Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Jednoho dne přišla Theresa domů a přinesla oficiální pozvání na křest malého Johna Roye. Jeho maminka, kolegyně Theresy, je „čistokrevná“ Američanka neboli „gringo“, a tatínek je „čistokrevný“ Mexičan, žijící se svou rodinou již dvě generace v San Antoniu. Na pozvánce nás trochu překvapila poznámka uvádějící míry oblečení pro malého Johna. Dovtípili jsme se, že se nám celkem otevřeně napovídá, jaké dary rodina očekává. Je to pro nás trochu nezvyklé, ale je to praktické. Přinesli jsme s sebou převážně zimní ošacení, protože příští zimu bude rodina trávit daleko od slunného Texasu, v zasněženém Coloradu.

Křest se konal v chrámu sv. Pavla, který jsme dlouho hledali a bohoslužbu jsme stihli jen tak tak. Ale již letmý pohled na informační letáček nám ukázal, že je to farnost velice živá, aktivní a různorodá.

Bohoslužba byla anglo-španělská a důstojná. Po jejím skončení se s námi loučil otec Dreunan s viditelným ulehčením anglicky a postupně jsme se začali přesunovat do domku oslavence. Cítili jsme se trochu nesví, protože žádný z nás neovládá španělštinu, ale naše obavy byly úplně zbytečné.

K domku oslavence jsme přijeli poněkud dříve než ostatní a začali jsme se rozhlížet. Vlastně nic výjimečného: hnědá tráva, dusivé horko – typický Texas. Ale na dveřích domku nás něco upoutalo: obrázek Panny Marie Quadalupské a nápis ve španělštině, který jsme rozluštili s pomocí sousedů: „Tento dům je výhradně katolický. Nepřijímáme a důrazně odmítáme jakoukoliv propagandu od protestantské nebo jiné sekty (!). Chvála Pánu, pozdraven buď Kristus Král.“ Ekumenické myšlení sem ještě zřejmě nezavítalo, a když, pak to tady zřejmě nemá lehké.

Interiér domku nevypadal vůbec americky, spíše jihoevropsky. Cítili jsme se tam velmi dobře. Jídlo bylo mexické a výborné, sedm druhů grilovaného masa a množství různých příloh. Každý si nabral co chtěl a kolik chtěl, jako například Edmond na této fotce. A žádné pivo nebo víno – což nás překvapilo.

Zatímco jsme jedli a debatovali – většinou o dětech a svorně jsme kritizovali školní výuku, „vpluli“ do bytu tři mariaci – to je typická mexická kapela, pochopitelně v mexických krojích, která hraje při všech možných příležitostech: svatbách, křtinách, rozvodech (!) apod. Nástroje jsou typické – kytary, housle, trubka, stejně jako melodie. Určitě je znáte, něco podobného kdysi hráli, pokud se nemýlím, „Kučerovci“. Z melodií jsem usoudil, že čeští muzikanti, kteří přišli do Mexika s Maxmiliánem, zanechali na mexických kapelách stopy svého působení.

Jídlo mizelo, děti začaly být netrpělivé, a to byl čas pro vyvrcholení odpoledne, pro tzv. Piňadu. Piňada je veliká loutka zhotovená z tvrdého papíru a naplněná většinou bonbony, sladkostmi, případně i drobnými mincemi. Je zavěšena na provaze, který se přehozen přes větev stromu.  Jedna osoba popotahuje provaz nahoru a dolů a druhá, která má zavázané oči, se snaží piňadu údery klackem rozbít. Když se jí to konečně podaří a piňada spadne na zem, seběhnou se děti a snaží se ukořistit co nejvíce bonbonů. Rozruch kolem toho je veliký.

Potom už následovalo obřadné loučení, při kterém každý dostal nějaký dárek. Náš Edmond dostal čistou shodou okolností na památku Bambino di Praga. Obrázek vám posílám – umožním mu tak návrat domů.

                                                                                              (pokračování)

                                                                                              J. P. Pechatý OFS