Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Z teologického hlediska můžeme o Ježíšově poslání hovořit ve dvojím smyslu. Jednak tímto způsobem lze označovat jeho veřejné působení a úlohu, kterou naplňoval; jednak se může jednat o poslání Syna, které započíná aktem vtělení. První z uvedených významů slova     “poslání”           představuje projev onoho druhého. Na následujících řádcích budeme nahlížet Ježíšovo poslání ve smyslu jeho veřejného působení.

            Jestliže hovoříme o nějakém poslání obecně, musíme se nejprve tázat po jeho výchozím a cílovém bodu. Poslaný, má-li si být jasně vědom své úlohy, musí bezpodmínečně vědět, kdo jej poslal, a kam mají smeřovat jeho „kroky”. Evangelia dokládají, že od počátku svého veřejného působení Ježíš projevoval jasné vědomí o tom, že je poslán (srov. např. Mt 10,40; Jn 10,36; 11,42) a že původ tohoto jeho poslání je v Otci (srov. např. Jn 16,28). Je třeba podtrhnout, že toto jasné vědění o původu poslání v Otci, stejně jako projevy vědomí vlastního naprosto výjimečného synovského vztahu k Otci, v sobě zahrnují určitou formu vědomí ohledně vlastní osobní preexistence[1]. Ježíš také projevoval své vědomí o tom, že přišel, aby hlásal radostnou zvěst o Božím království (srov. Mk 1,38; Lk 4,18-21), aby povolal hříšníky (srov. Mk 2,17), ne aby zrušil, ale aby naplnil Zákon (srov. Mt 5,17), aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (srov. Mk 10,45), aby konal vůli toho, který ho poslal (srov. Jn 4,34; 5,19; 6,38), aby spasil svět (srov. Jn 3,16), ví, že celým svým dílem oslavuje Otce (srov. Jn 17,4). Různorodost vyjádření cíle poslání spočívá ve dvou základních důvodech: jednak tento cíl má specifický význam vzhledem k Otci, specifický význam pro Ježíše samotného, pro učedníky, pro svět jako stvoření, vzhledem ke starozákonním příslibům atd.; jednak tato rozličná vyjádření závisí na situacích, v nichž se Ježíš při naplňování své úlohy nacházel.

            Podle toho, co čteme u synoptiků, můžeme vytušit, že událost proměnění na hoře představuje určitý mezník v celém Ježíšově veřejném působení. Všichni tři evangelisté popisují proměnění v souvislosti s Ježíšovou otázkou: „Za koho mne pokládáte vy?” a s určitou formou Petrova vyznání ohledně Ježíšova tajemství (srov. Mt 16,13-20; Mk 8,27-30; Lk 9,18-20), poté vždy bezprostředně následuje první předpověď utrpení Syna člověka a vlastní popis Ježíšova proměnění na hoře (srov. Mt 16,13-17,13; Mk 8,27-9,13; Lk 9,18-36). Rovněž v Janově evangeliu nacházíme stopu toho, že v Ježíšově galilejském působení došlo po prvním období velkých zástupů, které v nazaretském Divotvůrci hledaly především politického mesiáše, k výše zmíněnému zlomu (srov. Jn 6,60-66). Jistě není bez zajímavosti, že v této souvislosti se opět jako u synoptiků setkáváme s Petrovým vyznáním ( srov. Jn 6,67-69)[2]. Tento rozhodující předěl Ježíšova veřejného života bývá někdy označován jako galilejská krize[3].

                        „Po počátečním úspěchu v Galileji Ježíšovo působení naráží na trojí překážku: Náboženští představitelé nepřijímají jeho hlásání, zástupy si mylně vykládají jeho aktivitu jako politickou přípravu na svržení římské moci, konečně se zdá, že Herodes jej chce nechat odstranit[4].”

            Když jsme si ujasnili otázku dvou základních fází Ježíšova veřejného působení, které v posledním důsledku závisejí na tom, jak Ježíšovo hlásání a působení přijímají jeho adresáti, můžeme porovnat dva charakteristické projevy Ježíšova vědění ohledně jeho poslání. Evangelista Lukáš klade bezprostředně po zprávě o pokušení na poušti epizodu Ježíšova vystoupení v nazaretské synagoze (srov. Lk 4,16-21)[5], kde galilejský Mistr během sobotní bohoslužby předčítá z Iz 61,1-2 a činí z tohoto textu jakési svoje programové prohlášení.

                        „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto Hospodinovy milosti” (Lk 4,18-19).

            Dalším typickým vyjádřením tohoto vědomí, nyní ale z druhé etapy Ježíšova veřejného působení, je logion (výrok – pozn. red.) služby a vykoupení z Mk 10,45[6].

                        „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.”

            Z naší velmi jednoduché konfrontace dvou textů vyplývá, že v obou případech je záměr poslání tentýž, tedy osvobození - spása člověka, a že Ježíšův základní postoj je rovněž naprosto totožný, protože se jedná o službu v duchu deuteroizaiášovského Služebníka Hospodinova. Nicméně se mění prostředek, kterým se tato služba naplňuje, protože zatímco v prvním případě se jedná o hlásání a vysvobozování, v druhém případě se služba identifikuje s dáním vlastního života za mnohé. Jestliže prostředky, kterými Ježíš naplňuje svoje spasitelské a zjevitelské poslání, představují diskontinuitu mezi dvěma fázemi jeho poslání, pak kontinuita tohoto poslání vysvítá z Ježíšova postoje služby, synovské poslušnosti Otci a z věrnosti svěřenému poslání. Je tedy jisté, že drama Ježíšova veřejného života bylo opravdu podstatně ovlivněno odmítnutím hlásání a osoby galilejského Mistra především ze strany oficiálních předáků[7].

            Ve druhé fázi Ježíšova působení se profiluje střet Boží věrnosti a lásky s lidskou nevěrou, nevěrností, zradou, zlobou a nespravedlností. Ježíš zůstává věrný nastoupené cestě i za cenu, že nebude ušetřen ničeho a že v něm nezůstane nic ušetřeno. Být svátostí Boží věrnosti a lásky až za hrob v situaci lidského hříchu je nadlidská úloha. Objektivně vzato není větší vina, než ukřižování Božího Syna. Jestliže Boží láska v Kristu obstojí i v této zkoušce, pak není vina, kterou by tato láska nebyla s to přemoci.

Proměnění na hoře

            Tato událost stojí na počatku druhé fáze Ježíšova veřejného působení obdobně jako na počátku prvé fáze stojí zjevení Otcovy lásky vůči Synu při křtu v Jordánu. V obou případech zaznívá stejný hlas z nebe potvrzující Ježíšovu pravou identitu, v případě proměnění i jeho autoritu. Zmínka o oblaku je v souladu s titulem Syn člověka. Nelze přehlédnout souvislost s epizodou Petrova vyznání u Cesareje Filipovy (Mt 16,13n.) a epizodou proměnění. Petr pojímá Ježíše na jedné rovině s Mojžíšem a Eliášem (srov. Mt 17,4), ale hlas z nebe opravuje jeho mínění[8]. Víme však, že k plnému zjevení Ježíšovy identity dochází ve velikonočních událostech.

            Souvislost mezi událostí proměnění a hodinou kříže může diskrétně naznačovat časový údaj “po šesti dnech” (srov. Mt 17,1; Mk 9,2); ukřižování se přece odehrálo šestého dne v týdnu. Rovněž ve slovech z nebe se opakuje narážka na Gn 22,2.12.16, tedy na Abrahámovu oběť jeho jediného milovaného syna Izáka[9]. Ponížení Ukřižovaného, nevýslovné pohoršení se ve světle proměnění proměňuje a odhaluje svoji skrytou dimenzi slávy[10]. Proměnění na hoře tedy lze interpretovat jako přípravu učedníků na nadcházející utrpení a ponížení Syna člověka[11]. Vždyť sama událost se odehrává především kvůli vybraným apoštolům[12]. Ne nadarmo Mojžíš a Eliáš rozmlouvají s Ježíšem o jeho >>vyjití<<, tedy exodu, nebo >>přechodu<<, který se má naplnit v Jeruzalémě (srov. Lk 9,31). Ne bez důvodu svědci proměnění budou i nejbližšími svědky strašlivé Ježíšovy úzkosti v Getsemanech (srov. Mk 9,2 - 14,33)[13].

Ježíš jdoucí v ústrety smrti

            Na počátku druhé fáze svého veřejného působení si tedy Ježíš jasně uvědomoval, že jde v ústrety smrti, a to spolu s rozhodnutím navzdory všemu nesejít z nastoupené cesty, vytvářelo prostor k tomu, aby Muž z Nazareta opravdu mohl dát své budoucí smrti spasitelský význam, takže když směřoval k Jeruzalému (srov. Lk 9,51), skutečně tím vyjadřoval svoje vědomé sebevydání (srov. Gal 2,20) za mnohé a nebyl jen jakousi obětí nespravedlivého procesu a hříčkou v rukou mocných tohoto světa[14]. Nesmíme si ale představovat, že to všechno pro něho bylo jednoduchou záležitostí a že nemusel jako člověk opravdu vnitřně zápolit a hledat odpovědi na řadu opravdu palčivých otázek[15].

            Ježíšova smrt rovněž nebyla něčím nutným, jako kdyby ji Otec přímo chtěl a jako kdyby po ní člověk Ježíš od počátku svého veřejného působení jakoby „toužil"[16], tato smrt byla výslednicí věrnosti Otci, věrnosti svěřenému poslání[17] v tragické situaci, kdy politické a náboženské špičky národa definitivně odmítly nabídku spásy, která se realizovala působením galilejského Mistra. Je tedy zřejmé, že lidský hřích nebyl v Ježíšově dramatu pouze jakousi abstraktní kategorií, ale měl vždy konkrétní lidskou tvář a tato tvář hrála ve skutečném dramatu také nezastupitelnou a do určité míry i determinující úlohu, kvůli níž původní >>byl jsem poslán<< (srov. např. Lk 4,43), charakterizující první fázi veřejného působení, nabývá své definitivní podoby ve výrazu >>Syn člověka je/má být vydán<< (srov. např. Mk 9,31) odpovídající druhému jednání Ježíšova příběhu. Historicky existují tři lidské podměty, které Ježíše vydávají: Jidáš vydává Ježíše veleknězi a starším; Židovští náboženští představitelé vydávají Galilejského římskému prokurátorovi; Pilát vydává svým rozhodnutím Ježíše vojákům k ukřižování.

            V pozadí této historické reality zrady a vydání stojí ještě jiné dva podměty, které vtiskují celému dramatu jeho pravý teologický význam. V první řadě je to Otec, „který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný (Jn 3,16)." Konečně sám Ježíš, který v totální synovské poslušnosti vydává sebe sama[18]. Pasivní tvar >>být vydán<< se tedy nevztahuje pouze k historické akci lidských subjektů, ale přédstavuje zároveň teologické pasivum a diskrétně tak naznačuje, že se naplňuje tajuplný Boží úradek[19]. Ten, kdo navzdory lidské svobodě jednajících aktérů pevně třímá otěže celého příběhu, není nikdo jiný než sám Nejvyšší[20]. 

            Další otázkou je, zda Ježíš už na začátku druhé fáze svého veřejného působení naprosto jistě věděl, jaký druh smrti jej očekával. Synoptici totiž začínají užívat výslovně staurologickou terminologii (tj. ve vztahu ke kříži – pozn. red.) až v okamžiku, kdy lid před Pilátem volá po Ježíšově ukřižování (srov. Mt 27,22par.). Pokud čteme opravdu pozorně tři předpovědi utrpení Syna člověka, tak u Marka a u Lukáše nenajdeme ani v jedné z nich žádnou zmínku o smrti na kříži (srov. Mk 8,31; 9,31; 10,33-34; Lk 9,22; 9,44; 18,31-33). Podobnou narážku v obou evangeliích dokonce nenalezneme ani v úvodu popisu Ježíšova utrpení, kde se hovoří pouze o tom, že velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by Ježíše zabili (srov. Mk 14,1; Lk 22,1-2). Výjimku představuje evangelista Matouš, podle něhož Ježíš ve třetí předpovědi utrpení Syna člověka (srov. Mt 20,19) a těsně před Velikonocemi výslovně (srov. Mt 26,2) hovoří o svém budoucím ukřižování. Z tohoto srovnání mezi Matoušovým evangeliem a ostatními dvěma synoptiky vyplývá, že anticipace staurologické terminologie (tj. předčasná zmínka  o kříži – pozn. red.) u Matouše pravděpodobně nepochází z Ježíšových úst a že je pouze redakční ozvěnou vlastní události[21]. S určitou mírou pravděpodobnosti je tedy možno mít za to, že Ježíš kráčející směrem k Jeruzalému nevěděl s naprostou jistotou, jaká smrt jej očekávala[22]. Vedle ukřižování prováděného římskou okupační mocí totiž existovala daleko čestnější eventualita exekuce ukamenováním, která ovšem byla pravděpodobnější v Galileji, kde židovským náboženským autoritám tetrarcha toto právo výslovně neupíral. V Jeruzalémě, který podléhal přímo římskému prokurátorovi, byla pravděpodobnější smrt na kříži[23], i když i tam, jak dokládá sám Nový zákon (srov. Sk 7,55-60), nebylo v dané době ukamenování zcela vyloučeno. Od okamžiku, kdy se Ježíš vydal směrem k městu Davidovu, muselo mu být jasné, že druh jeho smrti bude záviset na rozhodnutí nejvyšších jeruzalémských náboženských předáků a hanebná smrt na kříži představovala reálnou hrozbu.

                                                                                                          C. V. Pospíšil OFM