nahrazen poručíkem Brenkusem. Tím se změnila atmosféra v rotě, stala se lidštější. Ověřili jsme si důležitost toho, že člověk vyzařuje do svého okolí. S otcem Amandem jsme šli hned za doktorem – žádat o zdravotní dovolenku. Nepochodili jsme. U roty panoval čilý ruch, mnoho kamarádů odjíždělo na opušťák, na svatodušní svátky. Poradili nám, abychom si taky dali žádost o propustku, že starý podepisuje všechno. Poslechli jsme, a dovolenka byla. Hned jsme vypadli z kasáren na nádraží – jeden nikdy neví…

A bylo to moudré. Sotva jsme došli na nádraží, přišel telegram: Stěhování! Velitel si zavolal zbylé mužstvo a ptal se, má-li zavolat dovolenkáře zpět. Bráškové se zaručili, že vše přestěhují sami – nikomu se nic neztratí – a tak dovolenka byla zachráněná. Jen někteří dostali telegram: Přesun – jeďte do Plaveckého Podhradí!  Jen vojenské tajemství dostalo ránu. Někteří využili zmatku a jeli do Podhradí přes Podbořany, Plzeň a známé. Trousili se pak několik dní – ale i tak byli v kasárnách vlídně přijati.

Když jsem dorazil domů, rodiče mě uvítali: „My věděli, že přijedeš, říkala to Jana Krupičková, je přece 13. květen, Panny Marie Fatimské.“ Jana byla boleslavská terciářka, žena charismatické víry a modlitby. Seznámil jsem se s ní, když jsem si přijel pro housle. Rodiče mě k ní poslali, že byla nemocná. Táta mě k ní dovedl – nechtělo se mi tam – a ona mě hned uvítala: „Já věděla, že přijdete, je první sobota a já potřebuju svátosti!“ (Zemřela v r. 1990 po návštěvě Svatého otce u nás, ve věku 80 let.) A tak jsem strávil dovolenou v atmosféře víry, že Pán všechno režíruje – a že na Pannu Marii je spolehnutí.

V Plaveckém Podhradí jsme byli ubytováni na „majíru“, asi kilometr za vesnicí a přímo pod Plaveckým hradem. Ubytování bylo pěkné, jen nás zarazil strop – plný komárů. Byli to zřejmě neškodní samečkové, přijímající jen rostlinnou stravu. Vycházeli jsme s nimi pokojně.

Při první příležitosti jsem se hlásil ke kontrole v nemocnici, protože i příležitosti jsou Božím darem.

Měsíc uběhl rychle, bylo krásné počasí, a tak jsem se vypravil znovu do Bratislavy. Situace sice nebyla tak jasná, protože starý se měl vrátit druhý den z dovolené, ale nakonec mi taky to D – neschopen – podepsal a já jsem se vrátil do Podhradí do lomu a čekal na vyřízení, které nakonec 30. srpna došlo.

Když jsem byl pak v Praze volán k přezkumu, lékařské konsilium se usmívalo nad prázdným chorobopisem, dole označeným D – neschopen. Ale dostal jsem rok odklad – což v mém případě znamenalo definitivní rozchod s vojnou. Nastoupil jsem totiž do jiného „vychovávacího zařízení“. A tak mi Pán dal půl roku k nabrání sil a potěšení se s rodiči.

(pokračování)

Bernard Říský OFM