Holota, Benedikt OFM
(Z rozhovorů s Otcem Janem Ev. Urbanem OFM)
Je asi málo duší, které neokusily trpké chvíle prázdnoty ve víře, kdy přestáváme prožívat víru jako setkání s Pánem. Říkáme sice: „Já věřím,“ ale zároveň si musíme přiznat: „Já to ale necítím, že věřím.“ Žádný „zbožný pocit věření“.
Je to tragická zkušenost věřícího člověka, že ve svém životě víry prožívá také nepřítomnost Boha. Když přijde taková chvíle, je to zlé…
Krizí víry nebyli ušetřeni ani velcí svatí, jako byl náš svatý Otec František, sv. Vincenc z Pauly, sv. Terezička, konvertité, jako byl například A. Gemelli, ani velcí teologové, jako byl R. Guardini, K. Rahner a jiní. Nejsme toho ušetřeni ani my. Neměli bychom si to zastírat.
Spíše jsou průvodním jevem víry živé. Nejsou však pravidlem. Kdo nemá potíže ve víře, nemusí si nutně myslet, že je jeho víra „zkamenělá“ nebo „mimořádná“. Spíše ať děkuje Pánu za pohodu v osobním duchovním životě, kterou mu Pán dopřává. Ať má starost, aby jeho víra nebyla pouze pojmová, nýbrž stále více zkušenostní. Ať za víru děkuje a prosí o její vzrůst směrem ke Kristu.
1. Je-li krize víry seslaná Pánem jako zkouška, pak bezdůvodně začne a bezdůvodně skončí. Dostatečnou příčinou je samo Boží vedení duše.
2. Nejčastější příčinou krizové víry jsou hříchy, přilnutí k něčemu hříšnému. Když se člověk do něčeho zamotá, trápí ho to a sužuje, chce mít pokoj. Jenže pokoj nehledá v tom, že se zřekne hříchu, ale začne zpochybňovat věci víry, které mu berou klid. Potřebuje, aby nebylo pravda, do říká víra, protože mu to překáží v jeho hříšném vztahu. Potřebuje, aby nebylo pravda:
- že Bůh je nejvýš spravedlivý, který dobro odměňuje a zlo trestá,
- že žádný nečistý ani chamtivec, to je modloslužebník, nemá podílu v království Kristově (Ef 5,5),
- že kdo klade na první místo něco jiného než Krista, nemůže být jeho učedníkem (Lk 14,26),
- že kdo jí z tohoto chleba a pije z toho kalicha nehodně, odsouzení sobě jí a pije (1 Kor 11,27) atd.
Pro svoje přilnutí ke hříchu potřebuje, aby to nebyla pravda. A tak se jde až tak daleko, že
se začne sahat i na božství Krista Pána. A to už jsme v gnózi a v moderním arianismu. Tak
se na hříchu ztrácí víra.
3. Mocnou příčinou ke vzniku krize víry je zanedbávání modlitby, duchovní četby a
sebekázně. Vede to ke ztrátě trvalé usebranosti, pokud jsme se k ní propracovali, a ovlivňuje to kvalitu vědomí Boha.
4. Také úroveň pojetí křesťanství a františkánství působí krizi:
- Když někdo nosí v sobě věci víry jako pouhou nauku a tak o tom také mluví.
- Když má své křesťanství a františkánství jaksi „vedle sebe“ a nevrostl do něho kořeny své osobní existence. To může být příčinou krize víry.
5. Také ztráta smyslu pro nadpřirozeno a posvátno, která nastala pro přílišné přilnutí k
hmotným věcem, může vyvolat krizi víry. O některých křesťanech a františkánech se dá říci, že jsou v jakési trvalé krizi víry, protože ztratili smysl pro hodnoty přirozené, a cítění pro nadpřirozeno nenabyli. Jsou to „krizoví křesťané“. Nestačili si udělat jasno o tom, co je skutečnější:
- elektromagnetická vlna – nebo myšlenka?
- fyzická síla – nebo láska?
- vesmír – nebo Bůh, který jej stvořil?
Nepohrdejme jimi. Často k nim patříme, protože sami leckdy převracíme řád hodnot.
Jak přežít krizi víry?
Jako není přímého léku proti některým nemocem, tak není ani přímého léku proti krizi víry. Možné je jen posilování.
Krizi víry přežíváme důvěrou. Kde ji ale vzít? Když je prázdná víra, není ani důvěry. Čím tedy nabýt vnitřní převahy nad palčivou prázdnotou? A přece je to důvěra, kterou se přežívá poušť víry. Důvěra úsilná, která tu je a přetrvává holou vůlí.
Temnoty ve víře jsou někdy pro duši tolik, jako by dostala vytržení a zážitky. Pustota je také způsob Božího působení v duši. Je trpčí, ale to se přijímá, trpí a vytrvává se v čekání na Boha. Bůh tříbí naši věrnost vyprahlostmi, neútěchou, zklamáními, aby nám mohl dát víc. Nesnažme se jednat proti tomu. Ne úporné hledání útěchy. Ne proti domnělé „nevěře“ bojovat. Na Pána je třeba čekat v důvěře, která přetrvává holou vůlí, a ne mu chodit naproti. To by se mohl člověk s Pánem i minout.
Je málo těch, kdo to vydrží. Může to trvat i léta.
Víra je těžká. Je totiž rozdíl mezi vnímáním skutečnosti rozumem a mezi viděním víry. Víra je nepředstavová, neromantická, nedivadelní, čím dál méně chutná… To je ale teprve ta udržená reálnost – pravdivost víry. Ne jenom myšlenka. Po létech života víry si už myslíš, že je to ono – ale stále přicházíš k novým objevům, stále syrovějším, podle nějakého zákona milosti…
Vůlí přežívající důvěra může mít podobu bezeslovného vystavení duše působení Boží milosrdné lásce. Nechat na sebe působit zdroj víry. Tím zdrojem je Pán. Může se říci, že víra má dvě tváře, jako mince: na každé straně je něco jiného, a přece je to stejná věc. Jedna tvář víry má takovou podobu, že je třeba držet se Pána Boha zuby nehty. To je rub víry. Druhá tvář víry je taková, že nás Pán sám přitahuje, sám se našemu srdci připomíná, ba přímo se vnucuje. To je líc skutečnosti, které říkáme víra.
Aby naše víra byla stále zralejší, je třeba ji napřestajně sytit modlitbou, pokorou, trpělivostí, čistotou, chudobou, poslušností, aby stále více přecházela v lásku.
Věřit znamená spoléhat na Kristovu lásku a moc.
Pane, dej sílu jistoty mé víře v tvoji lásku!
Benedikt Holota OFM