Coppa, Giovanni

„Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 13,34).

Tato Ježíšova slova, která jsme opakovali před čtením evangelia, nám dávají celý bohatý význam památky, již slavíme dnes mší svatou sedmé neděle v mezidobí. 15. února tohoto roku se dovršilo 390. výročí násilné smrti bratra Bedřicha Bachsteina a jeho třinácti spolubratří ze zdejšího kláštera, zavražděných v této bazilice rozvášněnou hordou žoldnéřů a městskou spodinou jenom proto, že byli řeholníci a katolíci.

Je to černá stránka pražských dějin, která vyvolala chvění z hrůzy ve všech ostatních vrstvách obyvatelstva ve městě; a vyvraždění těchto řeholníků odsoudila i veřejnost, ač převážně nekatolická, počínaje tou dobou a konče dneškem.

Tito mučedníci, jako malé stádo něžných a mírumilovných oveček, byli barbarsky povražděni z nenávisti proti víře. Nikdy se nedopustili ničeho vůči nekatolíkům; jakékoliv násilí, s nímž se někdy setkáváme při vedení náboženských válek, jim bylo cizí. Jejich apoštolát se opíral jenom o sílu Božího slova, o modlitbu, o věrnost Bohu a jeho evangeliu, o příklad života. Jejich působení znamenalo trpělivost, mírnost, odevzdanost Bohu a především lásce. Ano, inspirací celého jejich života byla Ježíšova slova: „Nové přikázání vám dávám, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“

Jejich mučednictví mluví ještě dnes a říká nám, jak veliká musela být tato Boží láska, aby čelila hroznému a děsnému utrpení. Všichni tito františkáni milovali Boha a své pronásledovatele, když se odvážně vydávali na úděsnou smrt. Čech Bedřich byl proklán kopím do srdce. Španěl Juan Martínez, kněz a sakristán, se snažil chránit vlastním tělem Nejsvětější Svátost před zneuctěním: byla mu uťata pravá ruka a hlava. A Šimonovi, francouzskému knězi, roztříštili lebku mohutnou holí a probodali tělo. Bartolomeo Dalmasoni, italský kněz z Bergama, byl bičován a ubit ranami šavle. Jeroným z rodiny hrabat z Arese, Ital z Milána, ještě jáhen, skonal, byv proboden dlouhým mečem u oltáře Panny Marie Pomocné. Kašpar Daverio, podjáhen, velmi mladý Ital, se ukryl do věžičky s Jakubem, klerikem ze Švábska, a se svým krajanem Didakem – Janem, byli však pronásledováni a svrženi na střechu kostela a zřítili se na zem. Švábskému novicovi Klemensovi byla rozťata hlava dvoustrannou sekerou. A rovněž Holanďan bratr Kryštof Zeld, kuchař a nejstarší ze všech, který předpověděl svou krutou smrt tři dny předem, zemřel s hlavou rozseknutou řeznickou širočinou. Také laik Giovanni Bodeo, Ital, byl zabit ranou šavle, stejně jako tři Češi, laik Emmanuel – mladší kuchař, Antonín – novic laik, a Jan – novic klerik. Čtrnáct trpitelů, kteří se nabídli Bohu v oběti „pro libou vůni“ (Ez 20,41).

Když slyšíme líčení o jejich smrti pro Ježíšovu lásku, cítíme ještě mrazení v zádech, tak velké bylo jejich utrpení. A děkujeme jim za jejich hrdinskou sílu duše.

Ale my nesmíme otvírat rány minulosti, abychom vyvolávali hněv vůči těm, kdo se dopustili takových krutostí. Oni už byli potrestáni: dějiny, které nelžou, říkají, že mnoho z nich zemřelo brzy nato hladem nebo morem; možná že v jejich posledním utrpení je vedl dobrotivý Bůh k pokání a spáse jejich duší.

Smrt těchto bratří však zůstává velkou lekcí i pro naše dny. Ve svém svědectví k nám stále velmi silně promlouvají:

Byli to křesťané: mučednictví bylo pro ně nejvyšší zkouškou jejich lásky k Ježíši Kristu, který v předvečer svého umučení mluvil sám o sobě: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 14,13). A tak dal zcela jasný program těm, kteří jej mají následovat za každou cenu na cestě utrpení a kříže. Tito mladí řeholníci nám říkají, že velikostí člověka je jeho věrnost křesťanské povinnosti, i té nejskrovnější; věrnost Eucharistii a mši svaté,  jíž byli přítomni ještě ráno v den svého strašného osudu. V tom spočívala jejich svatost, krása dobrodružství být dokonalými křesťany.

Byli františkáni: také v mučednictví následovali poučení svatého Otce Františka. Ten choval velkou úctu k Matce Boží a ke svatým mučedníkům, jež denně vzýval modlitbou chvály a díků, kterou sám složil. Ale současně byl svatý František jakoby sžírán žízní po mučednictví. Čelil neznámému, aby hlásal Ježíše Krista nevěřícím, aby podstoupil pro něho smrt. Svatý Bonaventura, když vypravuje o této dobrodružné cestě, píše: „Bylo to ovoce mučednictví, které jej více přitahovalo; byla to zásluha zemřít pro Krista, což si přál vroucněji než všechna jiná ctnostná a pamětihodná díla…(Svou cestu musel přerušit pro nemoc.) Ale zápal milosrdenství jej hnal k mučednictví takového druhu, že se pokusil odejít do nevěreckých zemí, aby šířil víru v Nejsvětější Trojici prolitím své krve“ (Legenda maior IX, FP I, str. 388).

Našich čtrnáct řeholníků bylo věrných dědictví svatého Františka; a tak jak uskutečňovali příkladným způsobem všechny závazky náboženského života ve františkánském řádu, šli vstříc i mučednictví: dokonalí a hrdinští synové svatého patriarchy, zakladatele Menších bratří, synové, kteří do písmene zachovali jeho pravidla a především se řídili jeho příkladem. Všechno tak, jak činily legie mučedníků, kteří zdobili v celém světě a po všechna staletí františkánský řád.

Konečně, a je to třeba opakovat, byli mučedníci. Toto poučení je zvláště aktuální pro nás po skončení Jubilea.

Ve své bule k vyhlášení Jubilea nám Svatý otec dal památku mučedníků jako jeden z hlavních cílů Svatého roku. Pravil: „Z psychologického hlediska je mučednictví výmluvným důkazem pravdivosti víry, která dokáže dát lidskou tvář i nejnásilnější smrti a ukazuje svou krásu i v nejkrutějších pronásledováních.“

Ale papež Jan Pavel II. chtěl rovněž naznačit slavným obřadem v Koloseu 7. dubna minulého roku aktuálnost postavy a příkladu mučedníků. Když jsem znovu četl jeho slova, zdálo se mi, že Svatý otec vykreslil také duchovní portrét našich čtrnácti mučedníků od Panny Marie Sněžné. Poslyšte: „Svědkové víry nepočítali se svým prospěchem, svým blahobytem, vlastním přežitím jako s hodnotami vyššími než evangelium. I když byli slabí, rozhodně se stavěli na odpor proti zlu. V jejich křehkosti vybuchla síla víry a milosti Pána. Vzácné dědictví oněch odvážných svědků je společným patrimoniem pro všechny církve a církevní společenství. Je to dědictví, které mluví mocnějším hlasem než faktory, jež rozdvojují. Ekumenismus mučedníků je přesvědčivější; ukazuje cestu jednoty křesťanů  21. století. Je to dědictví kříže, prožívané ve světle Velikonoc: dědictví, jež obohacuje a podporuje křesťany, kteří kráčejí v novém tisíciletí“ ( L ´Osservatore Romano, 7.-8.5.2000).

Tomu všemu nám dává naslouchat čtrnáct pražských františkánských mučedníků. V jejich hlase slyšíme hlas samého Ježíše: „Nové přikázání vám dávám, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ A celá tato mše svatá je pro nás velkým povzbuzením k lásce, k milosrdenství, k odpuštění, už  podle příkladu mladého Davida ve Starém zákoně; on, který byl pronásledován nemilosrdně králem Saulem, mu daruje život. Především nám to říká Ježíš v evangeliu: „Buďte milosrdní, jak je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36).

Ať nám čtrnáct františkánů, jež milujeme a kteří nás ještě více milují, pomáhá žít každý den ve světle a zápalu milosrdenství a lásky.

Amen.