Proč za tebou, Františku?
Bini, Giacomo OFM
Nikdo nepochybuje o aktuálnosti a přitažlivé schopnosti evangelního poselství ztělesněného svatým Františkem před osmi stoletími. Opravdu, svědectví Chudičkého z Assisi přesahuje hranice jeho doby, jeho kultury; zdá se nemožným uzavřít je uvnitř jednoho náboženského vyznání a tím spíše ho vykládat jako „soukromé vlastnictví“ jeho následovníků. Jedná se o duchovní zkušenost se zcela zvláštní vnitřní silou a s půvabem, který nemůže být připsán nějakému historickému období nebo nějaké zvláštní skupině. Právě když se pokoušíme uzavřít jeho poselství do definic, když si myslíme, že jsme je vyjádřili a pochopili jednou provždy, jeho bohatství exploduje překvapivě novými obsahy a způsoby. To, že se přidávají po staletí četné řeholní rodiny a různé skupiny, které se odvolávají na toto charisma, a rozličné pokusy o „reformu“ františkánských řádů jsou zjevným znamením tohoto bohatství a neklidu.
Jedná se o poselství, o spiritualitu, která hájí svou svobodu, svou radost z žití. Zdá se, že nachází svůj domov, teprve když domov nemá.
Od té doby, co se František na assiském náměstí před biskupem a svými udivenými spoluobčany svlékl a vrátil všechno otci se slovy: „Od této chvíle mohu říkat svobodně: «Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ a již ne „můj otče Pietro Bernardone»“,on a jeho poselství už nesnesou žádné otroctví. Žádný oděv už mu nebude na jeho míru.
„Františku, proč za tebou jde celý svět, a zdá se, že každý tě chce vidět, slyšet, poslouchat? Františku, proč za tebou?“ (Kvítky, 10). Otázce bratra Massea by se dnes dostalo mnoho rozličných odpovědí: pro básnického ducha, pro lásku k přírodě a ke stvoření, pro upřímné přijetí údělu s nejchudšími, pro schopnost smiřovat a vnášet pokoj… Výčet by mohl pokračovat, ba každé století má svůj vlastní výčet s vlastními odpověďmi. Každá františkánská rodina či institut, které se zrodily během staletí v proudu dějin, se může hlásit a stanovit si svůj symbol, svůj „hábit“, svou strukturu, svůj úkol ve společnosti; ale běda tomu, kdo by viděl tato díla či jiné vnější formy jako definitivní uskutečnění františkánské spirituality! František opakuje každému: „Chci, aby se mi nemluvilo o žádné řeholi, ani svatého Benedikta, ani svatého Augustina, ani svatého Bernarda, ani o žádném jiném ideálu a způsobu života jiném než je ten, který mi milosrdně zjevil a svěřil Pán. Pán mi řekl, že chce, abych byl jako On bláznem na tomto světě…“ (Zrc. 68, viz 1 Kor 4,10).
„Evangelní zázrak“ jménem František se zrodil, když účinkem života založeného na obchodu a hromadění, na rytířském ideálu, který před ostatními určoval jeho podobu, se vytvořil obraz Krista chudého, obraz Boha, který se zjevuje v chudobě, v křehkosti, ve vyvlastnění, v nejradikálnějším darování sebe sama: „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ V této „nejistotě“ žité Synem Božím na této zemi nalezl světec z Assisi svou jistotu, opěrný bod, jasný horizont - tak úchvatný, tak jasný, že všechno kolem něj mění podobu a význam. Rodí se nové, hluboké, svobodné a osvobozující vztahy. Všechno se v něm posiluje: jeho stále nové intuice, jeho bezmezná citlivost, jeho symbolická fantasie, která se rok od roku stává stále odvážnější a důvěřivější. Vše je žito v prostotě a jednotě, vztaženo k určujícímu horizontu: „Teď mohu svobodně říkat: «Otče náš, jenž jsi na nebesích»“. Jeho chudoba znamená vytvářet v sobě prostor Duchu, který rozmnožuje tvořivé schopnosti pocházející od Boha a jedině od Něho.
Proč František stále ještě okouzluje a nenechává „odpočinout“ v pokoji? Protože navrací přímo k Dobré zvěsti, posílá zpět k přímému setkání s evangelním poselstvím a každého zve. „Nyní se týká tebe, tvého těla, tvého srdce, aby ses stal vtělením Evangelia dnes, s odvahou a bez váhání. Jsi v náručí Boha Otce: neboj se!“.
František okouzluje protože odhaluje a vyjadřuje všechny možnosti existující v nás, které však často nedokážeme uvolnit pro ústupky sobě samým, které nás dusí a tísní. Odevzdanost Bohu probudila ve Františkovi důvěru v sebe sama jako předmět nevyčerpatelných darů Božích, který má nekonečné možnosti svého vyjádření; zjevila mu radost radikálního vyvlastnění svobody pro Království; otevřela ho nevyčerpatelné plodnosti vztahů s lidmi a s celým stvořením a přeměnila ho v člověka dialogu, společenství a pokoje. Ale tato úplná odevzdanost, podobná odevzdanosti dítěte, které všechno očekává od rodičů, se získává denně nasloucháním Slovu, takřka bráněním Boha proti nám samotným a opakovaným procházením různých cest oproštění. „František – říká první životopisec – se zdál být člověkem z jiného světa“ (1Cel 36): ze světa lidštějšího, bratrštějšího, naplněného větší úctou a solidaritou; svět, po kterém všichni toužíme a o němž sníme. Mohl by to být svět třetího tisíciletí, jestliže pasivně nepodlehneme diktátu nekonečných podob modloslužby a sebestřednosti, které jsou nám vnucovány, ale přijmeme s obnoveným srdcem původní Boží plán v nás. Podstatné je znovu si osvojit s nadšením novost evangelního poselství přenesenou z Františkova počátečního okouzlení; dát tomuto obsahu nové, průhlednější, výmluvnější a výraznější formy; nalézt „nové měchy pro nové víno“. Aby se náš život stal poselstvím hodným Toho, v něhož jsme složili svou naději.
Na každého z nás, muže i ženu, se obrací ten veliký odkaz, který Chudičký pronáší v okamžiku smrti: „Já jsem učinil, co bylo na mně, kéž vás Kristus naučí, co je na vás“ (2 Cel 214).
František nám zanechal „nahý“ obsah, jako byl on na assiském náměstí, předal nám jasné poselství, abychom je ztělesnili a svědčili o něm.
„Proč za tebou, Františku?“ Když František procházel po cestách, všichni běželi za ním, protože cítili, že v něm je něco většího než on. Je na nás, abychom vrátili tomuto poselství čerstvost, konkrétnost a aktuálnost: nesmíme zklamat očekávání světa, ve kterém žijeme.
Z italštiny přeložil Dominik Valer OFM