Houška, Petr Alk. OFM

Píše se a mluví o tom, co je předmětem lásky (Gemelli).

Člověk stvořený k Božímu obrazu je bytost vztahová. Během života navazujeme celou řadu vztahů, které obohacují naše poznání, náš citový život, ale v neposlední řadě – pokud tomu vytvoříme podmínky – i náš život duchovní. U příležitosti jubilejního roku 2000 jsme si znovu uvědomili, že pro život křesťana je typický fenomén putování. Člověk opouštějící svou sebestřednost se vydává na cestu, aby se setkával s jinými lidmi. Některá setkání zanechávají v duši hluboký, trvalý dojem.

K takovým setkáním – nejen podle mé osobní zkušenosti, ale podle svědectví mnohých dalších – patřilo i setkání s knězem a řeholníkem františkánského řádu Janem Evangelistou Urbanem, od jehož smrti uplyne 7. ledna 2001 deset let a 20. února se dovrší plných sto let od jeho narození.

Bylo mu téměř sedmdesát, když jsme se prvně setkali v Družinské kapli Kněžského domova v Ječné ulici v Praze, v srpnu 1970, v době, kdy ještě tak trochu doznívalo Pražské jaro a normalizace byla spíše v počátcích. Bylo to při duchovních cvičeních, které ještě tehdy směl veřejně dávat kněžím. Při obláčce za zavřenými dveřmi knihovny v dejvickém sídle Sester Apoštolátu sv. Františka 10. října téhož roku mě oblékl do svého hábitu, protože jiný nebyl po ruce. Ještě nějaký čas mohl působit veřejně a pak se opět tento dlouholetý vězeň komunistického režimu musel uchýlit do svého ústraní v Nespekách poblíž Benešova, odkud už jen jako soukromá osoba navštěvoval Dejvice. Avšak jeho apoštolská činnost zaměřující se spíše na individuální vedení duší byla tím hlubší. Pozdější pražský světící biskup a nynější biskup v Českých Budějovicích Dr. Antonín Liška CSsR rád vzpomíná, jak ze své fary v Poříčí nad Sázavou často navštěvoval otce Urbana.

Také já jsem často putovával do tohoto svatoprokopského Posázaví a používal duchovních služeb otce Urbana a obohacoval své duchovní zkušenosti rozhovorem s ním. S léty mu ubývalo sil, což bylo stále patrnější zvláště v druhé polovině osmdesátých let, kdy i delší hovor jej unavil. Byl však zahrnut láskyplnou péčí sester Apoštolátu, zvláště s. Františky a Cecilie, aniž bych chtěl zde opomenout jména dalších, protože nemám tak dokonalou paměť.

Má poslední cesta do Nespek byla závěrem roku 1990, na jeho svátek, kdy církev slaví sv. apoštola a evangelistu Jana. „Blažený učedník, jemuž byla zjevena skrytá nebeská tajemství,“ modlí se v ten den společenství věřících při liturgii. Sloužil jsem v přítomnosti oslavence mši sv. v domácí kapli, která už nemusela být kamuflována jako v letech totality, a podal jsem již těžce nemocnému, usazenému na pojízdném křesle, sv. přijímání pod obojí způsobou. Bylo to poslední setkání na tomto světě.

Při pohřební liturgii 15. ledna 1991 v chrámu Panny Marie Sněžné, k němuž vázal zemřelého letitý vztah, nazval jej tehdy už také těžce nemocný pražský světící biskup Jan Lebeda staroboleslavským poutníkem, jdoucím ve stopách sv. Jana Nepomuckého. To proto, že právě zde, blízko paládia české země, našel otec Jan svůj dočasný odpočinek mezi svými bratry a sestrami.

Při pohřbu bylo několik biskupů a mezi ni i tehdejší biskup v Českých Budějovicích a nynější pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk, který o devět let později, 8. listopadu 2000, zahájil diecézní proces beatifikace.

V čem je asi význam tohoto františkánského kněze, který vytušil duchovní i hmotnou nouzi pražské periferie odcizené Bohu a víře, stejně jako dovedl vyjít vstříc potřebám inteligence, která hledala vyšší hodnoty? Založením Apoštolátu sv. Františka vyhověl obojímu a předešel svou dobu, která teprve nesměle dozrávala k Druhému vatikánskému koncilu. Jeho dokumenty po návratu z vězení pečlivě studoval a žil jimi ve své pastorační praxi. Jeho láskou byl a vždy zůstal Apoštolát sv. Františka. Když kdysi na generální kapitule svého řádu jako českomoravský provinciál mluvil o tomto podujetí, daleko překročil stanovenou dobu vyměřenou diskusnímu příspěvku a po půl hodině pečlivého a zaujatého naslouchání byl vřele aplaudován.

Otec Jan byl svým založením mystik, a proto nikdy neulpěl na liteře. Byl mužem ducha. Specifickým pro něj, alespoň jak já jsem ho pochopil, bylo jeho vidění církve jako společenství otevřeného na všechny strany a na spásu, kterou chce Kristus, pokud je to možno, zasáhnout každého člověka.

Zemřel v naprosté věrnosti katolické víře a církvi, kterou miloval.

Autor ponechává konečné hodnocení této osobnosti církevní autoritě ve smyslu dekretů Urbana VIII.

                                                           Petr Alkantara Houška OFM

Křesťan žije také dnes v určitém prostředí, a tedy v jiných podmínkách než dříve. Jeho život je spoluvytvářen prostředím. Potřebuje tedy do příslušné míry také jiné tvary svého křesťanského života než jindy. Ale je nutné, aby se tato míra našla a aby se jí dbalo, jinak by křesťanský život zanikl nebo by v tom, kdo by nedbal těchto podmínek, živořil. …

Křesťan není svatý jen, ani především, sám o sobě, pro sebe – křesťan je plně svatý jen ve spojení a jednotě s lidstvem a s člověkem. Není plná svatost, která by byla izolována, plná svatost je společná. To znamená: je vždy zaměřena na okolí, je i pro jiné, žije podstatně i pro jiné, roste organicky spojena, v jednotě s lidstvem a s okolním člověkem.  Poznává se, že člověk, a zvlášť křesťan, má podle vůle Boží vztahy k bližnímu, a to podle současné situace. Tedy: křesťan má žít ve spojení se skutečným světem a nemůže se od něho oddělovat, třebaže ovšem na druhé straně se má od něho hluboce lišit. Tedy má být ve světě, ale nemá být „synem světa“.  … dokonalost křesťana je svatost, jak ji církev důrazně žádá od všech křesťanů, a patří do světa a musí žít, rozvíjet podle skutečných podmínek, a není pravá, nedbá-li se jich a řídí-li se jen dřívějšími vzory. Ostatně pravá svatost  málokdy žila bez ohledu na současnou dobu.

                                               Jan Ev. Urban: Vzrůst ke Kristu 1, str. 7 - 9