Mlčoch, Lubomír OFS

Dostal jsem pozvání do Říma-Frascati: v ještě ne zcela dokončeném Centru Jana XXIII. se na začátku září konala výroční konference Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení. Pracovní téma konference: Globalizace, její příčiny a důsledky. Laskavostí pořadatelů nám bylo umožněno, abychom do Říma mohli jet společně se ženou. Pocit sdílené solidarity nás vedl k tomu, že na nákladech cesty jsme se již podíleli: vždyť konference se zúčastnili i delegáti z Indie, Brazílie a Ruska, zemí daleko chudších a potřebnějších. „Všechny cesty vedou do Říma,“ ale ta naše nemohla nevést přes Assisi. Necelý den je pro poutníka žalostně málo, turista v amerikanizovaném světě si na trase 1400 km nemůže více času dovolit, z pracovní cesty pak by šlo vůbec o  „zběhnutí“: na fakultě jsem si tedy vzal raději dovolenou. Pokus u skloubení tří aspektů se ukázal jako obtížný, dostavila se únava, fyzická i duševní. Osobní prožitek mne pak vedl k úvaze, kterou si dovoluji nabídnout čtenářům POUTNÍKA, časopisu přátel sv. Františka. Tedy jak je to s naším poutnictvím v dnešní uspěchané době?

    Jednu noc jsme v Assisi strávili v dependenci levného hotelu (levného pro bratry a sestry ze Západu). Jak Arnoštka objevila, při hlubokém vyklonění se z okénka bylo možno vidět přímo na baziliku sv. Františka a k noclehu patřila snídaně v „baru sv.Františka“. Cappucino a rohlík jsme zde mohli pojídat již před samotným průčelím baziliky. V davech poutníků, turistů a zvědavců proudících bazilikou bylo více hluku než by člověk čekal. Nebylo snadné zjistit, kde se  mše svatá v určenou hodinu bude vlastně konat. Tak se stalo, že do kaple sv. Kateřiny jsem již přišel chvíli opožděně: úkon kajícnosti jsem však prožil u hrobu Františkova, a tak jsem našel ospravedlnění pro svůj pozdní příchod na setkání s Bohem. Leč účast na bohoslužbě mi nepřinesla mnoho úlevy, převažovala únava a stísněnost pocitu, že jsem si všechno představoval jinak… Hledal jsem větší klid, a tak mne kroky s růžencem v ruce vedly do uliček mimo hlavní turistické trasy. Hlavní ulice sv. Františka vedoucí k bazilice je natolik přeplněna obchody s nejrůznějšími dobrotami a lákadly pro oči, že poutník by si ji mohl zvolit pouze jako jakéhosi „bobříka“ odříkání - naštěstí našinec je chráněn cenami a stavem své peněženky před každým pokušením…

    Nuže, jen po pár desítkách metrů jsem se ocitnul před románským kostelíkem sv. Markéty. Kostelík byl zavřen, ale podle nápisu na zdi byl postaven ve stejné době jako bazilika sv.Františka (na niž bylo od něj vidět), a po staletí v něm slouží otcové a bratři kapucíni. Na střechu jsem mohl dosáhnout, tak byl kostelík malý. Vděčně jsem pohladil ty staré zdi a vzpomenul na patronku sv. Markétu, vždyť u jejího oltáře jsem byl v Troubkách pokřtěn, a kromě toho - do Assisi jsme s Arnoštkou vstupovali s krajíci chleba se sádlem a škvarky, které jsem dostal naposled od sestřičky v mém rodném domě, právě o „hodech“, pouti ke sv. Markétě. Jen o pár metrů dál další malý kostelík, tentokrát se dveřmi vlídně pootevřenými, byl zasvěcen Dítěti Ježíši. Právě zde začínala mše svatá: přicházel kněz-kapucín, obec věřících tvořily dvě řeholní sestry z přilehlého kláštera (sv. Andrea je mi k mé lítosti docela neznámá), a dva mladíci. A já, pln rozpaků co činit. Najednou jsem cítil, že tady je to pravé Assisi, které jsem hledal, vnitřní pokoj a usebranost, pokora před dítětem Ježíšem. Bambini Ježíš ležel před oltářem vyřezán ze dřeva naivním umělcem s láskou a vděčností… Na straně druhé, dvě mše svaté během dvou hodin jsem si nemohl dovolit, přišel bych později „domů“, než jsem ženě slíbil. S těžkým srdcem jsem zde vykonal úkon kajícnosti zameškaný v bazilice sv. Františka a potichu opustil kostelík. úzkou středověkou uličkou, kde kromě několika domácích obyvatel nebylo po turistech ani vidu ani slechu, jsem při dokončení modlitby sv. růžence dospěl před naši ubytovnu. Neměl jsem klíče od vchodu, a tak jsem jen poodstoupil před náš dočasný domov s tím, že počkám. Skutečně baziliku sv. Františka bylo odsud docela dobře vidět, ale to už se otevírá okenička v druhém patře a vidím Arnoštku, jak mi mává z okna. Jakýsi paprsek věčnosti byl v tom okamžiku, a pocit vděčnosti, že jsme do Assisi nejeli přece jen nadarmo.     

     Dodatečně se mi začala vkrádat myšlenka, kdo asi byli ti dva mladíci, kteří se přišli do kostelíka  poklonit Dítěti Ježíši. Co když svatý František vzal bratra Rufina a opustil svou vlastní baziliku, aby se uchýlil k Tomu, jehož tak miloval a obdivoval, a který se mu začal ztrácet v davech na místě tak proslulém (a proto tak přeplněném)?

     V Assisi je stále ještě vidět následky zemětřesení. V bazilice sv. Františka je připomínají již jen chybějící fresky na několika místech, bazilika sv. Kláry je však ještě v rekonstrukci. Člověk si nemůže neklást otázku: když Bůh dopustil zemětřesení i zde, nemělo by to být pro nás důvodem k zamyšlení? Co by nám k tomu řekli ti svatí, k nimž se chceme hlásit, bratr František a sestra Klára, ti duchovní milenci v Bohu? Jak by František hodnotil postavení velkého chrámu nad svým milovaným kostelíkem Panny Marie Andělské? Trochu se lekám, zda my lidé hříšní jsme již po staletí nedbali na rady a varování našeho otce Františka, že jsme mu nebyli dost věrni, a že jsme si místo toho našli jakousi „obezličku“ pro uklidnění svědomí, když jsme Františkovi stavěli chrámy, s jejichž velikostí, velkolepostí, ba pompou, by on sám nebyl souhlasil. A František přitom - jakoby nás všechny dobře znal, ještě ve své „Závěti bratřím“ přece přísně nařizoval pod poslušností, abychom k jeho slovům nepřidávali žádných relativizujících poznámek, abychom si snad nevykládali po svém  jeho slova. A v „Závěti sestrám“ nabádá: „Velmi se střezte, abyste se učením ani něčí radou neuchýlily nižádným způsobem od chudoby navěky.“ 

     Právě jsme se vrátili z pouti k Panně Marii na Hrádku u Vlašimi. Kostelík rozměrů Františkova gusta i půvabu, zasvěcený „děvečce nejvyššího krále, Otce nebeského, matce nejsvětějšího Pána našeho Jezu Krista, a nevěstě Ducha svatého“. Milá středověká madona s Dítětem Ježíšem. Starý obraz Stigmatizace sv.Františka, který zatoužil zažít alespoň něco z utrpení a pocítit něco z lásky svého - a našeho - Pána. Na poutní slavnost ke sv. Františkovi se chystáme my sekulární františkáni z Prahy-Jihu do Krče, Na habrovku, do malého dřevěného kostelíka, postaveného před šedesáti lety jako „provizorium“. František by se sem určitě rád vypravil, cítil by se tady dobře. A my s ním. My poutníci v dnešním globalizovaném světě, který tak zkrátil vzdálenosti, asi ani v budoucnu úplně neodoláme pokušení k poutím na slavná a vyhlášená místa. Vězme však, že s Bohem se můžeme setkat mnohdy spíše mimo hlavní „poutní tahy“. On totiž vstupuje do komůrky našeho srdce v podobě vánku, málokdy pak s  poutnickými a turistickými davy.  

Lubomír Mlčoch OFS