Pechatý, Jaroslav Josef OFS

V minulém dopise jsem psal, jak jsme se ocitli před buddhistickým chrámem v ulici, kde jsme byli v Bangkoku ubytováni. Tento chrám je vlastně několik budov a na jedné z nich byl nápis „Ležící Buddha“. Vyzuli jsme si sandály a vstoupili dovnitř. Na jakémsi lůžku ležel před námi Buddha na pravém boku a nápis na stěně nám vysvětlil, že v této pozici Buddha trávil v noci přesně 45 minut. Tento Buddha však vypadal jinak než ten, kterého často vídáme před čínskými restauracemi. Tenhle je vážný a štíhlý, onen zase silný a rozesmátý. Thajský Buddha má dlouhé uši jako sochy na Velikonočním ostrově, vlasy vyčesané do špičky na způsob staré pruské helmy a zdraví nás lehce zdviženou rukou.

Uvědomili jsme si, že jsme v jiném kulturním světě. (Později jsme také viděli obrazy Ježíše Krista. Ani jednou na kříži! Rozesmátý mladík semitského typu s pečlivě zastřiženým plnovousem a dlouhými vlnitými vlasy a elegantním pláštěm ležérně přehozeným přes ramena. Jakoby se smál na své přátele při svatebním veselí v Káni Galilejské. Jenom v rohu obrazu se nenápadně krčil malý kříž. Překvapilo nás to, ale neurazilo.)

V jedné budově jsme spatřili dvě dámy klečící po našem způsobu a mnich jim dával „asperges“. Malé košťátko namáčel ve váze s vodou a kropil jím dámám hlavu. Když skončil, vlídně nám pokynul, abychom vstoupili dovnitř. Posadil se na malé pódium typickým způsobem, to je přímo na podlahu na překřížené nohy. Nám přinesla jeho asistentka čtyři židle. Dal se s nám s viditelnou sympatií do debaty. Mluvil velmi dobře anglicky (jeho rodina pocházela z Indie) a vyptával se nás na všechno možné. Na stolku před ním jsme uviděli pod skleněnou deskou mezi vizitkami z celého světa jeho fotografii s Matkou Terezou. „Ano, byli jsme tak trochu krajany,“ objasnil nám, když bystře zachytil náš tázavý pohled. „Předával jsem jí tehdy 5 000 dolarů,“ pokračoval věcně, „považoval jsem si to za čest a privilegium.“ Na jeho obličeji bylo vidět, že to myslel vážně. Naše západní mentalita to nemohla strávit. Ne že bychom nebyli schopni velkodušných darů, ale považovat to za výsadu? To snad ne! Zvláště když jsme věděli, že 5 000 dolarů je ve zdejších poměrech nesmírně velká suma. „Zkrátka jsme v jiném světě,“ pomysleli jsme si. Potom jsme ještě mnicha požádali o povolení se s ním vyfotografovat. S úsměvem svolil.

Poděkovali jsme za přátelské přivítání, nazuli sandály a vstoupili do již oživlé ulice Chareonkrung. Tam nás očekával již jiný, sekulární buddhismus.

„Naše“ ulice Chareonkrung končí na jedné straně u starého přístavu řeky Chao Phraya, na druhé straně ústí v nepravidelné náměstí, kterému dominuje všudypřítomný Mac Donald. Vedle něho se stydlivě krčí Kentucky Fried Chicken (nevím, zda jsou i u vás) a řada větších obchodních domů. Všude jsou malé stánky a typicky thajskými delikatesami. Obrátili jsme se zády k Mac Donaldu a pomalu a bezcílně jsme se loudali jako praví turisti, kteří nemají co dělat. Po malé chvíli nás oslovil elegantně oblečený člověk, který se nás dobrou angličtinou zeptal, zda nám nemůže nějak pomoci. Představil se nám jako místní zubař – zřejmě neobyčejně zručný, poněvadž mu na pravé ruce chyběl palec, což je u dentistů neobvyklé. Řekl nám, že čeká na svou ženu, se kterou chce podniknout velké nákupy, poněvadž očekávají katastrofální zvýšení cen – samozřejmě zítra. Pokud jde o nás, turisty z Havaje, doporučoval by nám vyměnit všechny peníze, neboť kurs zdejší měny (bath) se zítra nesmírně změní a americký dolar ztratí cca 30 % své hodnoty. Pokud chceme něco nakoupit, je nejvyšší čas. Zatím co nás ujišťoval, že není jedním z takzvaných „touts“, kteří doporučují lehkověrným turistům problematické obchody a dostávají za to provizi, objevil se vedle nás malý „tuk-tuk“ taxi. Náš „zubař“  s ním promluvil a nám sdělil, že tuk-tuk nás zaveze, kam budeme chtít, za velmi přijatelnou cenu. Souhlasili jsme a nacpali se do malého taxíku. Náš „stomatolog“ sepjal ruce, hluboce se uklonil a zmizel – zřejmě musel hledat svou ženu, která nepřicházela.

Byli jsme tedy „oběťmi“ běžného triku popisovaného ve všech bedekrech, cestovních průvodcích a místních novinách. Tito „touts“ jsou líčeni v nejčernějších barvách, ale musím se jich zastat. Jejich historky jsou sice trochu přitažené za vlasy, ale nejsou tak zcela vymyšlené. Kupříkladu v dubnu je čas pro placení daní a ceny se někdy zvyšují, vláda skutečně zavedla prodejní daň, která se ovšem turistům refunduje, a pohyb některých kursů je běžnou záležitostí. Vedle jistého logického jádra mají tyto zkazky určitý orientální kolorit, jsou vyprávěny přitažlivě a slušně. Kromě toho jsou střiženy jednoznačně na americké turisty. Když takový „tout“ vidí, že narazil na skeptický evropský protějšek, začne mluvit otevřeně a dá se od něho získat řada cenných informací. Jak říkám – „touts“ prostě patří k Bangkonku a není třeba se jich obávat.

Náš tuk-tuk (je to původně motocykl přebudovaný na jakousi motorovou rikšu) se nás zeptal, kam chceme jet. Když jsme řekli, že to necháme na něm, sepjal ruce, uklonil se a dodal, že mu to pomůže k lacinějšímu benzinu. Prudce se rozjel a za 10-14 minut prudce zabrzdil před elegantním klenotnictvím chráněným dvěma pozlacenými lvy. Nestačili jsme se ani rozhlédnout a už majitel s celou rodinou, přesněji řečeno s celým rodem, nás zval veleuctivě dovnitř. Theresa měla za úkol nakoupit „něco“ pro své nadřízené kolegyně. Taková přání je nejlépe respektovat a co nejrychleji vyplnit a potom se už na to nemusí myslet. Rodina klenotníka nás zahrnula úklonami, úsměvy, nápoji a vodopádem informací. Nakonec Theresa koupila pro svou kolegyni tři krásné smaragdy, Darleen pro své dcery dva náhrdelníky, Edmond a já jsme vypili čtyři sklenice chladivé limonády a to bylo všechno.

Chtěli jsme ještě trochu poznat město, ale vlhké horko a únava po dvacetihodinovém cestování nás donutily vrátit se do hotelu a po lehké večeři se nám již začaly klížit oči, jenom Edmond ještě sledoval televizi, které je tady nesrovnatelně lepší než na Havaji: žádné brutální a nechutné scény, žádné únavné dlouhé reklamy.

Ranní přesun na letiště proběhl bez potíží. Náš první pohled na letišti patřil samozřejmě kursovnímu lístku, poněvadž jsme museli vyměnit peníze. Dolar neklesl, ale naopak šel nahoru. Náš „zubní lékaž“ tedy nesledoval bursu pozorně. Let do Chiangmai trval asi 30 minut, stačili jsme vypít dva šálky čaje a už jsme přistávali na dalším letišti.

O našem pobytu v Chiangmai napíšu příště.

                                                                                              J. J. Pechatý OFS