Egger, Gottfried OFM
Zatímco katolická církev ve Švýcarsku během „kulturního boje“ utrpěla těžké rány, právě v kantonu Aargau, kde radikální vláda zrušila různé kláštery, povolal Pán dvě ženy, které se staly řeholními zakladatelkami: Matku Bernardu Heimgartnerovou, zakladatelku Školských sester od sv. Kříže v Menzingen, a Matku Bernardu Bütlerovou, zakladatelku společenství Františkánských misijních sester od Marie Pomocné. Obě společenství patří k 3. regulovanému františkánskému řádu. Druhému z nich se budeme v tomto příspěvku věnovat.
Verena Bütlerová, jak zní její křestní jméno, spatřila světlo světa 28. května 1848 v Auw v kantonu Aargau jako čtvrtá z osmi dětí. Její otec byl sedlák a bednář. Verena prožila klidné a šťastné dětství a mládí. Po ukončení školy vstoupila do jednoho aktivního řádu. Tam se však necítila na svém místě a vrátila se zpět do otcovského domu.
Protože však v ní řeholní povolání trvalo, vstoupila pak na radu svého faráře do kláštera kapucínek Marie Pomocné v sanktgallenském Altstätten, a 4. října 1869, na svátek sv. Františka, složila sliby jako sestra Marie Bernarda od Nejsv. Srdce Mariina. Tím se rozhodla, třebaže ne jako klariska, vést rozjímavý život v duchu sv. Kláry. Její horlivost v duchovním životě byla tak velká a ryzí, že jí byl velmi brzy svěřen úřad magistry novicek. Už ve věku 32 let se stala představenou sesterského společenství, a zodpovědný úřad Matky představené pak plnila osm let. Prozíravě a s láskou k spolusestrám přivedla klášter k novému rozkvětu a tiché obnově. To snad byl i jeden z důvodů, že vstupovalo mnoho nových kandidátek.
Sr. M. Bernarda pomýšlela na založení filiálního kláštera v jižní Americe. Uskutečnění tohoto přání však dopadlo jinak než předvídala. Na prosby jednoho františkánského misionáře a biskupa z Portoviejo v Ekvádoru, kteří potřebovali misijní sestry pro jednu zanedbanou oblast, prohlásila Matka M. Bernarda ochotu jít i za tímto Božím voláním. Proto se rozhodla ještě s dalšími šesti spolusestrami jít jako misionářka do Jižní Ameriky. Dne 22. června 1888 nastoupily budoucí misionářky v Le Havre na parník. Dne 13. července přistála loď v Puerto Kabello, tehdy druhém největším přístavním městě Venezuely. Po mnoha dnech se dostaly do Colonu ve Střední Americe, a pak to šlo dále do Panamy, odtud do Manty, malého místa na pobřeží Ekvádoru. Poslední úsek cesty potom absolvovaly sestry na koních přes písečné pouště, stepi, rokle a lesy. Po této dobrodružné jízdě dorazily pionýrky ve dvě hodiny ráno do misijní stanice benediktinek v Roccaforte. Zde nalezly u sester láskyplné přijetí.
Prvním polem působnosti misionářek bylo Chone, městečko s asi 1300 obyvateli. Hned začaly ze stavbou prostého kláštera. Tak zde vznikla ne filiálka rozjímavého kláštera v Altstätten, ale s papežskou dispensí nové založení Františkánských misijních sester od Marie Pomocné. Práce začala ve velmi obtížných podmínkách a v krajní chudobě. Nové misijní společenství bylo také zastíněno případem úmrtí: sestra Otmara Haltmeierová podlehla ve věku 22 let úplavici a prudké horečce. To byla pro Matku M. Bernardu a ostatní sestry zvlášť tvrdá rána.
Sestry si brzy získaly důvěru domorodců. Ti přinášeli pro "madres" denně vejce, mléko, kávu, ovoce a drůbež. Ze všech stran se sbíhaly děti na vyučování náboženství. Přitom platila zásada věnovat se nemocným a vyobcovaným. Už roku 1892 dostala zakladatelka pozvání ze sousední Kolumbie, kde měly sestry převzít dívčí školu a dívčí ústav. Vysoko v Kordilierách v městě Tuquerres vytvořilo sedm sester nové založení ve velkém dvoupatrovém domě. I zde pokračoval chudý život z Chone. První představenou se tam stala Sr. Caritas Braderová z Kaltbrunnu.
úspěšné působení františkánek v Ekvádoru skončilo náhle. V roce 1895 vypukla v zemi revoluce, která donutila k útěku biskupa, kněze a nakonec i sestry. Revolucionáři neušetřili ani mateřinec v Chone. Sestry byly postaveny před volbu, buď zastavit vyučování náboženství, nebo opustit zemi. Rozhodly se pro druhé. V Kolumbii nalezly vyhnankyně brzo nové pole působnosti. Dne 2. srpna dorazily do biskupského sídla Cartageny, kde tak požehnaně působil sv. Petr Claver. Tamní biskup Msgre. Biffi dal misionářkám sv. Františka k dispozici někdejší ženský špitál, který se měl nyní stát novým mateřincem Františkánských sester od Marie Pomocné. Už v roce 1898 mohly v jednom křídle tohoto domu otevřít vyšší dívčí školu s internátem. Zde byl zřízen i noviciát sester. Matka M. Bernarda a její spolusestry se opět věnovaly především chudým a opuštěným a vykonávaly skutky milosrdenství v školách, při výchově mládeže, v péči o nemocné, vypomáhaly ve farnostech.
Matka představená rozesílala své sestry do vzdálených oblastí Jižní Ameriky, aby zakládaly nové stanice. Jedno těžiště bylo v oblasti Amazonky v Brazílii. Se všemi sestrami udržovala čilý písemný styk. Nesmí nás proto udivit, že se od ní zachovalo 2250 dopisů, které jsou cenným důkazem, že plně v duchu sv. Františka měla na mysli duchovní a tělesné blaho svých sester.
Již značně chorá složila horlivá misionářka v roce 1220 vedení kongregace do rukou mladší sestry. Dne 19. května 1924 zemřela tato neúnavná misionářka M. Bernarda v Cartageně. Od té doby jsou od jejího hrobu stále znovu hlášena vyslyšení modliteb. Mnoho lidí zde nachází útěchu a pomoc.
Matka M. Bernarda se stala vzorem pravé inkulturace svým heslem: „Mojí vůdčí hvězdou je evangelium.“ Lásku k církvi a misijního ducha odkázala jako charisma svým sestrám, které dnes působí v deseti zemích na třech kontinentech.
Dne 29. října 1995 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou spolu se Sr. M. Terezií Schererovou a Margitou Bays. Její památka se slaví v den jejího úmrtí 19. května.
Výroky Marie Bernardy Bütlerové:
„Láska je jako světlo, které stále musí růst.“
„Nestačí, když dobudete pokoj jen pro sebe, vyzařujte jej do svého okolí.“
„Ó my ubohé, malé, ale šťastné misionářky, bleskovou rychlostí se můžeme dostat modlitbou až na hranice země.“
„Milované sestry, Bůh je v škole, v nemocnici, na bráně, v návštěvní místnosti. Kdo je prostý, najde ho všude.“
„Dávejte hojně trpícím i z mála. Nebojte se, že zchudnete. Bůh vám za to požehná.“
„Lesy, louky, ovocné stromy a osetá pole byla pro mne vždy otevřenou obrázkovou knihou. Bůh mi byl svým stvořením učitelem.“
Gottfried Egger
Franziskanerinnen und Franziskaner
Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000
z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM