Jarolímek, Romuald OFMCap.

            Latinský text velice jasně dokazuje, že autorem ŘehPou je sv. František z Assisi. Skrze ni obnovil poustevnu té doby, když tam vložil bratrský život se vztahy matky – synové a pravidelné střídání úloh Marty – Marie, aktivita – kontemplace. Poustevna není „zařízení“ pro celý řád, ale jen pro ty, kteří se pro ni svobodně a dobrovolně (s požehnáním představených) na určitý čas rozhodli. Určený počet 3-4 chrání bratrský život, chudobu a ovzduší kontemplace. Bratři nemají opustit bratrství a stát se mnichy. Mlčení, noční bdění, bratrské rozmluvy, liturgie hodin, kontemplace a pokání, vše směřuje k „hledání Božího království a jeho spravedlnosti“.[1] Rytmus života je určován liturgií hodin, která poustevníky“spojuje s církví. Do tohoto zvláštního místa modlitby nesmí vniknout nic rušícího, proto tam nesmí zvenčí nikdo, kromě ministra a kustoda, s nikým jiným nemají také mluvit, dokonce tam nemají ani jíst.

            Když srovnáme ŘehPou s jinými poustevnickými pravidly, která se užívala již před jejím vznikem, najdeme hodně podobností, zvláště: prvky Marty – Marie jako aktivně – kontemplativní úlohy, citování výzvy „hledejte nejprve Boží království…“, liturgické hodinky, přísné mlčení zvláště od kompletáře po tercii, ohrada, cely, zákaz mluvit s jinými osobami a žebrání. Pravidelný řeholní život a kázeň v jídle, spaní, důraz na mlčení a samotu sv. František přejal z benediktinské tradice. Srovnáním s jinými poustevnickými pravidly zjistíme, že nejvíce paralel má ŘehPou s Řeholí Grandmontskou, Zvyky (consuetudines) kartouzy a s De institutione inclusarum Aelreda z Rievaux.

            Řehole Grandmontská  (ŘG) vznikla v letech 1140 – 50 ve Francii zásluhou Štěpána z Liciac, třetího nástupce Štěpána Mureta, sepsáním dosud ústně předávané tradice a uspořádáním života komunity. Schválena byla Klementem III. r. 1189. Za vzor si bere pravidla kamaldulů a kartuziánů. 65 kapitol je poznamenáno autorovou vášnivou povahou a jsou charakteristické velkým důrazem na chudobu. Františkova ŘehPou má s ŘG podobný začátek a konec. Dvě kategorie řeholníků jsou přirovnány k Martě a Marii, ale jsou trvalé, neměnné: klerici jako Marie jsou zcela svobodní pro život v samotě a laici (konvrši) jako Marty mají na starost správu věcí, práci a vztahy s vnějším světem. Podle ŘG je úkolem v oblasti modlitby (liturgické i skryté) dosažení „neustálé modlitby“. U Františka oproti ŘG není zachovávání mlčení absolutní, ani nehrozí kázeňskými tresty těm, kdo ho poruší. V ŘG je mlčení vymezeno časy (od kompletáře do ranní kapituly), místy (kostel, ambity, refektář, ložnice) a co do obsahu (o neužitečných a světských věcech, proti poslušnosti a pravdě – podobně i u Františka[2]). Pokud jde o žebrání, nejdříve musí  pro almužnu k místnímu biskupovi a když nic nedostanou, pak dva z nejzbožnějších bratří mají jít dům od domu a žebrat o jídlo na jeden den a pak ho rozdat v poustevně.

Podobnost obou řeholí vidíme: v samotě zvláště pro kleriky – Marie (ŘG) a syny – Marie (ŘehPou); v mlčení trvalém pro kleriky, pokud nutnost nevyžaduje něco jiného (ŘG) a mlčení s dobami rozmluv (ŘehPou); v modlitbě liturgické a osobní („skryté“ – ŘG); v žebrání – laici dům od domu (ŘG) podobně i „matky“ a následně „synové“ od „matek“ (ŘehPou). U obou pravidel je důraz na chudobu. Rozdíly nacházíme v pojetí Marty a Marie – oproti ŘG František nechce trvalé, neměnné rozdělení do dvou kategorií, možnost střídání totiž chrání před individualismem a sobectvím. ŘG vůbec nedovoluje apoštolát kázání, ani bratřím laikům styk se světem, pokud to není nutné zatímco ŘehPou umožňuje do určité míry „matkám“ apoštolát a styk s lidmi, protože dokonalá samota a mlčení je pro „syny“. V ŘG jsou vztahy zaměřeny na úlohu – laici pracují, klerici se modlí – oproti ŘehPou je zde minimum osobní spolupráce.

            Místní normy, které žádá řehole, nazývané: zvyky, usus, deklarace, statuta…, se často považují za důležitější než vlastní řehole. Zatímco řehole stanoví nařízení, zásady a kritéria řeholního života, „zvyky“ ukazují konkrétní způsob, jak řeholi uvádět do života, a podrobné předpisy pro ty stránky života, o kterých se řehole nezmiňuje.

Život ve Velké Kartouze začal r. 1084, když sv. Bruno a druhové si na radu a pod ochranou sv. Huga, biskupa z Grenoblu, vybrali k usídlení divokou samotu. Autorem Zvyků kartouzy (ZK) je pátý převor Velké kartouzy Guigo I., který je sepsal 1121 – 28 pro vznikající řád, v době prvních zakládání nových klášterů. Schválil je papež Inocenc II. r. 1133. Pro kartuziány jsou ZK jedinou normou života, řeholi ve vlastním slova smyslu nikdy neměli. ZK jsou střídmé, přísné až autoritativní, ale přitom velice vyrovnané a laskavé. 80 kapitol, které je tvoří, vycházejí ze spisů sv. Jeronýma, řehole sv. Benedikta a jiných spisů benediktinské nebo kamaldulské tradice. Kartuziánský život možno charakterizovat takto: zdržování se v cele po příkladu otců pouště; společný život směřující k samotě, jejímž cílem je modlitba a dosažení pokoje ve spojení s Kristem podle vzoru Panny Marie; věrnost samotě, cele a odloučení od světa; poslušnost, modlitba, chudoba, bratrská láska, jednoduchost obřadů a vyloučení pastorace. Pokud se někdo chce bičovat, potřebuje k tomu dovolení převora. Existují dva druhy řeholníků – mniši a laičtí bratři – obojí se o sebe liší předpisy pro vstup, sliby i způsobem života.

            Srovnáme-li ZK s ŘehPou, nalezneme tyto podobnosti a rozdíly: Počet poustevníků je v obou stanoven: (ZK: 13-14 mnichů a 16 laiků oproti tomu ŘehPou: 3-4); v ZK je počet omezen proto, aby poustevníci nebyli nuceni vycházet a žebrat, v ŘehPou je důvodem snaha podpořit bratrský život a zachovat chudobu i ducha kontemplace. V ZK jsou bratři laici zodpovědni za údržbu poustevny, chov dobytka a jiné zemědělské práce; mniši kromě hlavního úkolu – klanění se Bohu – mají opisovat rukopisy nebo vázat knihy. Rozdílnost a neměnnost těchto úloh je taková, že i přijímání noviců a skládání slibů se koná odděleně. V ŘehPou tomu tak není a rozdělení na „matky“ – Marty a „syny“ – Marie vyjadřuje pouze úlohu a vztah. ŘehPou určuje čas pro bratrský dialog a vedení, kdy se mlčení přerušuje. ZK radí k návratu do cely pro obnovu pokoje mysli, jak jen to práce dovolí; vybízí k mlčení zvláště od kompletáře do primy a od kapituly po nonu, zakazuje mluvit s cizími lidmi a s příbuznými, ba dokonce bez povolení i s bratry laiky. Podobně i sv. František zakazuje „synům“ mluvit s kýmkoliv kromě „matek“ a ministra (kustoda).

            Spis De institutione inclusarum (IIA) sepsal Aelred z Rievaulx mezi lety 1147 a 1167 pro sestru zatvornici pokročilého věku, starší než on, která na něj zřejmě delší dobu naléhala, z poslušnosti ke stanovám gen. kapituly, zakazujícím duchovní vedení řeholnic. Řehole není jen suchý, právní souhrn předpisů a zákazů, zabývající se vnějšími a hmotnými stránkami života zatvornice, ale vroucí a nadšené povzbuzování k životu askeze a kontemplace. Za vzor je jí dána Marie, sedící u nohou Kristových, naslouchající jeho slovům a hledící na jeho tvář či sv. Jan spočívající na jeho prsou a účastnící se jeho tajemství. Má pěstovat ctnost mlčení, jejímž cílem není chránit jen před zbytečnými a rozptylujícími hovory, ale podpořit vnitřní pokoj, tlumit obrazotvornost a světské tužby. Stále má být zaměstnána modlitbou (liturgie hodin, ale i stálé opakování krátkých vět a rozjímání o životě a umučení Pána), která ulehčuje obtíže a živí radost.

            Při srovnání IIA s ŘehPou najdeme následující podobné prvky: u Aelreda úkol Marie má zatvornice a Marty zastávají služebné, toto rozdělení je trvalé, neměnné. Obě řehole předpisují mlčení od kompletáře do svítání (ŘehPou do tercie). Zatvornice může od skončení primy do nony dávat pokyny služebným a od tercie do nony přijmout nějaké osoby schválené jejím duchovním vůdcem. Podle ŘehPou mohou „synové“ po tercii mluvit o duchovních věcech s „matkami“ popř.  mezi sebou a to pro duchovní vedení a podporu bratrství, oproti  IIA, kde je to kvůli práci a návštěvám. Citace Mt 6, 33 je v IIA v kontextu starosti o zítřek, u ŘehPou je zasazena mezi pravidla týkající se liturgie hodin. IIA zatvornici nařizuje živit se prací svých rukou a pokud to nemoc či slabost nedovolí, přijímat od vybrané osoby jídlo vždy jen na jeden den. ŘehPou dává úplnou svobodu, kdy budou bratři jíst, jak to v Duchu sv. poznají, že je to dobré. Tehdy „synové“ pro lásku Boží žádají almužnu od „matek“. Zatvornice mluví pouze se starším knězem zralých mravů a dobré pověsti, u kterého se zpovídá a mluví s ním o duchovních věcech. Ten také schvaluje, s kým kromě biskupa, opata (popř. převora) smí, za přítomnosti třetí osoby mluvit. Jedním z nejdůležitějších úkolů „matek“ v ŘehPou je ochrana samoty „synů“, aby s nimi nemohl mluvit nikdo kromě ministra nebo kustoda.

                                                                                                                      (pokračování)

Pramen: Artemio Raymundo OFMCap.: Frentiškova řehole pro poustevníky v kontextu evangelního života a apoštolátu dnešních františkánů; překlad Juvenál Valíček OFMCap., přepracoval

 Romuald Jarolímek OFMCap.