Connault, Marcel OFMCap.
Když se papež Jan Pavel II. dne 20. srpna 2000 setkal v Římě s dvoumilionovým zástupem mládeže, řekl jí: „Začleňte eucharistii do svého života, milujte ji, adorujte ji, slavte ji.“ A mládež na to reagovala nadšeným potleskem. Na počátku třetího tisíciletí chce Petrův následník oživit u věřících eucharistickou vroucnost. Vroucnost, která byla vlastní sv. Františkovi a jeho nejlepším učedníkům, vroucnost, kterou dnes mnozí křesťané s nadšením znovu objevují.
V pokoncilním hnutí mnoho jednotlivců a komunit učinilo středem své spirituality živou víru v Krista přítomného v eucharistii. Za mnohé citujme svědectví Pascala Pingaulta, 51letého vyléčeného toxikomana, který za počátek své duchovní zkušenosti vděčí komunitě „Chléb života“, jejíž spiritualita by se dala shrnout asi takto: „Ctít Krista přítomného v chudém a v eucharistii.“ Pascal Pingault vyznává: „Od chvíle pobytu v komunitě malých bratří evangelia jsem objevil s úžasem cosi, o čemž jsem do té doby neměl žádnou představu: adoraci Nejsvětější svátosti. Jednoho dne, velmi časně z rána, jsem se připojil k modlitbě těch bratří. Když jsem podle jejich příkladu padl na kolena před svatostánkem, uviděl jsem tvář Krista skrytého pod podobou chleba a ačkoliv jsem tehdy neměl žádné biblické vzdělání, uslyšel jsem hlas: ,Těšte, těšte můj lid …´, což je věta z Izaiáše (40,1-2). Pocítil jsem v té chvíli povolání jít po stopách Krista mezi nejchudší a žít s nimi. Touto první hodinou adorace se začala odvíjet má zkušenost se skutečnou přítomností Ježíše v církvi a volání k adoraci. Byl jsem prostoupen čísi přítomností. Nejsvětější svátost mi umožnila vidět Toho, který v ní je zahalen. Právě od chvíle tohoto zážitku se datuje moje katolicita. Stal jsem se katolíkem skrz naskrz, radikálně, a tak se všechna zranění a protisvědectví, která byla ve mně nashromážděna, rozplynula ve výhni Kristovy svatosti, kterou se stal schopným vnímat. Středem našeho života modlitby byla stálá adorace. A ono setkání ,tváří v tvář´, které jsem já prožil, se později v našich domech, (kterých dnes máme již šedesát), opakovalo u tisíců dalších osob!“
Obrácení Pascala Pingaulta, které se datuje do let 1973-1975, obsahuje udivující podobnosti s obrácením sv. Františka, o němž nám vypravuje ve svém Odkazu z roku 1226. V obou případech k setkání s Kristem došlo takto:
- prostřednictvím eucharistie: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě…“
- prostřednictvím Chudičkého: „…mne Pán přivedl mezi malomocné, a já jsem jim prokazoval skutky milosrdenství,“
- a v lásce k církvi jako instituci, i přes její ubohosti a hříchy: „Chci milovat a ctít chudičké kněze …“ (Odkaz sv. Františka 1-10).
Mnohý člověk je jistě v nebezpečí, že intelektuálně sice bude přijímat učení církve o svátosti eucharistie, avšak na jeho konkrétní život to nebude mít nijak zvlášť výrazný vliv. Když se ale člověk dobré vůle pokusí osvojit si myšlení sv. Františka, vyjádřené v Listu celému řádu (viz str.16) a v ostatních paralelních textech jeho spisů, jestliže se někdo v touze po živější víře pokusí upřímně a pokorně vstoupit do dialogu s Božím Synem, kterého proměněný chléb „zjevuje a současně skrývá“, a jestliže takový člověk ve svém hledání bude vytrvalý, lze doufat, že i on zakusí „obrácení“, o kterém hovoří Pascal Pingault.
II. vatikánský koncil nám o eucharistii říká: „Eucharistie v sobě obsahuje celé duchovní bohatství církve, je to sám Kristus jakožto náš velikonoční Beránek, jakožto Chléb živý, jehož ,Tělo´, oživované Duchem svatým, dává život lidem a zve je i vede, aby v jednotě s ní, nabídli jako oběť svůj život, práci a celé stvoření.“
Kristovo tělo oživované Duchem svatým se stává oživující silou pro toho, kdo k němu přistupuje s vírou. Zkušenost všech věřících včerejška i dneška nám ukazuje, že jakkoli je potřebné a užitečné rozjímat nad eucharistií, není to dostatečné. „Vnitřek“ tohoto duchovního pokladu lze objevit spíše v modlitbě a v úsilí o život z něj než v rozjímání.
„Bůh je Duch a Boha nikdo nikdy neviděl. Protože Bůh je Duch, je viditelný jen v Duchu (svatém),“
připomíná nám sv. František a dodává: „Avšak ani Syn, protože je roven Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, totiž jen v Duchu (svatém)“ (Napomenutí I,5-7).
Pokorný František z Assisi ví, o čem mluví, neboť tak sděluje svou vlastní zkušenost. Právem nám tedy říká: „Pohleďte, bratři, na Boží pokoru a otevřete před ním svá srdce; pokořte se také vy, abyste od něj byli povýšeni“ (List celému řádu II,28.)
Marcel Connault OFMCap.
Podle časopisu Mission message
č. 440/2000, str. 16-19
přeložil Pacifik Matějka OFMCap.